Do vězení nechci!!
Od Masajů se procouráváme přes Nairobi, hlavní město Keni až na pobřeží. Zastavujeme se na skok v Nairobi, vyřídit víza do následujících zemí směr jih. To nám je ale čert dlužný. Kličkujeme ulicemi metropole od ambasády k úřadům a všude necháváme pasy nebo peníze. V jedné uličce ústící na hlavní, chybí jasná cedule „průjezd zakázán“, prostě nic nevidíme a to se hodí zkorumpovanému policistovi. Zkorumpovaný v Keni je snad každý policista a úředník, bylo by s podivem, kdyby tento nebyl. Vždyť prodávají i samolepky: „Miluji Keňu, nesnáším korupci,“ tu máme samozřejmě na předním okně. Jé, ale té keňské švestce se to asi vůbec nelíbí. Hned otravuje, hraje si na drsňáka a Renému píše blok. Jenže to není jen pokuta, ale výše kauce, kterou musíme zaplatit, aby si Reného nevzali do vězení. 6000 šilinků. Probíhá velmi živá diskuze a my končíme na policejní stanici. Než stačím přinést peníze na vyhádanou kauci, Reného už zouvají z bot, zabavují mu osobní věci včetně pásku a strkají ho do úzké chodby ošumtělých cel, k těm všem lumpům. Z jedněch mříží koukají jen velké černé špinavé bosé nohy. No Renému se honí hlavou podivné věci.
Na jednu stranu to ze strany vlády není špatný tah, i za přestupek lumpa šoupnout rovnou do vězení a pustit ho jen na kauci. Alespoň se nikdo spravedlnosti nevyhne. I když otázka je, jak dalece je vše v Africe spravedlivé. A jak pro koho. Za pár dní probíhá soud. René je atrakcí celé soudní síně. Bílá ovce mezi černými, všichni ho sledují jako exota v ZOO. Já zatím běhám od ambasády k ambasádě a vyřizuji víza pro pokračování naší cesty. Najednou pípá sms z neznámého čísla „Prosím, rychle přines 10000,– šilinků nebo jdu do vězení – soud je až za 14 dnů!“ Zkorumpovaný policista si vymyslel hnedle dva přestupky a pro výši pokuty s tím Renda nesouhlasí, čeká se na další soud. Ten dopadá dobře, ale vrácení té obrovské kauce většinou trvá několik dní.
Vydáváme se čekat na bělostné pláže lemující Indický oceán. Před horkým sluncem nás skrývají kokosové palmy, které zdobí celé pobřeží.
Medová cesta do ráje
Byla by chyba ale nevzpomenout na příjemnou a „úrodnou“ plně asfaltovou silnici, která spojuje Nairobi s pobřežím. Jestli si někdo myslí, že Afrika, tedy alespoň ta východní je nějaká buš a divočina, je na omylu. Infrastruktura je na vysoké úrovni, i když v některých zemích co dnes je krásná dálnice, zítra je tankodrom. Čína se svými velmi kvalitními výrobky proniká i sem a věřte mi, silnice jsou jedny z nich.
To bychom ale odbočili. Co na Keni milujeme, nebo alespoň já, jsou prodejci všeho a všude. Velké i malé trhy, stolky na krajnicích silnic, cest a cestiček. A právě tato hlavní silnice směr Mombasa je ráj pro shopoholiky. Na každém kilometru je něco nebo někdo, co Vás okouzlí a ten kousek té Afriky si budete chtít vzít domu. Samozřejmě máte na výběr, naleštěné sošky a suvenýry v Curio shopech za astronomickou cenu, nebo autentická figurka či maska od umouněného kluka, který pod slaměnou stříškou hbitě kmitá svýmm opotřebovaným náčiním a pod rukama mu roste nádherná žirafa či rituální maska. My jsme již od prvních kroků po černém kontinentu najeli na tzv. Fairtrade.
Cesta do Mombasy obvykle trvá cca 5–6 hodin, jenže když Vám tady nabízí voňavý výborný med divokých včel, támhle nějakou pěknou masku, tu zase ananas anebo o kousek dál zeleninu či voňavé grilované kozí maso nebo samosu, tak určitě i silná osobnost neodolá a je z toho celodenní výlet. Do Mombasy přijíždíme již dost pozdě. Slunce padá dolu, a když ne nikde jinde, tak alespoň tady v Keni se snažíme držet pravidla „nejezdit za tmy“. Vydáváme se tedy bez zastávky rovnou na trajekt na pláž Tiwi.
Krátká dovolená neuškodí
Twiga lodge je proslulé místo setkávání cestovatelů a overlanďáků. Mezi kokosovými palmami, spolu s chmatavými pracičkami místních kočkodanů s modrými kulkami si užíváme pár dní nerušené dovolené. Za těch pár dní co se tu válíme, diskutujeme a pěkně se připékáme, si nacházíme i svého osobního lovce chobotnic. Každý den nás zásobuje čerstvými mořskými dary a každý den k tomu původnímu množství přidává jeden bonus, až máme za pár dolarů celou mísu chobotnic (i pěkně připravených – namlácených). Měníme místo a relaxujeme i v bazénu. René si v Matatu odskočí pro peníze z kauce a na Velikonoce se ještě vracíme do Twiga lodge. Je plno. Jsou svátky a ani černoši nepracují, alespoň né tady v okolí Twiga lodge. A drzá modrokulková opice nám krade poslední kousek chleba. Není jiného zbytí než se živit co moře a okolní příroda dá. Ohh, ještě že máme našeho lovce chobotnic. Přežíváme. Nakonec krásně odpočatí a nabití energií se vydáváme okolo Kilimandžára do Tanzánie.
Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!
V klíně Kilimadžára
Poslední ráno se s námi Keňa loučí s úchvatným pohledem na majestátní střechu Afriky – Kilimandžáro. Ukazuje se nám v celé své kráse jako doprovodný program snídaně u parku Amboseli. Hranice s Tanzánií přejíždíme v malém městečku Oloitokitok. Jak jinak, vždycky musíme mít něco extra.
Z tanzánské strany je Kili i Meru snad nadobro ukryto pod velkou duchnou černých mraků. Zase začíná pršet. Jedeme po krásné asfaltce, kterou lemují vesničky a plantáže banánovníků, avokádovníků a ananasovníků, do Moshi. Blíží se moje narozeniny a výročí startu naší cesty, šest měsíců. Chceme si udělat takovou malou hostinu. Zastavujeme se na místním trhu a minimálně hodinu vybíráme tu největší a nejtlustší slepici jakou tam mladíci nabízejí.
Hlavní město Tanzánie není Dar es Salam, ale Dodoma. Tam se chceme zajet podívat, cesta je asfaltovaná, nic nebrání drobné zajížďce do srdce země. Po několika desítkách kilometrů asfalt mizí a z hladké vozovky se stává rozbitá vojenská cesta. Alespoň nacházíme příjemné místo na kempování a malou oslavičku. Ha ha oslavičku… z pěkně baculaté slepice, dokrmované ještě v kabině auta, se po oškubání vyklubala vyzáblá slípka. Pro Vaši představu, vypadala jak ta gumová hračka pro naše domácí mazlíčky. Takže nebyl žádný drůběží steak a bramborový salát plus nějaké rizoto, ale pěkně slepička na paprice na jeden oběd, vařená asi 2,5 hodiny.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web divokaafrika.cz, Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Transit za všechny prachy
Tanzánii bereme jako tranzit a i přesto, že máme jen tranzitní víza, zkracujeme si dobu na čekání na víza do Malawi výletem na Zanzibar. Platíme 80 USD za převoz a ejhle, končíme jen v přístavu a čekáme na další převoz zpět. Zapomněli nám totiž říct, že v přístavu má Zanzibar svou celnici a kontroluje pasy. No a my máme jen ty tranzitní víza, které nás opravňují zemi pouze projet ne se po ní courat. Přesto to zkoušíme. „Třeba to vyjde, v Africe jeden nikdy neví!“ zlehčuje Renda situaci. Pokoušíme se ještě o diskuzi a oháníme se textem ze zákona, který nám ten neústupný nepřítel cizinců ukáže, ale nic nepomáhá. Co je černé na bílém tady prostě neplatí. Tady na černém kontinentu platí co je černé na černém, a „to“ samozřejmě není vidět, takže si „to“ každý vysvětlí dle nálady a obličeje. A tenhle „boss“, jak se někteří černoši oslovují, evidentně dobrou náladu nemá. Náš výlet na ostrov koření skončil v přístavu. „Sbohem Zanzibare.“ Nočním katamaranem se vracíme na pevninu. Kapitán, který ten katamaran řídil, ho nejspíš ukradl a VIP kabina, kam cpou každého bělocha, je na této lodi za trest. Celou dobu plavby místo Reného objímám velký odpadkový koš a modlím se, abychom narazili na molo a já mohla vypadnout ze spárů krvelačného kormidelníka.
V Dar es Salamu si ustýláme v jedné boční ulici a druhý den si jdeme zvednout náladu na jeden z nejznámějších rybích trhů. Pomalu se blížíme k velkému tržišti. Není ani potřeba GPSka, s přesností nás naviguje nos. Nevoní to sice vábně, ale to jim člověk odpustí, když má na výběr z takového množství lahůdek. Makrely, tuňáci, mečouni, tresky a spusty dalších najdete na obrovských stolech. Ke konci dne se na neprodané kusy vyhlašuje aukce. To je také sranda… Zadní roh trhu patří občerstvení. Ženské tam ve velkých hrncích připravují ryby, kuřecí ale i hovězí nebo kozí maso. Najde se i zelenina a samozřejmě kukuřičná kaše. Kdyby si někdo představoval africké občerstvení tak jako evropské, tak na to opravdu zapoměňte. Z pohledu Evropana je návštěva takového stravovacího zařízení jen pro otrlé. Nedýchat, nekoukat okolo a jen se sousředit na vůni nad jednotlivými hrnci, vstřícnost a úsměv prodejců a ostatních hostů. Co nás nezabije, to nás posílí! Heslo, kterým se řídíme celou cestu napříč Afrikou. Lokální jídla nám chutnají, a když navíc přičtete radost a údiv místních, že s nimi jíte, u nich nakupujete, tak je to gurmánský zážitek. Nakoupíme si nějaké specialitky do lednice a pryč z tohoto města.
A ještě než jej opustíme, stihnou nás i okrást. Dva dny se pokoušíme zloděje lapit, ale ani radikální sestřih vlasů a změna image nepomáhá, jsme odhaleni a zloději se na nějakou dobu ukrývají ve své vesnici. Vzdáváme to a bez dlouhého přemýšlení se shodujeme na tom, že Tanzánie pro nás tentokrát není zemí vyvolenou. Jedeme raději do Zambie.
