Cesta do Buchary

    0
    1084
    Uzbekistán, poušť Kyzylkum

    Opouštíme starobylou Chivu a pohodlným autobusem se vydáváme na cestu do
    Buchary, která je další zastávkou na naší cestě po Uzbekistánu. Nejprve
    projedeme městem Urgench a poté najíždíme na silnici A380. Není bez
    zajímavosti, že se nyní nacházíme na místě, ze kterého je to ke
    kosmodromu Bajkonur, ležícímu v sousedním Kazachstánu, přibližně
    stejně daleko, jako do čtyřista kilometrů vzdálené Buchary.

    Poušť


    Zpočátku projíždíme úrodnou krajinou, která zakrátko mizí a silnici
    obklopí poušť Kyzylkum. Tato poušť je zhruba čtyřikrát větší nežli
    naše republika a zaujímá více než polovinu území Uzbekistánu. Na dlouhou
    dobu jsme nyní obklopeni pískem načervenalé barvy, který pustinu pokrývá.
    Poušť ovšem není úplně holá, protože na ní řídce rostou trsy
    polosuché trávy a nízké keříky. Asi po hodině jízdy se silnice
    přiblíží těsně ke korytu řeky Amudarji, která zde tvoří hranici
    s Turkmenistánem. Právě na tomto místě děláme první zastávku.
    Když vystoupím z autobusu, objeví se přede mnou překvapující scéna.
    Široké řečiště Amudarji je téměř suché a nacházejí se v něm
    jen izolovaná mělká jezírka. Pouze uprostřed koryta se dá vypozorovat pruh
    plynoucí vody. Průvodce říká, že nedostatek vody v řece je
    důsledkem jejího velkého odběru na zavlažování. Za řekou se rozkládá
    vyprahlá krajina pouště Karakum, která pokrývá převážnou část
    Turkmenistánu.

    Odpočívadlo

    Jízda pouští pokračuje. Silnice je však ve velmi špatném stavu a je
    plná prasklin a výmolů. Autobus po nich kodrcá, takže jsme již všichni
    pořádně vytřeseni. Konečně přichází další zastávka a my si můžeme
    od nekonečného natřásání oddechnout. Nacházíme se na odpočívadle
    s řadami stolů umístěných pod plátěným přístřeškem. Usedáme
    k jednomu z nich a objednáváme si jídlo a pití. Já si dávám
    pivo a šašlik a pozoruji mladíka, který jej připravuje. Má na to gril,
    tvořený asi dva metry dlouhým úzkým korýtkem z plechu, naplněný
    žhavým dřevěným uhlím, nad kterým se rožní maso napíchnuté na
    jehlách. Gril stojí nedaleko našeho stolu a šíří se z něj vůně
    masa a bohužel také spousta štiplavého kouře. Pochvíli čekání si již
    pochutnávám na grilovaném skopovém mase a zajídám jej kousky lepjošky. To
    je placka z nekvašeného těsta, ozdobená množstvím malých otvorů
    uspořádaných do obrazce, vytvořeného před pečením pomocí jehlového
    razidla. Po jídle se vracíme na parkoviště a procházíme kolem pece,
    v níž přitisknuty na její bok, se pečou samsy. To je středoasijská
    specialita, jakési taštičky z těsta plněné mletým skopovým masem a
    cibulí. Při pohledu na tu krásu neodolám a u pekaře si kupuji
    voňavou, ještě horkou taštičku, kterou právě vyndal z pece. Platím
    za dozlatova upečenou pochoutku dvatisíce sumů, což je v přepočtu asi
    šest korun a mířím k autobusu.

    Bavlník


    Vydáváme se na další cestu a k radosti nás všech, najíždí
    autobus na dálnici. Jízda je nyní o mnoho rychlejší a také
    pohodlnější. Jenomže dálnice zanedlouho končí a dál pokračuje zase
    rozbitá asfaltka. To se již blížíme k Buchaře, poušť ustupuje a
    krajina kolem silnice je obklopena poli, na nichž se většinou pěstuje rýže
    a bavlník. Posléze zastavujeme na okraji silnice a jdeme k jednomu lánu,
    abychom se podívali na bavlník, který zde roste. Pochvíli již stojíme mezi
    necelý metr vysokými keříky se zelenými listy a plody ve tvaru kulovité
    tobolky, velkými jako vlašský ořech. Tyto tobolky po uschnutí puknou a
    vydají chuchvalce bílého vlákna. Většina tobolek je již prasklá a tak
    rostliny kolem nás vypadají, jako by je někdo nazdobil bílými chumáčky
    vaty. Poté co si většina z nás natrhá několik tobolek na památku,
    pokračujeme v cestě do Buchary, která je již docela blízko.

    Chor Minor

    Po celodenní jízdě přijíždíme v podvečer do Buchary a
    směřujeme k jedné z nejnavštěvo­vanějších památek
    města. Poté co zaparkujeme, vydáváme se úzkými uličkami na nedaleké
    náměstí, v jehož středu stojí mešita Chor Minor, postavená na
    začátku devatenáctého století. Budova, která bývala součástí již
    neexistující madrasy, byla nedávno zrenovována, takže celá svítí
    novotou. Mešita má čtyři minarety, jejichž kopule mají zářivě modrý
    glazovaný povrch. Stěny minaretů jsou navíc ozdobeny krásnými dekoracemi,
    přičemž na každém z nich, je použit jiný motiv. Nyní postupujeme
    kolem řady krámků s rozličnými rukodělnými výrobky k mešitě
    a vcházíme dovnitř. Poté co projdeme dveřmi ve vysokém vstupním portálu,
    jsme trochu překvapeni, neboť místo klidného modlitebního sálu, spatříme
    rušný obchod se suvenýry, který se zde nachází. Posléze se vracíme
    k autobusu, který s námi popojede do centra města k hotelu
    Asia, kde se ubytováváme.

    Večerní Buchara


    Náš hotel stojí jen kousek od náměstí Labi-Hovuz, o němž se
    říká, že je srdcem Buchary. Právě zde se nachází restaurace, do které
    již za tmy míříme na večeři. Cestou pak míjíme romanticky nasvícené
    budovy. Nejprve mešitu Magoki Attor pocházející z desátého století,
    pak khanak Nadir Divan-Begi a madrasu Kukaldosh. Poté přicházíme do středu
    náměstí a mineme vodní nádrž, která dala jméno celému okolí a na
    jejímž břehu se nachází venkovní restaurace. Nakonec projdeme parkem a
    staneme před madrasou Nadir Divan-Begi. Poté vejdeme nádherně zdobeným
    vstupním portálem do madrasy, v níž se nachází restaurace a usedáme
    ke stolům, umístěným pod širým nebem po obvodu atria. V průběhu
    večeře, během níž jsou podávána tradiční uzbecká jídla, sledujeme
    kulturní představení a módní přehlídku modelů, inspirovaných uzbeckým
    folklorem. Po příjemně stráveném večeru, se ještě zastavujeme
    v parku u sochy Nasredina, legendárního středověkého mudrce a
    žertéře, proslulého svými satirickými skazkami. Cestou do hotelu se mě
    pak mimoděk vybaví jedna z nich, ta o zapůjčeném hrnci.