Connect with us

Indonésie

Co možná nevíme o muslimech

Ano, většina muslimek se zahaluje a v naprosté většině tak činí
zcela dobrovolně. Záleží, v jaké oblasti lidé žijí. Afghánistán
je proslulý svými modrými burkami jen s mřížkou pro oči.
V Saúdské Arábii se preferuje černá burka, ale obličej je většinou
odhalen. V zemích severní Afriky se ženy oblékají benevolentněji.
Často nosí evropské oblečení a k tomu šátek.

Published

on


Islamofobie v Evropě zapříčinila, že slovo muslim se stalo synonymem pro slovo terorista. Na světě je okolo 1,6 miliardy muslimů. Mnozí se také mylně domnívají, že muslim je automaticky Arab. Také tomu tak není. Muslimové žijí všude na světě a největší muslimskou zemí je Indonésie, následuje Pákistán, Indie, Bangladéš, Egypt, Írán, Turecko, Nigérie. To jsou země s největším počtem muslimů, ale Islám je velmi rozšířen v mnoha dalších zemí severní Afriky, Blízkého východu a jižní Asie. V Evropě je zemí s největším počtem muslimů Francie.

Islám je náboženství založené na učení proroka Mohamada, který žil v 7. století. Muslimové věří, že Bůh Mohamadovi zjevil Korán, svatou knihu. Ne proto, aby založil nové náboženství, ale proto, aby zlepšil to stávající, které mělo být špatně interpretováno. Muslimové mají povinnost dodržovat 5 pilířů své víry: Věřit v jednoho Boha a v to, že Mohamad je jeho prorokem, modlit se 5× denně, postit se o Ramadánu, dávat almužnu chudým a vykonať pouť do Mekky zvanou hadž.

Mešity jsou nádherné stavby s minarety, odkud se svolávají věřící k modlitbám. Svolává je muezín, ale v dnešní době je jeho hlas většinou přenášen z nahrávky. Před mešitou se věřící musí zout, takže v časech modliteb před nimi uvidíte více bot než u Bati. U mešit jsou vždy umývárny pro rituální očistu před modlitbami. Mešity nejsou pouze pro modlitby, ale také pro odpočinek znavených cestovatelů, kteří mohou spočinout na pohodlných kobercích a rozjímat či meditovat. Vstup je povolen pouze pro muslimy, ale pokud mají turisté zájem podívat se dovnitř, zpravidla nejsou odmítnuti, musí se však dostatečně zahalit. Některé jsou skutečnými architektonickými skvosty, že i nevěřící přijíždějí si je prohlédnout.


Zahalování žen v muslimském světě

Asi dvě nejožehavější otázky, co dostávají muslimové, se týkají zahalování a polygamie. Ano, většina muslimek se zahaluje a v naprosté většině tak činí zcela dobrovolně. Záleží, v jaké oblasti lidé žijí. Afghánistán je proslulý svými modrými burkami jen s mřížkou pro oči. V Saúdské Arábii se preferuje černá burka, ale obličej je většinou odhalen. V zemích severní Afriky se ženy oblékají benevolentněji. Často nosí evropské oblečení a k tomu šátek. V jižní Asii nebo i v Malajsii se nosí pestrobarevné oblečení se sladěnými šálami či šátky. Zahalování záleží na každém jednotlivci, jeho výchově a prostředí, kde se pohybuje a v neposlední řadě na partnerovi. Pokud muž nemá problém s tím, že žena chodí prostovlasá, pak zahalení není nutné.


Polygamie u muslimů

Co se týká polygamie – v muslimském světě existuje dodnes. Muslim se může oženit až se čtyřmi ženami. Podmínkou zůstává, že musí zajistit všechny manželky stejným dílem, stejně tak jim věnovat svůj čas. Věno v podobě zlata ke svatbě musí mít pro každou z jeho manželek stejnou hodnotu. Důvody pro druhý či další sňatek mohou být různé. Někdy je to neplodnost první ženy, jindy si to prostě muž může dovolit.

V muslimském světě se stále ještě v hojné míře uzavírají domluvené sňatky. Rodiče a nejbližší příbuzní vybírají pro své děti budoucího partnera, který je většinou akceptován jejich dětmi, neboť rodiče jsou velkými autoritami a myslí to se svými dětmi nejlépe. Často se ženich s nevěstou poprvé setkávají až na svatbě. Někdy se sice vidí už před svatbou, ale za přítomnosti mnoha příbuzných, kdy si toho mnoho neřeknou. Ti šťastnější mají šanci poznat se lépe pomocí kontaktu na sociálních sítích. Největším „trhem“ pro výběr ženichů a nevěst bývají svatby. Rodičové svých ratolestí, které se dostaly do věku na vdávání či ženění, se tu pečlivě rozhlížejí a monitorují si výběr nejlepších „kandidátů“ na budoucí snachu či zetě. Muslimské svatby jsou obrovské a honosné. Hosté se počítají na stovky. Často si rodina nemůže velkou svatbu dovolit, ale pro dojem, který chce udělat, si peníze i půjčí. Většinou i na svatbách se baví ženy a muži zvlášť. Segregace začíná už od školy a pokračuje celým životem.



Halal a haram

Alkohol je v Islámu přísně zakázaný. Vše, co je zakázané, je haram. Naopak povolené je halal. Muslimové smí jíst pouze halal maso. V žádném případě to není vepřové, to je přísně zakázané, neboť prase je nečisté. Jenže ani jiné maso, které není halal, by neměl muslim jíst. Halal u masa znamená, že zvíře bylo zabito rituálně, což znamená podříznutím krčních tepen se slovy Allahu Akbar (Bůh je veliký). Tímto se potvrzuje, že zvíře je zabito s Božím souhlasem a určeno k obživě.

Vztah ke zvířatům je u muslimů hlavně užitkový. Domácí mazlíčci to rozhodně nejsou. Neměli by se chovat doma, ale pouze na farmách či zahradách. Pozitivní vztah mají muslimové k ptákům, kteří se berou jako cesta k Bohu. Stejně tak včely.

Muslimové – rodinné vztahy a pohostinnost

Muslimové si zakládají na rodinných vztazích. Rodina se udržuje neustále v kontaktu, a to nejen ta nejbližší, ale veškeré široké příbuzenstvo. Často se navštěvují a dům příbuzných je jejich útočištěm kdykoliv a v kteroukoliv denní či noční dobu. Velká úcta se prokazuje starším lidem. Jsou ctěni a jejich názor má vždy velkou váhu. Mužští členové rodin jsou zodpovědní za ženské členy. Čest žen je čest rodiny a pro rodinu je tím nejdůležitějším, co mají. Ženy a dívky se hlídají, aby nepřišly do řečí a díky nim i celá rodina.

Pohostinnost muslimů vás může přivést až do rozpaků. Pokud navštívíte muslima, pohostí vás těmi nejvybranějšími lahůdkami, napojí vás a nabídne vám i nocleh. Vy budete tím, kdo dostane ty nejvybranější lahůdky, i kdyby se na hostitele nemělo dostat. Pokud vás pozve do restaurace, zcela jistě vás nenechá zaplatit. Bude se s vámi i hádat, aby mohl zaplatit.



Ramadán a Eid – nejdůležitější muslimské svátky

Pro muslimy je velmi důležitý jejich vzhled a dojem, jaký dělají na ostatní. Dbají na to, aby byli dobře oblečeni a upraveni. Často a rádi nakupují oblečení. Hlavně na společenské události jako svatby. Tam se každý přijde „blýsknout“. Ženy navštěvují salóny, kde se nechají nalíčit, učesat, případně depilovat. Šaty se nechávají šít dlouho dopředu nebo se kupují v buticích. Nesmějí chybět šperky, které jsou většinou mohutné a čím jich je víc, tím lépe. Dobrým důvodem pro nákupní šílenství, kdy obchodní centra nestačí pobírat zákazníky, jsou muslimské svátky. Hlavním je Eid, který ukončuje postní měsíc Ramadán a trvá po tři dny. Muslimové se navštěvují, hodují spolu, obdarovávají se. Tradicí je, že každý si pro tuto příležitost musí koupit nové šaty. Dětem se rozdávají peníze, tzv. Eidi. Vánoce, jakožto křesťanský svátek, muslimové neslaví.

Reklama:

Navštivte Turecko a poznejte tuto muslimskou zemi všemi smysly!

Další zajimavosti ze života muslimů

Muslimská kuchyně je velmi rozmanitá, protože muslimský svět je opravdu rozmístěn do každého kontinentu. Jedno mají však všechny státy společné. Jejich jídla jsou velmi kořeněná. Koření je pro arabskou a všeobecně muslimskou kuchyni velmi specifické. Koření se prodává vážené na trzích nebo již předem připravené směsi na konkrétní pokrmy.



Smlouvání patří ke každodennímu životu. Pro nás, co jsme zvyklí na pevné ceny, je to možná někdy trochu nepříjemné a zpočátku překonáváme ostych. Většinou však převládne radost z usmlouvané slevy a přijde chuť zkusit to znovu a jít ještě níž. Zásadou číslo jedna je neprojevit o věc zájem, pokud ji skutečně nechcete. Prodavač vás nenechá odejít.

Muslimové jsou hodně pověrčiví. Věří na uhranutí a také černou magii a džiny. Často si pořizují různé amulety, které je mají ochránit od všeho zlého. Uvazují se kolem krku nebo paže. Jsou většinou z kůže a je na nich napsán verš z Koránu. Za nejšťastnější den je považován pátek.

Když budete mít to štěstí a stanete se přítelem muslima, budete mít přítele na celý život, který vás bude brát jako člena rodiny. Vždyť i arabské přísloví, které říká: „Měj s přáteli raději trpělivost, než abys je ztratil,“ říká, že přátelství je velmi ceněno.

Continue Reading

Indonésie

Hinduistický Prambanan a Jávské sopky

Další z cestovatelských střípků z putování po Indonesii.
O chámech v Prambananu, o sopkách a neskutečné dřině
dělníků v sirných dolech.

Published

on

Prambanan


Platilo a stále platí, že Prambanan je velkým soupeřem, co do rozlohy a velikosti blízkému buddhistickému Borobuduru, který je stále největší stúpou světa. Stavbu prambadannského kolosu počala Dynastie Sanžajů a trvala téměř půl století. Vstoupit sem můžeme dvěma vchody. Naše volba byla východní branou i přesto že, druhá možnost nabízela vše shlédnout za pár minut zeleným vláčkem.

Návštěva nám dala hezky zabrat. Šest chrámů stojících na vyvýšeném nádvoří a neuvěřitelných 224 menších okolo. Časté přírodní katastrofy, sice řadu z nich zcela zničily, ale i tak jsme měli možnost vidět stavby v Evropě nevídané. Nejhorší „pohroma“ se datuje rokem 1903 a místní tvrdí, že vše se může opakovat každých deset let, ale naštěstí tomu tak není. Přesto tento komplex je neustále v ohrožení a sotva se dokončí opravy po tsunami, na „řadu“ přichází zemětřesení.


Největší chrám patří, jak jinak, než Šivovi. Nádherné plastiky jsou jak na jeho chrámu, tak i dalších dvou. V jižní části každého zaujme socha světce Agastyi. Na „vytvoření“ svého břicha, si nechal opravdu hodně záležet.

Pověst o Štíhlé panně

Legenda o soše, která je k vidění v Šivově chrámu, se jmenuje Durgy. Není to socha, ale údajně zkamenělina dcery krále Ratu Boko. Jmenovala se Loro Jonggrang – Štíhlá panna. Takto jí proměnil její nápadník a ženich v hněvu. Přestože splnil její nelehké požadavky, sňatku se nedočkal a zkamenělina byla na světě. Chrámy se obchází vždy tak, jak „běží“ hodinové ručičky. Domorodci tvrdí, že jinak neodháníte přítomné zlé duchy. Pouze muslimové, po návratu z Meky, obchází chrámy opačně.

Chrlící oheň – sopka Merapi

Šestá nejaktivnější na světě a nejmocnější v Indonésii, tímto označením se může pochlubit, stále dýmající kužel sopky Merapi, která, shlíží na půlmilionovou Jogyakartu z výšky 2911 metrů.


Poslední erupce sopky byla šestadvacátého října 2010. Lidé z vesničky Kinahrejo i nejbližšího okolí opustili svá obydlí. Na přání sultána měl svůj domov opustit i šaman a hlídač sopky mBah Madirjan. Tento skromný a vtipný člověk, který dostával od sultána měsíční plat ve výši jednoho dolaru, to ovšem odmítl. Spolu s dalšími třinácti lidmi je pak našli mrtvé v domě, kde žil. Horký popel zničil nejen tyto lidské životy, ale okolní krajinu změnil k nepoznání.

Dnes se příroda z této „šlamastiky“ vzpamatovává a domorodci se zde znova vrací a začínají zcela zničené domy opravovat, jiní staví domy nové. Tady jsem žil a dále budu, říká mi téměř každý, kterého se ptám, zda tady chce žít. Věří, že si bohy udobřují, když se v létě vypravují v procesí s dary a na vrchol sopky. Zatím je Merapi moc neposlouchá a „žuchne“ si, kdy se jí zlíbí. Pro nás věc nepochopitelná. Místo toho, aby se nastěhovali jinam, znova se „nasáčkují“, pod „Chrlící oheň“, kde jim hrozí smrt.


Východní Jáva – GUNUNG BROMO

Pokud se budete chtít dostat na okraj kráteru a podívat se, do tři sta metrů hluboké sopky Bromo, z vesničky Cemoro Lawang, budete muset nejdříve zdolat černé pouštní pole – „Moře písku“, které zde zbylo z vyhaslé sopky Gunung Tengger s pozoruhodným hinduistickým chrámem a poté 249 schodů. Okolo kouřícího kráteru vede úzká pěšina, a pokud nebude zamračeno a tesilové mraky nebudou sahat až k zemi, budete se kochat pohledem z výšky 2392 metrů na okolní sopky Kursi, Batok, i na 3676 metrů vysokou sopku Semeru.

Pracovití Tenggeřané a legenda o vzniku sopky Bromo

V okolí „Broma“ žije ve zhruba čtyřiceti vesnicích, tři sta tisíc pracovitých Tengeřanů, kteří se od Jávanců liší jak jazykově, tak etnicky i kulturně. Na neskutečně strmých sopečných svazích vidíte růst cibuli, česnek, kukuřici i brambory a v upravených zahradách zase nádherné exotické květiny.

Tenggeřané stále bezmezně věří, že Rara Anteng, poslední dcera krále majapahitského, která porodila pětadvacet dětí, zapomněla dodržet svůj slib. Bohové zemi potrestali nemocemi i smrtí. Otec se rozhodl darovat bohům nejmladšího syna. Následoval silný výbuch, po kterém vznikla hora a sopka Gunung Bromo. Legenda se slaví pohyblivým svátkem Kasada. Začíná motlitbou u chrámu a následně věřící rok co rok jdou darovat bohům nejen květiny, ale i peníze, ovoce a své výpěstky, které vypěstovali, na vrchol sopky.

Kawah Ijen – Cesta ke žlutým galejím

Bez šesti metrů měří dva tisíce, hloubka modrozeleného jezera dosahuje dvě stě metrů a teplotu má od dvaceti do čtyřiceti stupňů. Je největší a nejdéle existující sirným jezerem světa.


Samozřejmě, že jsme toto jezero chtěli vidět. Vydali jsme se na tři kilometrovou prudkou cestu zeleným lesem, kterou poté, vystřídala holá skaliska a v hloubce dvě stě metrů uviděli, hladinu Kawah Ijenu.

Žluté galeje


Na dno kráteru vede potrubí s čistou kapalnou sírou, kde kapalní, tuhne a následně jí primitivním způsobem (železnými tyčemi) těží horníci. Do dvou proutěných košů, spojených vahadlem, naloží holýma rukama síru o celkové váze i přes 80 kilogramů a vynáší jí k vážení, odkud pak putuje k dalšímu zpracování. Cesta těmito žlutými galejemi je dlouhá čtyři kilometry. Skalnaté bílé svahy kráteru jsou strmé a cesta dolů zabere půl hodiny. Ochranné a pracovní pomůcky se tady nenosí, pouze v ústech kus mokrého hadru, aby se nenadýchali sirných výparů. Za kilo vytěženého nerostu nedostanou ani celou korunu platu. Za den to „otočí“ dva krát. Vidět tyto drobné chlapy v otrhaných tílkách, galoších, nebo jen v pryžových šlapkách, kteří musí tímto způsobem, živit své rodiny moc příjemný zážitek nebyl a stejně tak vidět chatrče, kde po čas týdne žijí.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Continue Reading

Indonésie

Pod Jávským nebem

Ostrov jen o něco málo větší, než bývalé Československo,
s vlnícími se čajovými plantážemi, terasovitými rýžovými poli,
majestátními sopkami, více než šedesáti procenty všeho obyvatelstva
Indonésie, je nazýván úrodná „Zahrada Východu“.

Published

on

Ostrov jen o něco málo větší, než bývalé Československo, s vlnícími se čajovými plantážemi, terasovitými rýžovými poli, majestátními sopkami, více než šedesáti procenty všeho obyvatelstva Indonésie, je nazýván úrodná „Zahrada Východu“. Takto stručně se dá popsat pohádkový ostrov Jáva, ležící uprostřed Indonéských ostrovů.

Universitní město Yogyokarta a Sultánský palác


Historické prameny říkají, že město a provincie Yogyakarta, v jejímž čele je sultán, Hamengku Buwono X. sahají do roku 1755. Yogy, jak jej místní nazývají, je městem universit a také zde najdete desítky uměleckých škol, hlavně zaměřených na voskované batiky. Nejlepší mistři tohoto oboru, svedou namalovat voskovou malbou neskutečné vzory a obrazy. Největší počet obchodů s batikou nabízí známá ulice Jalan Malioboro, která leží v historickém městě Kraton, najdete i sultánův palác, kde se zastavil čas.

Vstup do prostoru paláce střeží dva postříbření rákšové – chrámoví strážci. Ke Žlutému domu (Gedung Kuning), který obývá sultán se svoji ženou a pěti dcerami, jsme to měli pár kroků, ale dovnitř jsme se nedostali, zato oběd v honosné restauraci, při živé hudbě stál opravdu zato.

Bazény s fontánami sultán zbožňoval

K velmi zajímavému místu v tomto rajském místě, patřily fontány a hlavně spousta bazénku, na které v dávných dobách sultán shlížel z vysoké věže, jak v něm dovádí jeho harém. Když mu některá spoře oděná konkubína padla do oka, jejich společná cesta vedla do ložnice přímo pod věží. Do této části paláce, jeho žena přístup neměla.


Jen o kousek dál, jsem obdivoval výrobu loutek z buvolího pergamenu, které v konečné fázi zdobí pestré barvy a zlacené ozdoby. Figurky se poté používají při klasickém jávském divadelním představení wayang – „duch“ nebo „stín“.

Co jinde ve světě nenajdete – Bulvár Malioboro

Malioboro street, kdysi slavnostní třída a květinová ulice, po které se promenádovaly, královské průvody se proměnila na ulici plnou motorek, aut, becaků, kočárů s gumovými koly taženými koňmi – andong – a hlavně prodavačů. Kasina, hrací automaty, či „vykřičené“ domy s červenými lampičkami a srdíčky, tady nenajdete. Smůlu budou mít i ti, kteří budou hledat obchod s „hračkami“ pro dospělé.

Čemu jsme se ale nevyhnuli, byla všudy přítomná „mafie batikářů.“ Nespočet běhajících mladíků, nás stále obtěžoval, že právě oni mají tu nejlevnější a nejlepší batiku, a střepat se jich bylo veliké umění.


Dvoukilometrový bulvár, je jako tekoucí řeka. Někdy nás „odnesla“ i jinam, než jsme měli v úmyslu, protože proud lidí nepřetlačíte. Hlady tady trpět nebudete, celý dvoukilometrový bulvár, je jeden nekonečný bufet. Po obou stranách si stačí vybrat to, nač máte chuť. Jídla vám připraví přímo před očima, výborné husté polévky, rýže, jakou doma neuděláte a k tomu třeba kuře. Tam, kde se myje nádobí, se raději nedívejte. „Škopek“ s mastnou vodou je odporný, ve druhém je voda čistější a stačí „umyté“ nádobí opláchnout a talíř znova nabídnout dalšímu jedlíkovi.

Místní miluji sport a cvičení. Každou neděli ráno se chodníky zaplní chtivými cvičenci a oblíbené taj- či začíná. Po vstřebání všeho pochopitelného i toho méně, opouštím rušný bulvár začouzený motorkami a uvažuji, zda někde jinde na světě toto existuje. A jedna mladá slečna mi řekla „Nikde jinde na světě toto nenajdete.“

Svítání nad Borobodurem


Pokud chcete vidět východ slunce nad největší buddhistickou stavbou Borobodur – budete si muset přivstat. Při vstupu dostanete po zaplacení baterku a hurá po schodech nahoru. Nejdříve se dostanete na šest čtvercových teras a poté na tři terasy kruhové. Vše zdobí více jak čtyři sta Buddhových soch a sedmdesát kamenných zvonů (stúp), kterým místní neřeknou jinak než, jávské zvony. Jen pár kilometrů odsud střeží tuto stavbu, která se stala jedním ze symbolu Indonésie, stále činná sopka Merapi.

Pouze jedné skupině z deseti, kterou zde už deset let, týden co týden vodím, se podaří východ slunce vyfotit. Snad budete ta desátá, říká s úsměvem jim vrozeným, náš průvodce. Buddha se smiloval a počasí opravdu vyšlo. Chrám, jehož stavba trvala třicet let, byl postaven v roce 880 našeho letopočtu, jenže po sopečné erupci zcela zmizel z povrchu zemského na dlouhých tisíc let. Až po této době, jej v rámci restaurátorského programu znova vyzdvihli na světlo světa.

Začalo svítat a svit vycházejícího slunce nám otvírá pohled na obrovskou džungli, kde uprostřed ní stojí tento monument a nedaleko už vidíme kouřící sopku Merapi. Fotím a fotím, nemůžu se nabažit té krásy a už brzo, zavítám k dalšímu skvostu, hinduistickému Prambananu a hlavně uvidím z blízka javánské sopky.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Continue Reading

Indonésie

Indonésie: Tanah Toraja a kult smrti

Indonéský ostrov Sulawesi, který protíná rovník, je se svoji
rozmanitostí, krásou a mystickou atmosférou, velmi zajímavý. Při jeho
návštěvě vás stále nutí přemýšlet, jak zvláštní lidé tu žijí,
jaké mají zvyky a tradice.

Published

on


Indonéský ostrov Sulawesi, který protíná rovník, je se svoji rozmanitostí, krásou a mystickou atmosférou, velmi zajímavý. Při jeho návštěvě vás stále nutí přemýšlet, jak zvláštní lidé tu žijí, jaké mají zvyky a tradice. Ostrov ve tvaru exotické orchideje, omývají z jihu teplé vlny Indického oceánu a ze severovýchodu Tichý oceán.

Mořští cikáni a nejlepší stavitelé lodí

Nedaleko pobřeží ve středu ostrova leží málo známé Togianské ostrovy, které se pyšní průzračným mořem, korálovými útesy i třiceti ostrovy. Sto dvaceti kilometrový pás ostrůvků obydlují lovci perel a skvělí rybáři Bajové, kterým se přezdívá mořští cikáni. Elektrickou síť, stejně jako běžnou silnici pro motorová vozidla na Togianech neznají. Jak jinak, než s mořem, je spjat život i dalších dvou kmenů – Makasarů a Bugiů. Bugisové jsou nejpočetnější etnickou skupinou na ostrově. Pyšní se stavbou nákladních škunerů, dosahující délku téměř čtyřiceti metrů a patří jim přední příčka námořníků celé Indonésie.


Zemřelý bude uložen tam, kde se bude mít lépe než na zemi

Oblast Tanah Toraja uprostřed ostrova, je obydlena kmenem Torajů. Jejich domy (tongonany) připomínají svým tvarem lodě a jsou vyzdobeny buvolími rohy, které jsou znakem bohatství.

Panuje zde kult smrti, který má svá propracovaná pravidla, do poslední maličkosti. Nákladné pohřební rituály s obětováním stovky zvířat – prasat a hlavně buvolů, můžete vidět na vlastní oči. Postačí k tomu zakoupit karton hřebíčkových cigaret (kretek), případně menší kanistr palmového vína (baloku), obléci se do smutečního a obřadník tomaladu s vdovou – jak tomu bylo v mém případě – vás přivítá, pohostí a smuteční obřad (Rambu Solo), „je váš“. Obávat se pláče, či nářku netřeba, na poslední cestě nebožtíka se netruchlí. Jeho ostatky poražení buvoli a prasata odnesou do vytesané skály, kde mu bude lépe, než na zemi.


Zato obrnit se budete muset, při pohledu, jak zruční řezníci zabíjí jedno zvíře za druhým i jak je umě opálí od štětin a následně porcují, jen tak na zemi pokryté palmovým listím. Hygiena se tu nenosí. Tekoucí voda k vidění není, pouze ta, která vře v kotli, kde se maso vaří. Dozvíte se, že člověk, když umře, vlastně neumřel – je nemocný a s celou rodinou sdílí pokoj, dostává jídlo. Umírá, až když je zabito první zvíře!

Důležitou roli mají hostesky a hostesové, obsluhující hosty, kteří nejsou jen ze zdejšího ostrova, případně z jiného ostrova, ale i z Austrálie i Nového Zélandu a všichni mají své místo ve vystavěných bambusových přístřešcích s pořadovým číslem od jeničky, po šedesátku. Celé to pohřební divadlo, jsem sledoval více, jak dvě hodiny, kde se tančilo, zpívalo a přibývalo krve, z poražených zvířat, která už kdysi dala tomuto ostrovu přívlastek krvavý. Tělo zemřelého, jak skonal, bývá natřeno formalínem a u skalního hrobu – to pande batu – nebude chybět figurka tau – tau v jeho velikosti a podobě. Tu oblečou do oděvu, který rád nosíval a bude shlížet z „balkónu“ na zdejší svět.


Kmen palmy ukrývá zemřelé, až poté odejdou do ráje

Zcela jinak se Torajové loučí s dítětem, které umře, do půl roku a nemá ještě zuby. Při pohřebním obřadu Passilliram, malé tělíčko zabalí do tílka otce a vloží do vysekané díry ve staré palmě staré tři sta i více let.


Zesnulé dítě ve stromě stojí, jelikož pozůstalí věří, že dítko bude růst, tak jak poroste strom. Míza stromu, je pro něj mlékem, které tak může žít a teprve až opadne první list, dítě odchází do ráje. Jedinou obětinou, které dostává, je vařené vajíčko. Díra se zakryje kůrou palmy a zacelí hlínou.

Sulaweské děti zpívaly česky

Kete Kesu je malá vesnička, kde vysoko ve skále, kam se dostanete po strmých schodech, jsou uloženy rakve. Některé z nich jsou ve tvaru různých zvířat. Dříve než se vyšplháte nahoru, všude kolem uvidíte nejen povalující se lebky, ale snad každou lidskou kost. Při mé návštěvě, mě zde doslova přepadla skupina školáků, která se stále chtěla fotit. Fotka s bílým člověkem a navíc z daleké Evropy, je něco, co se hned tak někomu nepodaří. Děti byly na výletě z nedalekého Makale, kde také navštěvují hudební školu.

Po několikerém vyfocení se a krátkém „osmělení“, říkám si fajn a nyní jsem na řadě já. Dětem jsem zazpíval: Skákal pes přes oves… a nabádal je, aby slova po mně opakovaly. K mému údivu děti okamžitě pochopily a už „to jelo“. Jako přídavek, nemohlo chybět, „Kdo neskáče, není Čech“. Celé to příjemné setkání zakončil jejich učitel, pozváním druhý den k němu do domů, vysoko do hor. Říci ne? Tak to bych musel být blázen.


Na snídani jím hady Eel

Byl přesný a my mohli vyrazit. Žádná asfaltová, či dlážděná cesta k němu nevedla, zato návštěva vysoko v horách, byla neskutečná. Pravé torajské koláče, palmové víno, na uvítanou a na večeři jsem pomáhal, při zabíjení čtyř opeřenců Vše se poté dalo spolu, s nakrájenou zeleninou do, metr dlouhého bambusu. Celá tato pochoutka se připravovala na ohni a byla vynikající.

Horší byla ranní snídaně. Snídat rýži a hady – Eel, mi z počátku moc nešlo. Tito červení úhoři, žijí společně s tzv. červenými rybkami v rýžovém poli a po sklizni, je to nejlepší pochoutka místních. Učitel uměl vždy překvapit. Nyní mi sdělil, že dříve než odletím na Bali, se jen krátce zastavíme ve škole, kde učí.


Třídu „zdobila“ hliněná podlaha

Po pohřbu a přenocování v torajské rodině jsem neodmítnul ani třetí nabídku, která byla do místní základní školy. Srovnávat naší s tamní školou se jednoduše nedá. Je to nebe a dudy. Budovy jsou převážně přízemní baráčky, někdy na jedno patro. Bývají postaveny do tvaru „U“ s hřištěm uprostřed, na kterém stále pobíhají školáci. Vybavení tříd je chudé, ale chvíle posezení ve sborovně a ředitelně stála zato.


Prošel jsem všechny třídy i s ředitelem, který se pyšnil, že právě tato škola je v Makale nejlepší. Selamat datang – Dobrý den, mě v každé třídě přivítal pozdrav dětí.

Vidět ty ostatní dvě školy, musí být tedy zážitek, když tady – v té „nejlepší“ – měli ve třech třídách, pouze hliněnou podlahu. Popisovat čistotu toalet nehodlám, jen vím, že nebyly rozděleny na holky a kluky. Celá škola, kterou navštěvovalo přibližně 300 dětí, měla tři malé záchodky.

Zhruba po hodinové návštěvě mi ředitel, učitelé i školáci popřáli Salamat jalan – šťastnou cestu a neopomenuli dodat, klidný let na Bali a jak znova přiletím na jejich ostrov, mám se zase přijít podívat.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Continue Reading