Pěšky z Ústí nad Labem na Sněžku, 177 km za 97 hodin a 12 minut

Dojít pěšky z domova v Ústí nad Labem na nejvyšší českou
horu Sněžku byl můj dlouholetý cíl. V roce 2001 se mi první
pokus nepovedl, pokračování mi čtvrtý den znemožnil skřípnutý nerv
v noze a prudké výstřely bolesti s každým krokem. Nyní, po
13 letech, nastal pokus číslo 2 a tentokrát vše klaplo
perfektně…

Po úvodních týdnech prázdnin 2014, které jsem strávil na chalupě a
které byly sice pěkné, ale postupem času už moc monotónní a stejné, jsem
se rozhodl, že je potřeba oživit čas letní dovolené nějakou pořádnou
akcí a to jak jinak než ve sportovním duchu. Přemýšlel jsem buď
o nějaké větší cestě na kole a nebo o pěším pochodu
z domova v Ústí na Sněžku. Nakonec vyhrála právě tato pěší
varianta. Rozhodnuto, pokusím se dojít z centra Ústí nad Labem na
Sněžku v mých oblíbených Krkonoších. Byl jsem tam již
nesčetněkrát, ale vždy jsem měl někde v koutku duše myšlenku dojít
tam pěšky z domova.

Nechce se mi jít samotnému a tak kontaktuji několik známých, kteří by
teoreticky mohli připadat v úvahu, aby šli se mnou. Výsledek jsem ale
stejně tušil dopředu a dopadlo to přesně podle předpokladů, ujít skoro
200 km přes různá pohoří s těžkým batohem na zádech za
nějakých 5 dní, to nechce nikdo. Partnerka Eva, která kdysi před lety
přešla Pyreneje o délce 780 km za 5 týdnů, už
z takovýchto bláznivin vyrostla a má už jiné priority a také
nepřipadá v úvahu. Nakonec však přeci jen seženu parťáka, je to
o generaci mladší, teprve 15-letý Pavel, můj známý, který je naopak
pravý nadšenec do podobných akcí a sám mi před prázdninami říkal, že
kdybych něco podnikal, mám se ozvat. Už byl se mnou dříve na několika
větších výletech pěšky i na kole a tak mám vyzkoušeno, že kondici,
vytrvalost i morálku má dobrou a i přes relativně nízký věk by
mohl tuto náročnou akci zvládnout.

DEN 1.: ÚSTÍ NAD LABEM – ŽANDOV (okres Česká Lípa,
35 km)

Scházíme se ve čtvrtek 31. 7. ve 12:00 v poledne v centru
Ústí nad Labem na Mírovém náměstí, dělám startovní foto (Pavel se
fotit nechce, není to jeho oblíbená disciplína být focen, takže fotí
pouze mne) a přesně ve 12:02 vyrážíme. Na zádech těžké batohy, odhadem
kolem 15 kg, každý si neseme stan, spacák, karimatku, náhradní
oblečení, náhradní boty, lahev s pitím, nějaké jídlo a další
věci, takže batoh je nepříjemně těžký. Máme před sebou necelých
200 km převážně hornatou krajinou, nejprve budeme muset překonat
České středohoří, potom Ještědský hřbet před Libercem, Jizerské hory
za Libercem a samozřejmě celé Krkonoše. Trasa tedy povede velmi atraktivní
krajinou, ale skoro žádnými rovinami. Pokud všechno půjde ideálně podle
plánu, mohli bychom dobýt Sněžku za pět dní, v horším případě za
šest. Bereme to jako akci částečně turistickou, ale rovněž jako akci
sportovní, tedy žádné flákání, zdržování, ale především jít, jít
a zase jít a ukrajovat kilometry a blížit se do Krkonoš a ke Sněžce.

První kilometry jdeme po cyklostezce podél řeky Labe směrem
k Děčínu a nasazujeme velice rychlé tempo, již za hodinu a tři
čtvrtě máme za sebou 11 km a jsme v Malém Březně, kde dáváme
půlhodinovou pauzu v altánku u cyklostezky. Svačíme a upravujeme
výstroj, já například kvůli vedru zkoušel jít bez ponožek, ale holá
noha si říká o náznak puchýřů a tak tuto variantu zavrhuji a
oblékám ponožky. Za Malým Březnem přichází zásadní zvrat, odbočujeme
z rovné cyklostezky a vydáváme se prudce do kopce překonat České
středohoří. Z nízké výšky kolem 130 m n m. u řeky Labe se
musíme během pár kilometrů dostat až na vrchol Bukové hory ve výšce
683 metrů. Více jak půlkilometrové převýšení na necelých šesti
kilometrech délky! Stoupáme celí propocení, batohy na zádech nás tíží,
ale makáme a před čtvrtou hodinou jsme na Bukovce. Následuje chvíle oddychu
na Humboldtově vyhlídce a pak pokračujeme dále, směrem
k severovýchodu, k údolí řeky Ploučnice, což je ale ještě dost
daleko. Nejlepší to je po bývalé, dnes již zrušené, modré turistické
značce. Nezastaví nás ani různé oplocené louky a ani cedule o zákazu
vstupu na pozemky. Vždyť co se stane, projdeme jen kousek přes louku, aniž
bychom udělali jakoukoliv škodu a pak se zase napojíme na nějakou
oficiální cestu. Jenže chyba lávky, najednou se z luk
z čistajasna vynořuje nějaký farmář a míří to k nám a co že
to děláme na jeho pozemcích. Nemá cenu nic zapírat ani dělat blbé,
narovinu říkám, že jsme si to chtěli zkrátit a mysleli, že cesta přes
jeho louky bude otázkou pár minut chůze a budeme pryč. Farmář chovající
krávy vidí, že nejsme žádní pobudové, ale vcelku solidní lidé a
neškodní turisté a tak se ztrácí jeho počáteční přísnost a vyvádí
nás přes své nekonečné louky ještě asi kilometr k silnici a
povídám si s ním o jeho farmaření. Pokračujeme na Rychnov a
Merboltice, u Merboltic je rozhledna Strážný vrch a na loukách vedle
rozhledny jsem plánoval dnešní nocleh. Pavel už toho má ke konci dne dost,
ale ještě ho přemluvím, že to zkusíme dojít až do Žandova, kde je
autokemp a kde budeme mít zázemí ve formě sprchy, jídla, pití atd.
Motivuji ho, že to, co ujdeme navíc dnes, nebudeme muset jít zítra a tak
těsně po osmé večer jsme v autokempu Slunce za obcí Žandov mezi
Benešovem nad Ploučnicí a Českou Lípou. Ušli jsme 35 km, což je
dobrý výkon na to, že jsme začali ve 12 hodin v poledne a cestou
se škrábali na vrchol Bukové hory. Autokemp je spíše drobný, lidí je
v něm málo, pár lidí v chatkách a kromě našich stanů jen dva
další větší stany. To mi vyhovuje, žádný velký ruch, aspoň bude klid
na spaní. Navíc mají krásně zrekonstruované sociální zařízení a
sprchy a vše září absolutní čistotou. Po našem příchodu se pomalu
začíná šeřit, takže program je jasný – postavení stanů, nějaké
jídlo a pití koupené ve zdejším stánku, pak luxusní teplá sprcha
v dokonale hotelově čistých nových umývárkách a jít spát.

Start v Ústí nad Labem na Mírovém náměstí

Cestou na Bukovou horu

Jediný, kdo se nechal zlákat na cestu, navíc rád a s velkou
chutí,byl 15-letý Pavel

Kopce a krajina Českého středohoří

Výhled z Bukové hory – Humboldtovy vyhlídky směrem
k Ústí

Natírání vysílače Buková hora…

Krajina od Bukové hory směrem k severovýchodu

Opouštíme Ústecký kraj

Klidný autokemp v Žandově

DEN 2.: ŽANDOV – HAMR NA JEZEŘE (45 km)

Vstáváme kolem osmé, balíme stany a batohy a opouštíme kemp. Rád bych
došel dnes do autokempu v Hamru na Jezeře, ale je mi jasné, že je to
dálka a že je to odvážné přání. V centru Žandova kupujeme jídlo a
putujeme údolím Ploučnice směrem k České Lípě. Dnešní etapa by
měla být nejméně hornatou, ale zato bude dlouhá. Navíc nezbývá, než do
České Lípy jít po silnici, jiná možnost není. Je to tedy taková
nezáživná otravná část, navíc nohy – chodidla, od dlouhé chůze po
pevném povrchu, když k tomu připočteme i včerejšek,
nepříjemně bolí. V obci Stružnice alespoň odbočujeme na nějaké
místní asfaltové cesty a uhýbáme tak z hlavní silnice, kde jezdí
i plno kamionů. Jdeme teď přibližně souběžně s hlavní
silnicí, na tu se napojíme zpět až těsně před Českou Lípou. V Č.
Lípě jsme v půl dvanácté, počasí je teplé, letní, slunečné a
dáváme zde pauzu. Jsme přibližně v polovině cesty mezi Ústím a
Libercem, zdaleka však nejsme v polovině mezi Ústím a Sněžkou.

Po poledni se vymotáváme z České Lípy a jdeme po červené
turistické značce směrem k Mimoni. Žizníkov, Heřmaničky, vcelku
pěkný kraj. Ráz krajiny se změnil, jsme pryč z Českého středohoří
a nyní jsme v Máchově kraji nedaleko Máchova jezera. Pro zdejší
oblast jsou typické borové lesy. Na konci obce Brenná, u posledního
domečku, sedí nějací místní lidé před domem, popíjejí pivo a dávají
se s námi do řeči, kam jdeme. Mysleli si, že do Mimoně na vlak. Když
jsem ale řekl, že z Ústí nad Labem na Sněžku a že od včerejšího
poledne máme za sebou už 60 km a dalších asi 130 je
v dalších třech dnech před námi, pán málem upustil pivo a prudce na
mne vykřikl, až jsem se lekl: „Ty vole ale tak teď si mě
nasral.“ Myslel to přátelsky, ale byl to takový místní výpitka,
jehož životní obzory končí za hranicí vesnice a chtěl tím dát najevo
svůj údiv. Bylo to vtipné. Mimoni se nakonec úplně vyhýbáme, zkracujeme
si cestu přes rozsáhlé posekané louky se stovkami balíků slámy a
blížíme se ke kopci Ralsko. To je náš dnešní orientační bod, musíme se
dostat za něj na druhou stranu. Včera to byla Buková hora a zítra to bude
Ještěd. Ke konci dne toho zase Pavel začíná mít dost, ani ne tak fyzicky,
ale s chodidly a patami. Jeho tempo se zpomaluje, ale bojuje a snaží se.
I on má velkou motivaci na Sněžku pěšky z Ústí dojít. Dnešní
cíl Hamr na Jezeře je ale ještě daleko, dnešní etapa je dlouhá. Kopec
Ralsko obcházíme ze západní strany a v obci Noviny pod Ralskem děláme
pauzu u turistické atrakce „Průrva Ploučnice.“ Řeka
Ploučnice si zde razí cestu přes umělý vodní tunel ve skále. Závěr
dnešního dne vede přes Stráž pod Ralskem, přímo kolem zdejší věznice,
dále kolem místní velké vodní nádrže a do sousedního Hamru na Jezeře,
rekreační obce ležící u velikého populárního Hamerského jezera.
Pavel dnes poslední kilometry už sotva klopýtal kvůli namoženým
chodidlům, ale nakonec to zvládl. Ušli jsme dnes 45 km a celkově od
včerejšího poledne 80!

V Hamru se stejně jako včera v Žandově ubytováváme
v autokempu, rozdíl je ale obrovský. V Hamru je veliký a i z
hlediska celé republiky populární kemp, jsou tu stovky lidí, skoro stovka
stanů, naprosto narváno, u recepce je fronta, jak se postupně
přijíždějí ubytovávat další a další rekreanti, stojíme tedy asi
dvacet minut, než přijdeme na řadu se zaplacením a mezitím se za námi dál
tvoří fronta z nově najíždějících dalších a dalších aut!
Hrůza, to přesně nemám rád, zlatý včerejší zapadlý tichý kemp
v Žandově! Nechápu, jak tu někdo takhle chce třeba týden být,
připomnělo mi to fotky ze socialistických rekreací. A lidé tu
vypadají všichni spokojeně, jako že si užívají super dovolenou.
A někteří mají i hodně drahá auta za půl milionu za milion a
užívají si tu spokojenou dovolenou natěsnaní stan vedle stanu
s dalšími stovkami lidí. Pánské sprchy jsou tu jen tři, z toho
fungují dvě. To na ty stovky lidí je samozřejmě absolutně nedostačující
a tak je raději sprcha zpoplatněna dvacetikorunou, aby to hodně lidí
odradilo a nebyly tam desetimetrové fronty. My jsme ale po téměř
padesátikilometrovém pochodu ulepení a sprchu uvítáme a tak
neváháme dvacku dát. Pak už jen ve večerním šeru najít v borovém
lesíku mezi stovkou stanů zrovna ty naše dva a jít načerpat síly na
zítřejší další kilometry.

Řeka Ploučnice u Žandova

Žizníkovský rybník za Českou Lípou

Odpočinek u osady Heřmaničky

Přes louky míříme směrem k Mimoni

Hrad a kopec Ralsko v pozadí

Průrva Ploučnice

Autokemp v Hamru na Jezeře (mnohem více zaplněný, než působí
z fotky)

DEN 3.: HAMR NA JEZEŘE – BEDŘICHOV (35 km)

Ráno můžeme vyjít z kempu až v devět, protože v tolik
hodin se otevírá recepce, kde nám vrátí zálohu, že jsme neztratili
klíček od sociálky. Už ráno v devět je ale u recepce opět
fronta a přijíždějí další auta s dalšími zájemci o rekreaci.
Rychle odtud pryč! Čeká nás dnes jak jinak než náročný program –
musíme vystoupat téměř až na vrchol Ještědu skoro do tisíce metrů, pak
sestoupit dolů do Liberce, projít pěšky celý Liberec a pak začít stoupat
do Jizerských hor. V té části Jizerek v blízkosti Liberce není
žádný kemp a tak dnes pravděpodobně budeme muset nocovat někde
v přírodě. Nemáme tedy dané pevné místo, kam bychom chtěli a
potřebovali dojít, rád bych však skončil někde v okolí
Bedřichova.

První kilometry vedou podél Hamerského jezera a pak se zanořujeme do
borových lesů, kterými vedou krásné nové asfaltové cyklostezky, pro
cyklisty opravdu ráj. Nás však z chůze po pevném povrchu hodně bolí
chodidla, puchýře, paty, polštářky pod prsty a každé došlápnutí bolí.
Za hodinku a půl jsme v příjemné obci Osečná, Ještěd už je přímo
před námi a kousek za Osečnou začíná prudké stoupání nahoru, ve velmi
pěkných lesích. Dostáváme se tak do nějakých 900 metrů nad mořem,
kousek pod vrchol. Dnes máme oba dva velkou krizi co se týká stavu chodidel,
síly by byly, ale chodidla jsou namožená plná puchýřů a otlaků a všeho
možného a každé šlápnutí bolí, zvláště po nějakém štěrku,
kamínkách a podobně. No nic, zatnout zuby a pokračovat…

Z Ještědu scházíme dolů do Liberce a ten musíme celý projít na
opačnou stranu do Lidových sadů, kde začíná cesta do Jizerských hor.
Jééé, jak by bylo pohodlné sednout tady pod Ještědem v Horním
Hanychově na konečné tramvaje na linku číslo 3 a nechat se dovézt
přes celý Liberec na opačnou konečnou, která je právě v Lidových
sadech… Ale ne, máme velkou touhu dojít z domova z Ústí na
Sněžku kompletně celou trasu pěšky a tak jdeme kolem tramvajových kolejí
dolů do centra a kolem nás každou chvíli provokativně projede tramvaj
mířící do Lidových sadů. My ale odoláváme a tak 9 km chůze přes
Liberec poctivě absolvujeme zhruba dvě hodiny pěšky. Poprvé se mění
zásadně počasí, po dosavadních pěkných dnech přichází silný
přívalový liják a bouřka. Přečkáváme to v autobusové zastávce,
naštěstí to má rychlý konec a zase se časí. To je dobře, dnes budeme
spát neznámo kde někde v terénu.

Po dobrém začátku má Pavel k večeru tradiční krizi a tak
potřebuje v Lidových sadech před stoupáním do Jizerských hor delší
pauzu. Svačíme a vycházíme v půl šesté večer směrem vzhůru.
V sedm jsme v Bedřichově, dáváme si polévku a ještě stoupáme
výše, směrem k chatě Královka a rozhlížíme se po nějakém dobrém
místě na spaní. To nakonec nacházíme v lese na měkké pěkné trávě
jen malý kousek před Královkou. Jsme tedy už v Jizerských horách,
dnes jsme ušli 35 km, celkově již 115 a pomalu půjdeme do finiše.
Za dva dny bychom mohli být na Sněžce. Stavíme naše stany, je už šero a
zvedá se prudký vítr. Ten byl nakonec celou noc, stromy nad námi hučely ve
větru o sto šest. Také byla v noci kdesi v dáli bouřka a
blesky osvětlovaly krajinu. Bylo to ale daleko, hrom nebyl slyšet
žádný.

Hamerské jezero v sobotu dopoledne, v dálce vlevo je slabě
vidět Ještěd – za 4 hodiny budeme u jeho vrcholu

Cyklostezky v okolí Hamru na Jezeře

Lesy při stoupání na Ještěd

900 metrů nad mořem kousek od vrcholu Ještědu

Liberec – radnice

Bedřichov

Nocleh v lese za Bedřichovem – nedělní ráno

DEN 4.: BEDŘICHOV – KRKONOŠE-Pančavská louka (40
km)

Je neděle 3. srpna, na dnešek hlásili, jak jsem si přečetl
v mobilu, velmi silné bouřky a přívalové srážky. To by pro nás
nebylo nic příjemného. Ráno je ale klidné, noční vítr také utichl, je
oblačno a dobré turistické počasí. Přes Hrabětice míříme na rozhlednu
Slovanka, jde se nám dobře, chodidla, puchýře ani paty nebolí zdaleka
tolik, jako včera. Klesáme do Josefova Dolu, děláme nákup a pauzu, bude
nás teď čekat dlouhé stoupání až na Jizerku.

Počasí se jasní a začíná být štiplavé dusno a přibývají typické
bouřkové mraky. Je to ale ještě všechno daleko a tak vyrážíme do kopce
směrem na Mariánskohorské boudy a k Protržené přehradě. Kolem ní to
v poslední době zcela předělali, vykáceli velkou část lesa a
dělají z Protržené přehrady takový velký turistický magnet. Já to
tu léta pamatuji jako takové zarostlé romantické místo a to se mi líbilo
více. Nenadělám ale nic. Je zde plno turistů, krátce posvačíme a
pokračujeme po žluté značce k osadě Jizerce. V dáli už je
slyšet bouřka, předpověď počasí asi vyjde. Nakonec to stíháme dojít na
Jizerku akorát ve chvíli, kdy se spouští veliký liják a přichází silná
bouřka. Podle radaru v mobilu to asi bude trvat dlouho, jdeme se tedy
schovat do jedné horské chaty na oběd. Prší stále a tak to natahujeme,
přiobjednáváme si ještě pití, čaj…

Potom déšť přeci jenom slábne a když už je jen drobný a bouřka
pryč, vydáváme se po červené značce podél řeky Jizery do Harrachova.
Původně jsme plánovali skončit dnes v autokempu v Harrachově, ale
je nám jasné, že to bychom pak zítra přes den nestihli na Sněžku dojít.
A nebo stihli někdy večer a už bychom nestihli jet domů do Ústí a
museli bychom ještě řešit nějaký nocleh zítra. A jelikož se
cítíme dobře, nohy jsou v lepším stavu, než včera, Pavel nemá dnes
svoji podvečerní krizi, oba se shodujeme, že půjdeme dnes ještě za
Harrachov přes Mumlavské údolí nahoru do hor. Tam je na Pančavské louce
takový pěkný dřevěný přístřešek na rozcestí U čtyř pánů a
tam bychom chtěli přenocovat.

Nijak se tedy v Harrachově nezdržujeme a vcházíme do Mumlavskéo
údolí. Cesta přes něj mi pokaždé přijde taková nekonečná, člověk už
se těší nahoru na horské louky a pláně a kleče, ale ještě to dlouho
trvá, než se probije celou táhlou dlouhou Mumlavou. Máme ale svižné tempo,
je už pozdě večer, začíná být šero. Proto dáváme jen velmi krátkou
pauzu na rozcestí zvaném Krakonošova snídaně a odtud prudce stoupáme na
vrcholy. Les postupně snižuje výšku svých stromů až se změní
v klečové porosty na horských loukách. Mám moc rád ten předěl,kdy
člověk z lesa vystoupá do opravdové horské krajiny. Je už ale skoro
tma, viditelnost slabá. Přesně ve 21:38 přicházíme na rozcestí
„U čtyř pánů“ na Pančavské louce, přístřešek, se
kterým jsme počítali na nocleh, je naštěstí volný (čímž jsem si
uprostřed letní sezony nebyl jistý, občas turisté v těchto
přístřešcích bivakují) a tak si můžeme rozložit spacáky pro poslední
nocleh na naší cestě. Dnes jsme ušli 40 km, celkově 155 a zítra
to najisto dorazíme na Sněžku a večer odjedeme domů.

Chata Královka

Rozhledna Slovanka

Mariánskohorské boudy

Protržená přehrada

Stoupání k osadě Jizerka

Osada Jizerka

Most přes Jizeru před Harrachovem

Harrachov

Říčka Mumlava v podvečer

Dřevený přístřešek večer na Pančavské louce – poslední
nocleh

DEN 5. – KRKONOŠE-Pančavská louka – SNĚŽKA!!!
– PEC POD SNĚŽKOU (31 km)

V dřevěném přístřešku ve výšce přes 1300 metrů
vstáváme dnes úmyslně brzy, abychom stihli dojít na Sněžku a pak do Pece
pod Sněžkou tak, abychom stihli kolem půl šesté autobus, na který nám pak
navážou poslední vlaky domů, což bude dlouhá šestihodinová cesta a
přijedeme před půlnocí.

Vycházíme v sedm ráno, jdeme na nedaleký pramen Labe, odtud je to
skok na českopolskou hranici v místě zvaném Česká budka a
pokračujeme klasickou cestou po vrcholové červené značce přes Sněžné
jámy, Mužské a Dívčí kameny, kolem vyhořelé Petrovy boudy až
k velkému parkovišti u chaty Špindlerova bouda. Je příjemné
oblačné turistické počasí, první dvě hodiny jsme nepotkali jediného
člověka, to bylo moc brzo ráno. U Špindlerovky, kam přicházíme
v půl desáté, je ale lidí veliká spousta, do toho akorát přijely dva
autobusy s dalšími lidmi, odevšad se valí plno lidí. A to je
ještě brzo dopoledne. Vypadá to, že vrcholová cesta česko –
polského přátelství bude dnes úplný Václavák a lidí stovky všude
kolem. Z tohoto důvodu a také proto, že jsem tuto trasu šel
v poslední době mnohokrát a Pavel jí rovněž zná, rozhodujeme se pro
změnu. Bude to náročnější, ale zajisté s menším množstvím lidí
a i pro nás samotné to bude změna. Sestoupíme teď ještě
o 200 výškových metrů níže k Boudě u Bílého Labe a
pak budeme šplhat do pořádného dlouhého kopce směrem k Luční
boudě.

Podle dohody tak činíme, cesta k Boudě u Bílého Labe je
příjemná a rychlá, mírně klesáme,lidé skoro žádní. Krátce
posvačíme a pak se vydáváme bojovat. Máme za sebou kolem 170 km, na
zádech těžké batohy, jsme pátý den na cestě a tak je to samozřejmě boj.
Dře to, ale jde to. Pomalu, ale plynule, postupujeme údolím Bílého Labe
vzhůru, je to pěkná cesta, nemám ji tak nakoukanou, už jsem tudy nešel
dlouho. Nakonec vybojujeme stoupání až na vrcholové louky a přesně
v poledne jsme u Luční boudy. Já tedy dříve, ale čekám na
Pavla, na toho přišla krize, kromě chodidel už i celková únava a tak
poslední kilometry naší výpravy už byly pro něj fyzicky velkým bojem. Ale
nikdy neměl nejmenší pomyšlení to vzdát a hrozně si přál Sněžky
vlastními silami pěšky z domova z Ústí nad Labem dosáhnout.
Všechna čest!

Před Sněžkou se napojujeme zpět na hlavní vrcholovou červenou značku a
i když jsem byl na Sněžce už asi 15 až 20 krát, tolik lidí
jsem tu v životě nezažil. Byly to dnes obrovské davy, především
Poláků, Čechů podstatně méně, co se valily na vrchol.

Vlastní výstup po řetězové cestě je náročný sám o sobě, Pavel
po více než 170 km ušlých v 15-ti letech musel únavou asi
třikrát při výstupu odpočívat, čekal jsem vždy na něj, abychom dosáhli
vrcholu Sněžky společně. Stalo se tak 5. den naší cesty, v pondělí
4. srpna 2014 ve 13 hodin a 14 minut, čili po 97 hodinách
a 12 minutách od našeho startu v centru Ústí nad Labem. Poctivě
počítané kilometry se zastavily na hodnotě 177 km. Je to tam! Zvládli
jsme to a to dokonce za 5 dní, což byla ta nejideálnější možná
varianta. Defacto se dá říci, že jsme to zvládli za 4 dny –
začali jsme ve čtvrtek v poledne a skončili v pondělí kousek po
poledni.

Máme velkou radost, ale na Sněžce je takový mumraj lidí a blázinec,
v české poštovně je taková zácpa, že se nedá projít ani dovnitř
ani ven, že se na Sněžce nezdržujeme dlouho a vydáváme se na sestup.
Musíme stihnout v Peci v půl šesté ten autobus. To by ale neměl
být problém, máme velkou časovou rezervu. Obřím dolem prudce klesáme
v nadmořské výšce a míříme do Pece pod Sněžkou. Máme hlad a chuť
na pořádné jídlo, zastavujeme se hned v první chatě pod Obřím
dolem. Když ale vidíme jídelníček, kde chtějí za polévku skoro
60 Kč, čaj stojí kolem padesátky a běžné jídlo tak 150 –
180 Kč, vzdáváme to a pokračujeme dále v chůzi. Každá
z dalších chat po cestě měla ceny postupně nižší a nižší a tak
jsme nakonec na kraji Pece do jedné zapadli a za příznivé ceny se pořádně
najedli. Byla to zasloužená odměna po předchozích výkonech. Akorát se
spustil veliký přívalový liják a tak jsme se trochu zdrželi. Déšť
naštěstí skončil akorát po páté hodině, kdy už jsme potřebovali chatu
opustit a dojít do centra Pece na autobus. Tímto jsme měli pěší putování
definitivně za sebou, ušli jsme 186 kilometrů, prošli sedm okresů ve
třech krajích, překonali několikerá pohoří. Domů do Ústí jsme přijeli
po 23. hodině s příjemným pocitem, že se nám akce výborně vydařila
a náš odvážný cíl dojít pěšky z Ústí nad Labem na Sněžku
v krátkém čase pár dní se nám podařil splnit.