Opouštíme starobylou Chivu a pohodlným autobusem se vydáváme na cestu do
Buchary, která je další zastávkou na naší cestě po Uzbekistánu. Nejprve
projedeme městem Urgench a poté najíždíme na silnici A380. Není bez
zajímavosti, že se nyní nacházíme na místě, ze kterého je to ke
kosmodromu Bajkonur, ležícímu v sousedním Kazachstánu, přibližně
stejně daleko, jako do čtyřista kilometrů vzdálené Buchary.

Poušť

Zpočátku projíždíme úrodnou krajinou, která zakrátko mizí a silnici
obklopí poušť Kyzylkum. Tato poušť je zhruba čtyřikrát větší nežli
naše republika a zaujímá více než polovinu území Uzbekistánu. Na dlouhou
dobu jsme nyní obklopeni pískem načervenalé barvy, který pustinu pokrývá.
Poušť ovšem není úplně holá, protože na ní řídce rostou trsy
polosuché trávy a nízké keříky. Asi po hodině jízdy se silnice
přiblíží těsně ke korytu řeky Amudarji, která zde tvoří hranici
s Turkmenistánem. Právě na tomto místě děláme první zastávku.
Když vystoupím z autobusu, objeví se přede mnou překvapující scéna.
Široké řečiště Amudarji je téměř suché a nacházejí se v něm
jen izolovaná mělká jezírka. Pouze uprostřed koryta se dá vypozorovat pruh
plynoucí vody. Průvodce říká, že nedostatek vody v řece je
důsledkem jejího velkého odběru na zavlažování. Za řekou se rozkládá
vyprahlá krajina pouště Karakum, která pokrývá převážnou část
Turkmenistánu.

Odpočívadlo

Jízda pouští pokračuje. Silnice je však ve velmi špatném stavu a je
plná prasklin a výmolů. Autobus po nich kodrcá, takže jsme již všichni
pořádně vytřeseni. Konečně přichází další zastávka a my si můžeme
od nekonečného natřásání oddechnout. Nacházíme se na odpočívadle
s řadami stolů umístěných pod plátěným přístřeškem. Usedáme
k jednomu z nich a objednáváme si jídlo a pití. Já si dávám
pivo a šašlik a pozoruji mladíka, který jej připravuje. Má na to gril,
tvořený asi dva metry dlouhým úzkým korýtkem z plechu, naplněný
žhavým dřevěným uhlím, nad kterým se rožní maso napíchnuté na
jehlách. Gril stojí nedaleko našeho stolu a šíří se z něj vůně
masa a bohužel také spousta štiplavého kouře. Pochvíli čekání si již
pochutnávám na grilovaném skopovém mase a zajídám jej kousky lepjošky. To
je placka z nekvašeného těsta, ozdobená množstvím malých otvorů
uspořádaných do obrazce, vytvořeného před pečením pomocí jehlového
razidla. Po jídle se vracíme na parkoviště a procházíme kolem pece,
v níž přitisknuty na její bok, se pečou samsy. To je středoasijská
specialita, jakési taštičky z těsta plněné mletým skopovým masem a
cibulí. Při pohledu na tu krásu neodolám a u pekaře si kupuji
voňavou, ještě horkou taštičku, kterou právě vyndal z pece. Platím
za dozlatova upečenou pochoutku dvatisíce sumů, což je v přepočtu asi
šest korun a mířím k autobusu.

Bavlník

Vydáváme se na další cestu a k radosti nás všech, najíždí
autobus na dálnici. Jízda je nyní o mnoho rychlejší a také
pohodlnější. Jenomže dálnice zanedlouho končí a dál pokračuje zase
rozbitá asfaltka. To se již blížíme k Buchaře, poušť ustupuje a
krajina kolem silnice je obklopena poli, na nichž se většinou pěstuje rýže
a bavlník. Posléze zastavujeme na okraji silnice a jdeme k jednomu lánu,
abychom se podívali na bavlník, který zde roste. Pochvíli již stojíme mezi
necelý metr vysokými keříky se zelenými listy a plody ve tvaru kulovité
tobolky, velkými jako vlašský ořech. Tyto tobolky po uschnutí puknou a
vydají chuchvalce bílého vlákna. Většina tobolek je již prasklá a tak
rostliny kolem nás vypadají, jako by je někdo nazdobil bílými chumáčky
vaty. Poté co si většina z nás natrhá několik tobolek na památku,
pokračujeme v cestě do Buchary, která je již docela blízko.

Chor Minor

Po celodenní jízdě přijíždíme v podvečer do Buchary a
směřujeme k jedné z nejnavštěvo­vanějších památek
města. Poté co zaparkujeme, vydáváme se úzkými uličkami na nedaleké
náměstí, v jehož středu stojí mešita Chor Minor, postavená na
začátku devatenáctého století. Budova, která bývala součástí již
neexistující madrasy, byla nedávno zrenovována, takže celá svítí
novotou. Mešita má čtyři minarety, jejichž kopule mají zářivě modrý
glazovaný povrch. Stěny minaretů jsou navíc ozdobeny krásnými dekoracemi,
přičemž na každém z nich, je použit jiný motiv. Nyní postupujeme
kolem řady krámků s rozličnými rukodělnými výrobky k mešitě
a vcházíme dovnitř. Poté co projdeme dveřmi ve vysokém vstupním portálu,
jsme trochu překvapeni, neboť místo klidného modlitebního sálu, spatříme
rušný obchod se suvenýry, který se zde nachází. Posléze se vracíme
k autobusu, který s námi popojede do centra města k hotelu
Asia, kde se ubytováváme.

Večerní Buchara

Náš hotel stojí jen kousek od náměstí Labi-Hovuz, o němž se
říká, že je srdcem Buchary. Právě zde se nachází restaurace, do které
již za tmy míříme na večeři. Cestou pak míjíme romanticky nasvícené
budovy. Nejprve mešitu Magoki Attor pocházející z desátého století,
pak khanak Nadir Divan-Begi a madrasu Kukaldosh. Poté přicházíme do středu
náměstí a mineme vodní nádrž, která dala jméno celému okolí a na
jejímž břehu se nachází venkovní restaurace. Nakonec projdeme parkem a
staneme před madrasou Nadir Divan-Begi. Poté vejdeme nádherně zdobeným
vstupním portálem do madrasy, v níž se nachází restaurace a usedáme
ke stolům, umístěným pod širým nebem po obvodu atria. V průběhu
večeře, během níž jsou podávána tradiční uzbecká jídla, sledujeme
kulturní představení a módní přehlídku modelů, inspirovaných uzbeckým
folklorem. Po příjemně stráveném večeru, se ještě zastavujeme
v parku u sochy Nasredina, legendárního středověkého mudrce a
žertéře, proslulého svými satirickými skazkami. Cestou do hotelu se mě
pak mimoděk vybaví jedna z nich, ta o zapůjčeném hrnci.