Vladislav Dobrý Pobýváme v hotelu Bob Fishing Club Bijagos na ostrově Rubane,
patřícímu k souostroví Bijagos, které je součástí Guineje Bissau,
poslední zemí na naší cestě po západní Africe. Nastává závěrečný
den pobytu, během kterého máme na programu návštěvu u domorodců
žijících na ostrově. Soustřeďujeme se tady na hotelové pláži, neboť na
výlet musíme plout lodí, protože na ostrově nejsou žádné cesty.
Výlet
Nastupujeme na loď, která se s námi vydává na plavbu podél
ostrova. Po zhruba půlhodině kapitán zamíří ke břehu a zakotví loď asi
deset metrů od pobřeží. Poté lodníci přistaví žebřík, po němž
postupně sestupujeme do vody a následně přebrodíme na břeh. Kolem nás se
rozkládá krásná pláž pokrytá bělostným pískem, která je zcela
liduprázdná.
Je to celkem přirozené, neboť ostrov navštěvuje jen velice málo
turistů a rovněž obydlení ostrova je velmi řídké. Na zhruba deset
kilometrů dlouhém a v nejširším místě asi tři kilometry širokém
ostrově, leží jen několik nevelkých osad, propojených pěšinami
vyšlapanými v lesním porostu. Když se dostanou všichni z lodě na
břeh, vydáváme se na pochod po pláži. Cestou nás doprovází domorodý
průvodce, který sebou nese bambusovou hůl. Zprvu nechápeme k čemu jí
má ale poté co odbočíme na stezku vedoucí tropickým pralesem, se to
vyjasní. Průvodce nyní kráčí v čele a během pochodu se bedlivě
rozhlíží kolem. Při tom v pravici drží v pohotovosti hůl pro
případ, že by se nám do cesty připletlo některé ze zvířat, která na
ostrově žijí. Na jednom místě míjíme termitiště, vysoké asi dva metry,
které se stává vděčným objektem pro naše objektivy. Po necelé
půlhodině chůze přicházíme na okraj planiny, pokryté červenou hlínou.
Uprostřed palouku roste statný strom a kolem něj se rozkládá vesnice,
čítající asi dvacet domků. Nevelké příbytky jsou vystavěny
z nepálených cihel, střechu mají z došků, nebo z plechu a
jsou prosty jakéhokoli sociálního zařízení. Vesničané žijící na
ostrově, nemají k dispozici elektřinu ani tekoucí vodu. Okna chýší
nejsou zasklena, jen některá z nich jsou opatřena okenicemi. Zastavujeme
se uprostřed vsi a pozorujeme život kolem. Muži jsou oblečeni většinou do
krátkých kalhot a trika. Vesničanky mají vesměs pečlivě upravené vlasy a
na sobě mají dlouhé pestrobarevné šaty. Některé z nich, pak mají na
zádech pruhem tkaniny uvázané dítě. Nedaleko nás jedna z žen věší
prádlo a kousek od ní sedí před domkem jiná žena, která v plastové
míse připravuje jakési jídlo. Kolem nás se neustále motá houf dětí,
které nás zvědavě okukují. Po vesnici pak volně pobíhají psi, slepice,
kozy a prasata a opodál stojí kráva s teletem. Na okraji vsi leží na
zemi řady červených hliněných cihel, sušících se na slunci a za nimi pak
hromady odpadků.
Olej
Postupujeme dál osadou a přicházíme na místo, kde dva muži extrahují
z plodů palmy olejné olej. Spolu s pěstováním rýže, rybolovem a
dřevořezbou, jsou to nejhlavnější způsoby obživy obyvatel ostrovů.
Chvíli pozorujeme muže při práci. Ti nejprve naberou do dlaně hrst plodů,
které svou velikostí i barvou připomínají naše šípky. Poté plody
opakovaně mrští na dno jakýchsi necek, vydlabaných z kmene stromu.
Tím dojde k rozrušení plodů, které muži nakonec zahřívají ve
velikém hrnci nad ohněm, čímž dojde k vyluhování oleje. Procházíme
poté až na okraj vesnice, kde se nachází studna, ze které mladá žena
pomocí vědra zavěšeného na laně čerpá vodu. Tu pak přelévá do nádob,
stojících vedle studny. Prohlídka zde končí a my se vydáváme na
zpáteční cestu. Opouštíme vesnici, ve které jakoby se zastavil čas a
cestou přemítáme, že to co jsme viděli, není žádné představení pro
turisty ale každodenní životní realita místních obyvatel.
Ryba
Na úplný závěr našeho pobytu na ostrově Rubane, se vydáváme do
vesničky, ležící nedaleko od našeho hotelu a která je známá díky
řezbářům, kteří zde žijí. Pěšina klikatící se bujnou zelení, nás
zakrátko přivádí na okraj paseky, na níž leží malá vesnička,
sestávající z asi deseti chýší, se stěnami spletenými
z proutí a se střechami z došků. Vcházíme do osady a postupujeme
kolem nízkých domků. Kolem nás při tom pobíhají děti a hemží se tu
drůbež, prasata a psi. Po chvíli dojdeme k ženě, která ve válcové
dřevěné nádobě, pomocí dřevěného kůlu, drtí zrnka rýže. Chvíli
pozorujeme ženu při práci a pak popojdeme ke šňůře, na které se suší
celá řada sukní spletených z pruhů lýka. Jak vysvětluje místní
průvodce, tyto sukně oblékají domorodci při tanci a při rituálních
obřadech. Nyní postupujeme k přístřešku, kolem něhož leží hromada
třísek a odřezků. Pod přístřeškem sedí na zemi dva muži a zaujatě
pracují. Shlukneme se kolem nich a pozorujeme, jak jim jde práce od ruky.
Jeden z mužů pomocí krátkého nože vyřezává ze světlého dřeva
nějakou figurku a druhý dokončuje povrchovou úpravu právě vyřezané ryby.
Pokouším se řezbáře vyfotit, ale podobně jako již několikrát před
tím, i zde se setkávám s odmítavými gesty. Vedle mužů, leží
na kusu látky, několik dokončených výtvorů. Při pohledu na tato precizní
díla se ani nechce věřit, že vznikla v tak primitivních podmínkách.
Mezi hotovými výrobky je také ryba, dlouhá asi šedesát centimetrů. Mojí
partnerce se ryba líbí a tak se po krátké domluvě rozhodneme, že jí
zkusíme koupit. S pomocí průvodce pak začíná obchodování. Ptáme se
nejprve řezbářů, zda by rybu prodali a kolik by za ní chtěli peněz. Jeden
z nich po krátkém váhání říká, že dvacet euro.
Víme, že je potřeba smlouvat, neboť požadovaná cena je obvykle značně
přemrštěná. Podle nepsaných pravidel tedy nabízíme zlomek žádaného
obnosu, konkrétně pět euro. Muž poté snižuje cenu na patnáct, na což my
zvyšujeme nabídku na deset euro. Muž ale vrtí hlavou, že ne a dál trvá na
patnácti eurech. To se nám nechce dát a tak z obchodu sešlo. Řezbáři
nyní pokračují v práci a my odcházíme. Pokračujeme v prohlídce
vesnice a nahlížíme do jedné z chýší. Na prostoru asi pětkrát pět
metrů, leží na zemi několik plastových pytlů, naplněných nějakými
věcmi. Uprostřed je ohniště ohrazené kameny a v rohu jsou umístěna
dvě jednoduchá lehátka zhotovená z rákosu, která jsou překryta
moskytiérou zavěšenou u stropu. Posléze dojdeme na okraj vesnice, kde
dvě ženy cosi vaří v hrnci, postaveném na kamenech nad otevřeným
ohněm. Okolo ohně hrabou slepice a opodál spí pes. Návštěva vesnice
končí a my se lesní stezkou vracíme do hotelu. Asi v polovině cesty
přicházíme na místo, kde na pěšinu, po které jdeme, navazuje zkratka do
vesnice. Právě po této úzké cestičce vidíme přicházet jednoho
z řezbářů, který má na zádech batoh, z něhož trčí
dřevěný rybí ocas. Muž si to s prodejem nakonec rozmyslel a
přispěchal s rybou za námi. Uprostřed lesa tady uzavíráme obchod a na
jeho stvrzení si podáváme ruce.
Vlny
Po poslední noci našeho pobytu vstáváme velice brzy, neboť čas odjezdu
je stanoven na půl šestou. Ještě rozespalí nastupujeme na loď a
vyplouváme. Kapitán nám před tím ještě rozdává záchranné vesty a
říká, že fouká silný vítr, v důsledku čehož se tvoří vysoké
vlny. Plavba je dost divoká, člun je zmítán vlnami, které nás skrápí
studenou vodní tříští pronikající poklopem na střeše a které co
chvíli vymrští člun do výše. Loď poté dopadne zpátky na hladinu, což
je vždy provázeno hroznou ránou, až máme pocit, že se naše plavidlo musí
rozpadnout. Také my jsme při tom vždy vyhozeni do vzduchu a následně tvrdě
dosedneme na lavici. Vlny jsou během plavby stále větší a tak kapitán
s ohledem na naší bezpečnost otáčí loď a pluje zpátky na ostrov.
Také říká, že znovu vyplujeme, až se vítr trochu uklidní. Poté co
přirazíme ke břehu, vracíme se do svých pokojů a uleháme do postele,
abychom dospali přerušený spánek. Ze snů nás vyruší až volání
průvodce, který prochází mezi bungalovy a budí nás. Mezi tím co jsme
spali, se vítr skutečně uklidnil a tak krátce po deváté hodině znovu
vyplouváme a nakonec bezpečně dorazíme do Bissau.
Závěr
Nyní nás čeká přes třista kilometrů dlouhý přejezd autobusem, přes
území Guineje Bissau, jižního Senegalu a Gambie. Na letiště v Banjulu
přijíždíme díky zpoždění způsobenému vlnami, až krátce před
odletem. Rychle se v autobusu převlékáme do teplejšího oblečení,
které budeme v chladné Evropě po příletu potřebovat a spěcháme do
odletové haly, kde se po chvíli začíná odbavovat náš let. Naše cesta po
třech zemích západní Afriky je u konce. Během pobytu, v tomto pro
nás odlehlém koutu světa, jsme viděli mnoho nového a na vše, až už to
byla rázovitá města a vesnice, krásné tropické lesy, mohutné řeky,
panenské oceánské pobřeží, civilizací téměř nedotčené ostrovy anebo
lidé, kteří udržují staré tradice, jako rituální obřady a domorodé
náboženství, budeme rádi a dlouho vzpomínat.
Poznámka
Pokud bychom letěli zpátky do Evropy jen o několik dnů později, asi
by se náš pobyt v Africe neplánovaně prodloužil. Letíme totiž
strojem Boeing 737 MAX8 a krátce poté co jsme se vrátili, byla letadla
tohoto typu, v důsledku tragické nehody, v celé EU
„uzemněna“.
Galerie
