Nejmladší stát Evropy

    0
    235
    Kosovo, Priština, mešita Jašar Paša

    Naše cesta po Balkánském poloostrově, pokračuje přejezdem ze Srbska do
    Kosova. Opouštíme Bělehrad a po dálnici A1, vyjíždíme směrem na jih.
    Cesta po kvalitní vozovce rychle ubíhá a tak se po zhruba dvou hodinách
    blížíme k městu Niš, vzdálenému zhruba dvěstě kilometrů od
    hlavního města. Během cesty nám průvodce, který je černohorec žijící
    na Slovensku, dává informace o Srbsku a Kosovu a také nám líčí
    osobní postřehy ze života na Balkáně, kde po dlouhá léta žil. Krátce
    před městem Niš, zastavujeme u čerpací stanice na krátkou
    přestávku. Moderní vybavení a nabízený sortiment pohonných hmot a
    doplňkového zboží, se v ničem neliší od nabídky benzinek
    u nás. Jenom zdejší ceny, jsou poněkud nižší nežli ty naše. Po
    občerstvení pokračujeme v cestě. Poté, co velikým obloukem mineme
    město Niš, řidič odbočí z dálnice a u turniketu zaplatí
    poplatek za její použití. Pak již rovinatou krajinou směřujeme
    k městu Prokuplje, za kterým se silnice stočí do údolí řeky Toplica.
    Vozovka je nyní úzká a není moc kvalitní, takže cesta plyne jen pomalu.
    U města Kursumlija se silnice odkloní na jih a krajinou plnou kopců,
    nás přivádí k hranici s Kosovem.

    Hraniční přechod

    Ještě než přejedeme hranici, musíme se zařadit na konec dlouhé fronty
    kamionů, autobusů a osobních aut, stojící před společným hraničním
    přechodem Merdare, který se nachází na kosovské straně. Před hraničním
    přechodem popojíždíme již dvě hodiny a osazenstvo autobusu včetně nás
    je již netrpělivé, neboť jsme už dávno odvykli frontám a kontrolám na
    hranicích. Jediný průvodce zůstává klidný a vybízí nás, ať pokojně
    čekáme a dodává, že tady na Balkáně, všechno trvá déle, nežli jinde
    v Evropě. Po další půlhodince, se náš autobus konečně dokodrcá k
    buňce, umístěné uprostřed silnice. V prosklené kukani sedí dva
    pracovníci srbské pasové kontroly a o něčem mezi sebou diskutují.
    Náš průvodce nyní uchopí štos pasů, které od nás mezitím vybral a
    z chladicího boxu bere několik plechovek piva. Poté ještě
    z peněženky vyndává eurobankovku a takto vybaven, míří ke kontrole.
    Jeden z mužů přebírá od průvodce pasy a druhý bez mrknutí oka
    přijímá dárky, které okamžitě mizí v šuplíku. Po kontrole pasů,
    popojíždí náš autobus na druhý konec přístřešku a zastavuje
    u buňky, v níž pracuje kosovská pasová kontrola. Kontrolní
    proces, včetně předávání dárků, se nyní opakuje. Vzhledem k tomu,
    že nás na naší cestě, čeká přejezd přes několik dalších hraničních
    přechodů, začíná nám být jasné, proč si průvodce, přibalil na cestu
    tolik piva. Když nám průvodce po kontrole rozdává pasy, tak si všichni
    oddychneme, že máme nepříjemné čekání za sebou. V tom ale
    k našemu autobusu přichází muž v uniformě a gestikuluje směrem
    k řidiči, aby vystoupil. Poté vidíme, jak ukazuje na předek autobusu a
    něco řidiči říká. Ten se poté vrací do vozu pro doklady. Při odchodu
    ještě stačí říci průvodci, že po něm kosovský policista požaduje
    pokutu sto euro, za znečištěnou registrační značku. Řidič pak
    s policistou odchází do služebny a my čekáme dál. Asi po čtvrt
    hodině se řidič vrací a říká, že nakonec pokutu nedostal, neboť
    údajně znečištěná značka, byla ze strany policisty jen záminka, aby mohl
    vymáhat všimné. Poté co obdržel bakšiš, na přestupek zapomněl. Nyní
    nám již nic nebrání, abychom pokračovali v cestě do Prištiny a tak
    řidič usedá za volant a vyjíždí. Když po více nežli třech hodinách
    čekání odjíždíme od hraničního přechodu, jsme z toho všichni
    značně rozladěni. Průvodce ale říká, že to není až tak zlé, že zde
    minulý měsíc, čekal dokonce sedm hodin.


    Kosovo

    Přijíždíme do Kosovské republiky, nejmladšího státu Evropy, který
    teprve v roce 2008, vyhlásil nezávislost na Srbsku. Rozloha Kosova je
    srovnatelná s naším Středočeským krajem a počet jeho obyvatel, se
    blíží ke dvěma milionům, z nichž drtivou většinu tvoří Albánci.
    Dvěstětisíc lidí, pak žije v hlavním městě Prištině.
    V městečkách a vesnicích, kterými projíždíme, vidíme velké
    množství nových domů. Průvodce říká, že až do nedávna, si zde mohl
    každý postavit cokoli a kdekoli a že až v poslední době, začínají
    státní instituce novou výstavbu regulovat. To je patrně asi důvod, proč na
    nás kosovská sídla, působí jaksi neuspořádaně a chaoticky. Když
    přijíždíme do Prištiny, začíná se již stmívat. Řidič nasměruje
    autobus do čtvrti Tophane, ležící zhruba uprostřed města a zastavuje
    nedaleko hotelu, stojícího ve vedlejší ulici. K němu však musíme
    dojít pěšky, neboť ulička je tak úzká, že by se do ní autobus nevešel.
    Po ubytování v novém čistém hotelu, se vydáváme na večeři. Cestou
    potemnělými uličkami starého města, míjíme několik restaurací,
    z nichž volíme podnik Liburnija. Ve stylově zařízené restauraci, nás
    čeká nejen příjemné prostředí, ochotná obsluha a dobré jídlo, ale
    i příznivé ceny. Útratu platíme eurem, neboť tato měna, je
    v Kosovu oficiálním platidlem.

    Procházka po Prištině

    Na druhý den ráno, podnikáme procházku po městě. Kolem restaurace, ve
    které jsme večeřeli, přicházíme k městské radnici a
    k sousednímu památníku Bratrství a jednoty. Poté, co mineme betonový
    monument, postavený za jugoslávské éry a vyhlížející jako by stál
    vzhůru nohama, přicházíme k ulici Agim Ramadani. Ulicí kolem nás
    projíždí spousta aut, mezi nimž převažují značky ze západní evropy,
    ale občas zahlédname i auto z Japonska, nebo škodovku. Přejdeme
    rušnou třídu a ocitáme se u Bazarové mešity, která pochází
    z patnáctého století a je nejstarší ve městě. Jenom o kousek
    dál stojí výstavný osmanský dům, ve kterém sídlí Kosovské muzeum a
    v jeho sousedství, pak mešita Jašar Paša. Nyní postupujeme kolem
    starých přízemních domků, dál do starého města. Zakrátko se před námi
    objeví Hodinová věž a naproti přes ulici Sultánova mešita, která je
    největší ve městě. Po prohlídce zahrady, přilehlé ke svatostánku, se
    vracíme na ulici Agim Ramadani, po které zakrátko přicházíme na náměstí
    Ibrahim Rugova. Zde stojí budova kosovského parlamentu, výškový objekt
    kosovské vlády a také pomník politika, po němž je náměstí
    pojmenováno.


    Procházka městem, nyní pokračuje po bulváru matky Terezy, který je
    celý vyhrazen pro chodce. Po široké ulici pokryté kamennými deskami,
    korzuje spousta lidí a další posedávají na lavičkách.
    U Skanderbegova pomníku, který cestou míjíme, je umístěno
    improvizované hřiště, na němž se odehrává zápas v házené, který
    sledují četní diváci. Procházíme dál ulicí lemovanou stromy a postupně
    míjíme Národní divadlo, ministerstvo zahraničí a další významné
    budovy. Poté přicházíme k pomníku Matky Terezy, u něhož je
    živo, neboť se zde stále střídají lidé, kteří se u památníku
    fotografují. Ještě míjíme budovu ministerstva kultury a kolem řady
    restaurací a kavárniček s předzahrádkami plnými hostů, přicházíme
    na konec bulváru. Jen co přejdeme přes nevelké náměstí Zahir Pajaziti,
    ocitáme se na ulici, pojmenované po prezidentovi Bushovi. Podél jedné její
    strany se rozkládá park Miti, v němž se nachází areál univerzity.
    Její součástí je i knihovna, o které jsem někdě četl, že
    aspiruje na titul nejošklivější budovy na světě. Mezi stromy rostoucími
    v parku, však vidíme jen její část a tak nemůžeme posoudit, zda je
    toto nelichotivé hodnocení oprávněné. Kolem moderních budov bank, hotelů
    a cestovních kanceláří, stojících na druhé straně ulice, posléze
    přicházíme ke katedrále Matky Terezy. Výstavba tohoto kostela, jehož
    součástí je i vysoká zvonice, byla zahájena v roce 2005 a
    soudě podle lešení, jímž je část objektu obestavěna, není tato
    svatyně, dodnes ještě zcela dokončena. Od největšího křesťanského
    svatostánku v zemi, se nyní vydáváme k památníku NEW BORN. Ten
    tvoří sedm, asi dva metry vysokých písmen vyrobených z plechu a
    umístěných jen tak na chodníku. Tento netradiční pomník je středem
    pozornosti turistů, kteří se u velikých písmen fotografují.
    Opouštíme moderní monument, vytvořený u příležitosti vyhlášení
    nezávislosti a kolem nápadné budovy Americké školy, přicházíme na
    parkoviště u národního stadionu, kde na nás čeká autobus. Procházka
    centrem Prištiny je u konce. Rázovité město, v němž vedle sebe
    stojí historické objekty z osmanského období, výtvory z dob
    socialistické Jugoslávie i nejnovější architektura, na nás
    zapůsobilo poněkud chaoticky. I přes tuto slohovou nesourodost, však
    musíme konstatovat, že Priština, má nepochybně svoje jisté vnitřní
    kouzlo.


    Kosovské pole

    Z centra Prištiny míříme ke Kopci mučedníků, na němž je
    pohřben první kosovský prezident a bojovníci Kosovské osvobozenecké
    armády. Poté směřujeme na okraj metropole, na místo zvané Gazimestan. Na
    této planině stojí památník bitvy na Kosovském poli, ve které se
    v roce 1389, utkala osmanská vojska se spojenou křesťanskou armádou
    Srbska a Bosny. Náš autobus, zakrátko přijíždí na nevelké parkoviště,
    na kterém kromě nás, neparkuje žádné jiné vozidlo. Z prázdného
    parkoviště, se vydáváme k dvacetpět metrů vysoké kamenné věži,
    jejíž strohé tvary, jsou prosty jakýchkoli ozdob. Nežli zdoláme úzké
    vnitřní schodiště, jsme trochu zadýcháni, avšak výhled, který se nám
    naskýtá z plošiny na vrcholu věže, bohatě vyváží námahu
    z výstupu. Všude kolem sebe vidíme pole, protkaná zástavbou nízkých
    obytných domů, nad něž vyčnívá jen telekomunikační věž a komín
    patřící k elektrárně. Je krásné počasí a tak dohlédneme až ke
    kopcům na obzoru, které obklopují rozsáhlou planinu, rozprostírající se
    kolem věže. Prohlídkou památníku, jsme ukončili naše krátké zastavení
    v Kosovu. Nyní nastupujeme do autobusu a odjíždíme z místa,
    připomínajícího bitvu, jejíž výsledek měl značný vliv na dějiny
    Evropy, neboť porážka křesťanské armády na Kosovském poli,
    předznamenala postup Osmanů až do střední Evropy.