Bělehrad

    0
    130
    Srbsko, Bělehrad, náměstí Nikoli Pašiče

    Je začátek prázdnin a my cestujeme autem do Bratislavy, neboť se odtud
    ještě dnes večer, vydáme na cestu po Balkánském poloostrově. Po klidné
    jízdě přijíždíme do hlavního města Slovenska a zaparkujeme na
    parkovišti nedaleko Štefánikova letiště, kde bude naše auto příští dva
    týdny parkovat. Sympatický mladík z firmy, která parkovací službu
    provozuje, nás poté večerními bratislavskými ulicemi, dopravuje na
    parkoviště u paláce Istropolis.

    Noční cesta

    Právě tady, u objektu patřícího slovenským odborovým svazům,
    zanedlouho začne naše expedice, během níž až na Slovinsko, navštívíme
    všechny státy bývalé Jugoslávie a navíc ještě Albánii. Během
    nakládání zavazadel neujde naší pozornosti, jak řidič umísťuje do
    autobusu velké množství piva. V tuto chvíli ještě netušíme,
    k čemu také, kromě prodeje cestujícím, jsou plechovky určeny.
    Zavazadla jsou uložena a cestující si našli ve voze každý svoje místo.
    Následuje ještě poslední zamávání a cesta může začít. Mimo
    cestujících, jsou ve vozidle ještě dva řidiči, z nichž jeden je
    současně průvodce. Jak se později ukáže, jsou to bratři pocházející
    z Černé Hory a mající občanství této balkánské republiky.
    Poslední léta však žijí v Bratislavě a tak mluví plynně slovensky.
    Je již skoro půlnoc, když autobus překonává Dunaj, pak přejede hranici
    s Maďarskem a po dálnici M1 směřuje nocí do Budapešti. Poté po
    autostrádě M5 dorazí k srbské hranici a pokračuje po dálnici A1 do
    Bělehradu. Když se ráno probouzíme, vítá nás již sluncem zalité hlavní
    město Republiky Srbsko, jak zní oficiální název tohoto balkánského
    státu.

    Okružní jízda

    Bělehrad má zhruba jeden milion a šestset tisíc obyvatel a je
    největším městem, které na naší cestě navštívíme. Sjíždíme
    z dálnice a po šestiproudové silnici E75 projíždíme podél
    předměstí Novi Grad. Poté míjíme mezinárodní letiště a po bulváru
    Arsenija Černojeviča, vjíždíme do čtvrti Studentski Grad. Cestou míjíme
    řady, navzájem si podobných paneláků. Monotónnost těchto obytných
    bloků, narušuje jen 119 metrů vysoký mrakodrap Genex Tower a několik
    dalších objektů, jako Shopping park Zmaj, rozlehlý komplex Sava Center a
    Kombank Arena. Tato víceúčelová hala, s kapacitou téměř dvacettisíc
    diváků, patří mezi největší haly v Evropě. Všude podél ulice jsou
    umístěny poutače psané azbukou, což nám zpočátku činí problémy.
    Časem se ale rozpomínáme na hodiny ruštiny a nápisy již čteme bez
    větších potíží. Bloky paneláků mizí a my se blížíme k mostu, po
    němž překonáváme řeku Sávu. Nedaleko za menší ze dvou bělehradských
    řek, pak přijíždíme ke spletité mimoúrovňové křižovatce. Jen co se
    z ní vymotáme, najíždíme na bulvár Osvobození a směřujeme po něm
    do centra města. Pochvíli přijíždíme do parku Karadorděva a míjíme
    budovu Národní knihovny. Za ní vidíme chrám Sv. Sávy, nad jehož
    sedmdesát metrů vysokou kopulí, se tyčí ohromný pozlacený kříž. Poté,
    co nám jeden z největších pravoslavných svatostánků na světě
    zmizí z dohledu, přijíždíme na náměstí Slavija, ze kterého
    odbočujeme do ulice Nemanjina. Nacházíme se nyní ve vládní čtvrti a
    postupně míjíme národní banku, ministerstvo pro vědu a ministerstvo
    spravedlnosti. Poté projíždíme kolem budovy ministerstva obrany, poničené
    během náletů NATO, v roce 1999. Její značné poškození, dává
    tušit sílu tehdejších explozí. Na části objektu je stržený obvodový
    plášť a z poničeného betonového skeletu, trčí zkroucené ocelové
    armatury. U této budovy, zřejmě záměrně ponechané
    v polorozbořeném stavu odbočujeme a kolem paláce v němž sídlí
    vláda, míříme dál do centra.


    Procházka centrem města

    Pochvíli přijíždíme na náměstí Nikoli Pašiče, kde zastavujeme.
    Poté co vystoupíme z autobusu, upoutají nás velké panely umístěné
    vedle chodníku, na nichž jsou instalovány rozměrné fotografie,
    zachycující oběti bombardování z roku 1999. Rozrušeni z pohledu
    na drsné záběry, se vydáváme na procházku městem. Nejprve procházíme
    přes náměstí, na němž se nachází několik významných budov. Jen kousek
    od nás stojí impozantní objekt s vysokou kopulí, v němž sídlí
    parlament. Naproti přes ulici, pak sledujeme Starý palác, původně sídlo
    krále, v němž se dnes nachází městský úřad. Pochvíli dojdeme na
    východní okraj náměstí a zastavujeme se u památníku Nikoli Pašiče,
    někdejšího předsedy srbské vlády. Od památníku se přemísťujeme na
    nedaleký bulvár Terazie a pokračujeme v procházce. Cestou míjíme
    monumentální secesní budovu hotelu Moskva a řady obchodů, které jsou
    nyní, vzhledem k tomu že je neděle, většinou zavřené. Na bulvár
    Terazie, navazuje ulice Knížete Michala, na kterou se dostáváme podchodem
    pod frekventovanou křižovatkou. Tato ulice je pěší zónou a je plná
    butiků a také kaváren s předzahrádkami, které však zejí
    prázdnotou. Všude kolem nás je klid, jenom u stánku
    s upomínkovými předměty, postává pár nakupujících turistů.
    Pomalou chůzí nyní přicházíme ke kašně Delijska česma, kterou obklopuje
    houf lidí. Poté, co se vyfotíme u bělostné kašny, přejdeme
    k mosaznému jehlanu, instalovanému uprostřed ulice. Na tomto ukazateli
    se nachází údaj o nadmořské výšce, který říká, že toto místo
    leží 116 metrů nad mořem. Postupujeme dál ulicí, kterou teď lemují
    řady měšťanských domů z devatenáctého století. Před jedním
    z nich sedí pouliční umělec a hraje na kytaru. Vzhledem k tomu,
    že při své produkci používá zesilovač napájený baterií, rozléhají se
    tóny jeho písničky celou ulicí. Posléze přicházíme na konec pěší
    zóny a ocitáme se na okraji rozlehlého parku.


    Kalemegdan

    Překonáváme rušnou ulici Pariska a vcházíme do parku Kalemegdan. Cesta,
    lemovaná stánky se suvenýry, nás zakrátko přivádí k Památníku
    vděčnosti Francii, který je věnován vojákům, kteří zahynuli
    v Jugoslávii za 1. světové války. Za památníkem se nachází Dinopark
    Jura, ve kterém jsou umístěny modely dinosaurů různého vzezření a
    velikostí. Kolem prehistorických ještěrů, rozestavených volně na
    travnaté ploše, se nyní dostáváme až na konec parku, k vnějšímu
    opevnění bělehradské pevnosti. Poté procházíme bránou v mohutném
    cihlovém valu a ocitáme se v prostoru mezi vnějšími a vnitřními
    hradbami. Je zde umístěna expozice zbraní, které jsou součástí sbírek
    Vojenského muzea, sídlícího v pevnosti. Během krátké prohlídky,
    sledujeme například archaický tank z 1. světové války, nebo baterii
    raket země vzduch. Poté procházíme bránou vybudovanou ve vnitřním
    opevnění do citadely, jejíž pozůstatky se nachází na pahorku uprostřed
    parku. Kolem zbytků několika pevnostních objektů, se posléze dostáváme
    k hradbám na severní straně pevnosti. Z tohoto vyvýšeného
    stanoviště, pak pozorujeme soutok Sávy s Dunajem, jejichž vody jen
    pomalu plynou korytem. Na levém břehu Sávy vidíme rozsáhlý park, nad
    nímž se vypíná 115 metrů vysoký mrakodrap Ušće Tower. Na druhé
    straně Dunaje, zase sledujeme zelené lužní lesy, za nimiž prosvítá
    zástavba domů bělehradské čtvrti Krnjaca. Od severních hradeb, poté
    přecházíme do západní části pevnosti, k pomníku zvanému Posel
    vítězství, který připomíná boje za 1. světové války. U vysokého
    památníku, na jehož vrcholu stojí bronzová socha muže v nadživotní
    velikosti, naše procházka po pevnosti končí. Z Kalemegdanu, se nyní
    vracíme na bulvár Knížete Michala, jenž se mezitím zaplnil lidmi a který
    nás zakrátko přivádí na Náměstí Republiky.


    Řízek

    Celému Náměstí Republiky dominuje budova Národního muzea, která je
    právě v rekonstrukci. Před tímto impozantním objektem je instalována
    jezdecká socha knížete Michala, obklopená hloučkem turistů. Zastavujeme se
    u tohoto bronzového díla a pozorujeme náměstí. Nedaleko muzea stojí
    historická budova Národního divadla, v jehož sousedství, je dost
    necitlivě umístěna moderní stavba mezinárodního hotelu. Na protější
    straně náměstí stojí objekt jedné z bělehradských bank a uprostřed
    se nachází malý park, v němž je umístěna socha Branislava Nušiča,
    významného srbského spisovatele a dramatika. Celé náměstí, pak na
    východní straně uzavírá veliké nákupní středisko. Procházka centrem
    města pokračuje. Nyní opouštíme prostor zvaný „Pod koněm“, který je
    oblíbeným místem setkávání obyvatel Bělehradu a po živé Francouzské
    ulici odcházíme z náměstí. Stačí však odbočit z této
    frekventované třídy a rázem se ocitáme v poklidné umělecké čtvrti
    Skadarlija. Posléze přicházíme k rázovité uličce Skadarska, která
    je pěší zónou a je vydlážděna kamennými valouny. Kráčíme pomalu po
    „kočičích hlavách“ a míjíme domy zkrášlené pestrobarevnou malbou a
    rozměrnými květinovými dekoracemi. Během vycházky, procházíme také
    kolem četných předzahrádek. Před každou z nich stojí obsluha
    s jídelním lístkem v ruce a zve kolemjdoucí dovnitř. Jelikož se
    blíží poledne, nenecháváme se moc pobízet a vstupujeme do jedné
    z restaurací. Z bohaté nabídky jídel, si nakonec vybíráme
    místní specialitu, a sice smažený vepřový řízek, plněný tradičním
    místním „máslem“. Popravdě řečeno, neumíme si moc představit, jak
    bude jídlo vypadat. Za nějakých dvacet minut přináší číšník talíře,
    na nichž vedle přílohy, leží řízek ve tvaru válečku. Poté co jej
    rozkrojíme, objeví se v dutině uvnitř řízku žluté „máslo“,
    které má podobnou konzistenci jako měkký tvaroh a nad talířem se rozvine
    jeho příjemně nakyslá vůně. Záhy zjišťujeme, že jídlo chutná
    skvěle, stejně jako místní pivo, kterým jej zapíjíme. Když ještě
    vezmeme v úvahu cenu, která je značně nižší nežli je u nás za
    podobné jídlo obvyklé, nemá tento kulinářský zážitek vůbec žádnou
    chybu. Pitoreskní Skadarlija se svou neopakovatelnou atmosférou, je posledním
    místem na naší procházce. Bílé město, jak se Bělehradu také říká, je
    pro nás příjemným překvapením a opouštíme jej s předsevzetím, že
    se sem někdy v budoucnu, znovu rádi vrátíme.