Jihovýchodní Asie: cyklisté vítáni

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti. O našem putování píšu v předchozích dílech seriálu a teď se pokusím shrnout, co asijská cesta dala a vzala.

Ochutnávka asijské kuchyně – největší motivace

Proč jsem se do Asie vlastně vydala? Protože v zimě je v Čechách zima a tu já nemám ráda. Protože jsem v Asii (vyjma Turecko) dosud nebyla a stejně jako ve spoustě dalších destinací i tady platí: Čím dřív, tím líp. Protože mě roky láká vyjet na delší cyklovýlet a poznávat cizí kraje ze sedla bicyklu. A taky proto, že miluji asijskou kuchyni a po pravdě řečeno jedním z hlavních důvodů cestování, je pro mě ochutnávání místních dobrot a toho jsem si v Asii užila do sytosti. I když ne vždy to byly dobroty…

Plánování? To nám jde!

Mnoho informací o cyklistice v jihovýchodní Asii se mi sehnat nepodařilo a na detailní plánování nebylo mnoho času, a tak jsme prostě sedli do letadla s mapami a průvodci v ruce a začali ze dne na den vymýšlet, kam vlastně pojedeme. Začátek v Bangkoku byl jasný a dál se děla vůle naše i Buddhova. Nedocenitelným pomocníkem se stala GPS vybavená open street maps staženými z internetu. V Thajsku, Vietnamu a Kambodže fungovaly mapy výborně, našli jsme v nich každou malou silničku a vyhnuli se tak nepříjemným hlavním tahů. V Laosu to s open street maps bylo o poznání horší, tahle část světa asi ještě nestála za detailní zmapování. Jenže na druhou stranu zde nejezdila téměř žádná vozidla, a tak jsme bez problémů brázdili hlavní tahy země. Jednou za čas jsme prostě sedli na internet, otevřeli google earth a naplánovali postup na dalších pár dnů. Samozřejmě, že občas došlo na prekérní situace provázené nadávkami na „terénní zkratky“ a proklínáním techniky, která nám dodala odvahu opustit jistotu asfaltu, ale to k cestování zkrátka patří. Zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je intenzívní.

Jaká je asijská realita?

Co jsem od Asie očekávala? Úplně všechno. Rýži, usměvavé lidi, ušmudlané děti, bambusové chýše, džungli a hlavně bezčasí a pohodu, ve které nikdo nikam nespěchá. Popravdě řečeno, někdy toho bylo příliš. Rýží počínaje a pohodou a nespěcháním konče, zvlášť v Laosu byl často boj přesvědčit majitele bambusového stánku s rýží, aby vstal z hamaky a obsloužil hladového zákazníka. Ne nadarmo se zkratka Lao PDR (People’s Demoratic Republic ) překládá jako „please, don’t rush“. V každé zemi jsme podnikali mnohadenní jízdy mimo hlavní turistické oblasti. Patřily k nejkrásnějším etapám výletu. Rychlost pohybu na kole je ideální na kochání se krajinou, sledování života ve vesnicích a městech, užívání si divočiny v džungli, jenže občas přijde hlad a civilizace může být zatraceně daleko. Příjezd do Luang Prabang a první kuřecí bageta byl jeden z nejhezčích zážitků výletu. Omluvte mou povrchnost, ale hlad je prostě hlad.

Na domorodce jsme obecně působili jako šílenci. Když jsme rukama nohama a pár slovíčky popsali, co máme za sebou a co nás ještě čeká, chytali se za hlavu, váleli se smíchy a ukazovali na své motorky. Kde máme na těch našich kolech motor? Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. S jazykem jsme se za celou dobu v Asii příliš nesžili, ale i „dobrý den, děkuji, bylo to dobré a nashle,“ kvitovali místní s radostným úsměvem, i když jsme možná říkali něco úplně jiného. V zemích, kde „Kááá“ znamená „blízko“, „daleko“ a „kuře“ to našinec nemá jednoduché.

Co se nám v Jihovýchodní Asii líbilo?

Plán byl splněn na 167 % a možná ještě víc. Proti původnímu itineráři Thajsko – Laos -Kambodža jsme se trochu utrhli a zvládli k tomu ještě Vietnam a Malajsii. Radost nám nemůže zkazit ani to, že jsme do Malajsie dojeli z Bangkoku stopem a strávili tam pouhých 10 minut.

Thajsko: Coby klady jednoznačně vyzdvihujeme pohodové Thajce, jídlo, večerní tržnice a autostop (když bylo nejhůř, naložili nás i s bicykly). Coby zápory hodnotíme sklony silnic ve stylu: Když už do kopce, tak převis! Nepotěšil větší provoz na některých cestách a vyšší cena piva. Ale všeobecně je Thajsko nejpříjemnější země, co jsme v jihovýchodní Asii navštívili.

Laos: Potěšil nás minimální provoz na všech silnicích, plavba po Mekongu, několik překrásných horských oblastí, koloniální městečko Luang Prabang a laoské pivo. Jinak jsme tu zažívali spíš zklamání a pocit bezútěšnosti z chudé země plné zaprášených bambusových chýší u rozbitých cest, kde nikdo nic nemá a o nic se nestará. Pár turistických lokalit ukazuje Laos v úplně jiném světle než venkovská realita.

Vietnam: Jsem pivař, takže obrovské vietnamské plus je točené pivo z tanku za pár korun. Cyklistika získala zcela nový rozměr, k tomu nádherná hornatá krajina, nejlepší káva na světě, kouzelné městečko Hoi An i motorkářská metropole Saigon. Měsíc byl na Vietnam málo, ještě se sem někdy vrátím. Jen někteří Vietnamci a hlavně Vietnamky často lezli krkem, šidili nás, kde mohli a to jsme si vážně dávali bacha. Každodenní hádání o ceně litru vody či suché bagety unavovalo, ale celkový dojem ze země nezkazilo.

Kambodža: Cyklistický omyl. V druhé polovině března, kdy jsou obrovská horka, jsme tam na kolech vážně neměli co dělat. Zažili jsme si pár týdnů utrpení v prachu a potu a rozhodli se, že příště do Kambodži jedině na motorce. Vůči této zemi cítím dluh, přes to vedro jsem neměla sílu prožít si ji se vším všudy. Ale není všem dnům konec. Lidé jsou zde milí a o poznání příjemnější, než v sousedním Vietnamu a Angkor Wat si ráda projedu ještě jednou.

Cyklistická bilance a stav našich kol

Skóre defektů je: 4 (partner) + 11 (já, jeden nedobrý trnitý keř mi způsobil 8 najednou). K tomu jeden přetržený řetěz, jeden prasklý ráfek a jeden drobný karambol bez větších následků. Celkem ujeto cca 6 700 km. Fyzické zdraví jen lehce nalomeno infekcí z komářích bodnutí, na která rychle zabrala antibiotika. A těch pár střevních potíží k Asii patří. Duševní zdraví kupodivu vydrželo, ponorka se dostavila v únosné míře a na kolo jsme také nezanevřeli. Za pár let jedem zas, třeba do Jižní Ameriky .