Kampala, Viktoriino jezero a první zážitky z Ugandy

V létě 2015 jsem na jeden měsíc navštívil Ugandu a její část jsem si dle možností projel. Na celou dobu pobytu jsem měl pouze 1050 USD, takže jsem ani nepočítal s návštěvami předražených rezervací, v nichž lze vidět africké kočky, lidoopy nebo africké tlustokožce, ani národních parků s horami vysokými 4000 až 5000m/m. Vlastně ani nepatřím mezi ty, pro které je Afrika srdeční záležitostí, spíš jsem chtěl po předchozích návštěvách Asie (a zemí jako Irán, Irák, Korea, Laos, Kambodža aj.) vidět něco nového a mít možnost srovnání.

9. 7. 2015 ve 3h v noci přistávám v Entebbe, let přes Istanbul (s 2 a půl hodinovou pauzou na přestup) a rwandské Kigali (pouze mezipřistání) trval celkem 14 hodin a zpáteční letenka z Prahy stála 11 700 Kč. Vyřízení víza je pouze formalita s vyplněným dotazníkem, ale vízum podražilo z 50 USD na 100 USD (a nejedná se o jednotné vízum pro Ugandu, Keňu a Rwandu, jak nadšeně, ale mylně informovaly ještě na jaře 2015 cestovatelské servery…), což je výrazný a nevítaný nárůst.

Z Entebbe je to do hl. města Kampaly asi 40 km a všemi respektovaná cena taxíků za tuto trasu je 50 USD. Já se vezu za 10 USD na “PUBLIC TRANSPORT PARK“ v Entebbe, odkud ráno vyráží minibusy zvané MATATU. Teď je ale noc, v transport parku je mrtvo a tma, pouze z jediného otevřeného baru se line disko-reggae a na jeho zahrádce spí několik ožralů. U vjezdu do parku (což je vlastně parkoviště obehnané zděnými, nyní zavřenými krámky) stojí bufet, v něm taky všichni namol, včetně prodavačky.

Řidiči motocyklových taxíků, zvaných BODA-BODA, mi nabízí odvoz do Kampaly za 20, pak za 15 USD, ale odmítám a počkám na MATATU, které – dle Johna (tj. místní opilec, který mi dělá křena) – pojede v 6 ráno a za cenu 2 500 Ugandských Šilinků (dále jen UGX, momentální kurz je 3 300 UGX za 1 USD) a já z radosti nad ušetřenými penězi kupuju Johnovi v baru limonádu.

MATATU jsou dodávky pro 8 až 14 lidí, nejčastěji bílé s modrým pruhem. Nemají přesný čas odjezdu – vyráží poté, co jsou zaplněny cestujícími. Nemají ani přesné zastávky – chce-li někdo vystoupit, tak si řekne kde a MATATU zastaví, nově nastupující čekají u silnice a domlouvají se s řidičem, resp. jeho asistentem, který určuje komu zastavit a vybírá peníze.

Moje MATATU odjíždí už před půl šestou, často zastavujeme pro výstup a nástup jiných cestujících, já se tulím ke svému batohu po mé pravici a ke kypré černošce po levici, tu potom střídá hezká mladá dívka (což taky nevadí…). Samozřejmě, že všichni, které od letiště potkávám, jsou černoši a tak to bude i nadále (kromě několika bílých turistů a domestifikovaných Asiatů…)

MATATU opouštím u tržiště Nakasero, ulice jsou dost špinavé, spousty lidí, hluk a smrad, ranní paprsky prosvítají kouř z automobilové zácpy – Kampala holt umí přivítat…Trhovci mi zakazují cokoliv fotit; textil, zelenina, cetky aj. jsou nabízeny přímo ze země, lidé do sebe vrážejí, občas se na chodce nalepí auto (zrcátkem, nebo nárazníkem), ale nikdo není zraněný ani naštvaný. Chvíli s batohem klopýtám za bandou chlapů, nesoucích ženskou volající o pomoc (a napadá mě to nejčernější…), ale ona žena je takto přinesena do policejní boudy, kde s ní policajt pořeší nějaký delikt.

Bloudím centrem, hledám levný hotel, a když chci vejít do domu označeného jako Guest-House, proti mně vybíhá dívka oblečená a zmalovaná jako prostitutka a hlasitě něco křičí na okolní prodavače. Muž u vchodu mě ujišťuje, že tady není místo na spaní a krabice s kondomy na zdi mi jeho slova potvrzuje…

V jiném Guest-House mají volný dvoulůžkový pokoj za 32 000 UGX (jednolůžkové za 25 000 jsou obsazené) a já vzdávám hledání jiného. Pokoj je velmi skromný, ale automaticky mi dávají toaletní papír, ručník a mýdlo, což bych v téhle blešárně nečekal. Na mou žádost okamžitě věší na skobu u stropu moskytiéru a milá recepční mi říká, že jsem jediný běloch, který se tu ubytoval. Později zjistím proč.

Dvouhodinovým spánkem doháním to, co jsem v noci zanedbal a po pozdním obědě v “lepším“ bufetu (k jídlu smažené kuře ve stylu KFC a domácí hranolky) procházím centrum a v kavárně testuju African Coffee – nescafe zalité horkým mlékem, příště si ho určitě nedám. Pak stoupám na kopec Kasero. Tady vládne klid, na rozdíl od centra; míjím velké luxusní vily, rozkvetlé zahrady, křesťanské kostely. Na kopci nenacházím žádné zbytky pevnosti Old Fort Nakasero, většinu rozebrali místní na stavební materiál, dle průvodce zůstala jedna ze zdí, jenže na jednom z oplocených nepřístupných pozemků. Bohužel zjišťuju, že se mi v objektivu mého foťáku (obyčejný kompakt) vytvořila skvrna, díky které bude většina fotek neostrých a zastřených – snad budou mít aspoň výpovědní hodnotu… Zpátky do centra jdu druhou stranou kopce, často u mě staví řidiči BODA-BODA a chtějí mě svézt.

BODA-BODA jsou mototaxíky, většinou čínské výroby se slabým motorem, ale delším sedadlem a stupačkami pro 3 i více osob, které vás dovezou kamkoliv v rámci města, a po domluvě i dál do jiné destinace. Vozí nejen osoby, ale i bohatý náklad.

Večer si na hotel beru z pouličního stánku globalizované menu hamburger s hranolkama (za 8 000 UGX) a od jedné ze stovek pouličních prodavaček kupuju limonádu a oplatky. Pod mými okny ale i po setmění (stmívá se rychle v sedm hodin, před osmou už je tma jak v pytli) probíhá čirý ruch, na těžké náklaďáky nakládá kdokoliv cokoliv. Ti, co do teď něco prodávali na kraji silnice, roztahují malé pícky a grily (většinou z bubnu z kola od automobilu, na něm navařené 3 podstavné nožky, buben sám otočený venkovní stranou k zemi a na jeho vršku plotýnka nebo rošt – i zde mi zakazovali fotit a já to respektoval), a za nevelký peníz zde pečou a smaží malé špízy z masa nebo jater, zeleninu, těstovinové placky, nebo ve velkých kastrólech vaří polévku, fazole, nebo ryby. Strávníci si jídla berou s sebou, nejčastěji je však konzumují u improvizovaných stolků, které ještě před chvíli sloužily jako prodejní pulty. Lituju, že už jsem se nakrmil burgrem.

Hluk neustává ani po desáté večerní, až po půlnoci je jakž-takž klid, přerušovaný občasným troubením nočních Boda-Boda’s a jiných kraxen. Je takové vedro, že se vůbec nezakrývám dekou ani látkou, větrák (-jediná místní klimoška) trošku rozhání vzduch, ale i tak se potím jako čuně.

Ráno mířím k velké nepřehlédnutelné mešitě (National Mosque) ve čtvrti Stará Kampala, cestou míjím jinou menší muslimskou modlitebnu; chci nakouknout, ale černoch v muslimském převleku (bílý, na zem dlouhý hábit a na hlavě uvázaný šátek “palestina“) mě vykazuje – křesťané zde nejsou vítáni.

V bufetu si objednávám kávu a dostanu šálek, piksli s nescafé a termosku s horkou vodou – sám si mám namíchat dle chuti. Jenže v termosce je čaj, jak po napití zjistím –zde je problém s častými výpadky el. proudu, takže vody vždy navaří více do zásoby, ale hned jí zalejí čaj do oněch termosek. Čaj je v UG všeobecně oblíbený, často servírovaný s mlékem (UG byla britskou kolonií).

Do velké mešity pouští každého, každého ale také pečlivě kontrolují u detekčního rámu; já mám u sebe nůž (resp. nářaďový multifunk, který stále nosím s sebou), a tak mešitu míjím bez návštěvy (a nijak mi to nevadí, při návštěvách blízkého východu jsem si jich užil až-až).

Pokračuju k paláci KABAKA, v minulosti občasnému sídlu králů a prezidentů. Vnitřek není zpřístupněn, ale po zahradě mě doprovází průvodce (povinný pro cizince, za 10 000 UGX). Děsivě působí bývalá zbrojnice, která se za vlády kreténa Idi Amína změnila v popraviště tisíců skutečných i domnělých odpůrců režimu. Zajímavé jsou pak zbytky luxusních vládních limuzín, zničených při atentátech.

Do centra se vracím skrze veliké zastřešené tržiště, míjím sikhskou a kousek od ní i hinduistickou modlitebnu. Z předchozího textu je jasné, že zde žijí především křesťané a muslimové, za britské nadvlády však do UG přišli i tisíce obyvatel z (tehdy) britské Indie (a s nimi i jejich náboženství). Většina z nich v UG zůstala, v 70. letech 20. stol. je Idi Amín vyhnal a po jeho odstranění se znovu vraceli zpět.

Centrum Kampaly je zastavěno spoustou velkých, vzájemně si podobných funkcionalistických baráků, sloužících jako obchodní domy s různými službami (jako I-net kavárny, bufety, kadeřnictví, krejčovské dílny apod.). Prohlížím si je a líbí se mi, že i v nynějším venkovním bezvětří chodbičkami uvnitř domů vane větřík, úzkými chodbami i ostrý průvan. Nechávám se zlákat místníma na oběd (smažené kuře a smažené brambory, a je to lahoda za jen 5 000 UGX.). Chvíli odpočívám na hotelu, při odchodu ven se mi nabízí jedna za dvou dívek, které tu jen tak zevlují u recepce – to, že je to prostitutka mě dost znejistělo; neznamená to ale, že spím v bordelu, pouze dvě dívky z mnoha nájemníků se věnují tomuto nejstaršímu řemeslu a evidentně to nikoho z ostatních vč. recepční nepřekvapuje.

Navečer mířím do východní části centra, sekuriťák mě pouští do zavřeného železničního nádraží, které dnes slouží spíš jako parkoviště; UG po Britech zdědila relativně hustou železniční síť, ale ta je dnes (vinou nulového servisu) většinou nepoužitelná, jen údajně na několika úsecích funguje nákladní doprava; osobní vůbec.

Je pátek a v noci je pod okny mumraj do časných ranních hodin, noční provoz je daleko větší než včera, nejvíc mě budí magor stále troubící na vuvuzelu. Moc jsem se nevyspal a hned ráno jdu městem najít MATATU, které mě odveze do JINJI. Jinja leží východně od Kampaly, MATATU tedy hledám na východní straně centra u hlavního tahu. V 9 už sedím v autě a za 6 000 UGX se vezu do města ležícího na Viktoriině jezeře.

Matatu mě vyhazuje na velké přestupní křižovatce a do samotné Jinji se vezu za 3 000 místním Boda-Boda (B-B). V Jinji nemůžu hodinu najít žádný volný pokoj na hotýlku, či guest-house (G-H), ten nacházím až s dalším B-B, při objíždění města. Místnost s velkou postelí bez větráku, toaleta a sprcha na chodbě – to za 30 000 UGX (plus/mínus 9 USD), nabízí mi i dražší pokoj s větrákem, se sociálním zařízením a televizí za 40 000, ale postel v tomhle pokoji je dost proleželá, takže dnes přespím bez větráku za 30 000. Ve městě dávám oběd v bufiku pro místní – pečené kuře a brambor, procházím městem až k Viktoriinu jezeru. V rybářské vesnici ve vodách jezera umývají automobily, motorky B-B, i perou prádlo a mě přechází chuť ochutnat místní ryby. Kousek dál se rozprostírá golfové hřiště pro zbohatlíky, na něm postávají desítky čápů Marabu – od našich čápů se od pohledu liší vetší, poněkud “vrásčitou“ hlavou.

V podvečer u tržiště ochutnávám ČAPAT, tj. placka z těsta jako lívanec, ale nedochucovaný, zato sytější; místní je pečou přímo na ulici. U grilu pak ochutnávám malý špíz z kuřecího masa a další z jater. Rovněž zde prodávají placky ROLEX (složenina slov roll a eggs, vaječné rolované placky nadívané rajčetem a zelím), ty ochutnám jindy. Noc by byla fajn, kdyby v protějším domě neprobíhala do 3. ranní hodiny veliká oslava. Po jejím ukončení začal nějaký vypatlanec opodál přehazovat kovové trubky a nepřehlušil jej ani polštář naražený přes uši.