Dar dávné sopky

V kraji zvaném Kappadokie v dnešním středním Turecku se nalézá jedna z nejznámějších turistických destinací této oblasti: údolí Göreme, které bylo díky svým malebným tufovým skalám s unikátní jeskynní architekturou zapsáno na seznam UNESCO. Mezi turecké divy patří Göreme rozhodně na první příčky a i ve světovém srovnání jde o památku nepřehlédnutelnou. Na rozdíl od řady jiných méně známých tureckých destinací je proto v Göreme i slušná turistická infrastruktura.

Za svou současnou slávu vděčí Göreme pravěkým erupcím sopky Erciyes, která zaplavila své široké okolí lávou. Jak postupem doby sopečné tufy zvětrávaly, lidé začali využívat místní jeskyně, které dále upravovali a rozšiřovali, až v měkké hornině vytvořili celá skalní a podzemní města. Igor Možejko v knize Poselství mrtvých měst napsal o Göreme: „Tak vzniklo město, přesněji celý fantastický svět, připomínající současně měsíční pohoří, sbírku gigantických termitišť, provokující výtvory avantgardního sochaře a lože obřího fakíra, poseté hřeby odpovídající velikosti. Jsou tu domy připomínající houby, pyramidy, obelisky, kupole, hradby, cukrové homole, a dokonce rakety.”

Historie s otazníky

Klasická historie praví, že historie osídlení Göreme nebo Koramy (jak se jmenovalo ve starověku) je dlouhá několik tisíciletí. Kolem 4. století po Kristu tu začaly vznikat první kláštery, zdejší křesťanská komunita se rozrostla a bohatla. V podzemních městech, která si tu křesťané vyhloubili, úspěšně přečkali různé dějinné zvraty. Postupem doby křesťanů však ubývalo, nebo přecházeli na islám, a poslední křesťanští Řekové opustili Göreme roku 1923 na základě lausannské smlouvy o výměně obyvatelstva, kterou mezi sebou podepsalo Turecko a Řecko.

Alternativní historie praví, že podzemní města jsou mnohem starší a kromě toho mohla sloužit k dosti netradičním účelům. Podle Ericha von Dänikena sloužila jako úkryty před létajícími stroji mimozemšťanů, které tu ve starověku brázdily oblohu. Arnošt Vašíček předkládá teorii, podle níž podzemní architektura v Göreme je dílem Chetitů. Ti prý do Anatolie připutovali ze severní Indie, kde byli svědky výbuchů jaderných bomb mimozemšťanů. Podzemní města v Kapadocii měla tedy Chetitům sloužit jako obří protijaderné kryty.

Zážitky všeho druhu

Dnešní Göreme návštěvníkům nabízí řadu zážitků – levných i drahých, případně příjemných i nepříjemných. Do kategorie těch drahých bezesporu patří vyhlídkový let horkovzdušným balónem, který stojí 120 eur. Návštěvník, který stráví noc v kempu, bude ráno zřejmě probuzen hlučným sykotem pocházejícím od desítek balónů, které zde každé dopoledne zaplňují oblohu. Krajina s rojem balónů, vznášejících se nad bizarními tufovými skalami, tak získává až surrealistický nádech.

Levnějším zážitkem je túra po údolí. Návštěvníci tak mohou shlédnout jeskynní architekturu, která zde vznikala přinejmenším půldruhého tisíciletí a stále je často dobře zachovaná, což platí i o freskách ve zdejších křesťanských kostelech vytesaných v nitru měkkých tufových skal. Památek tohoto druhu je v celé oblasti nepřeberně. Příjemnost tohoto zážitku může však komplikovat místní podnebí, neboť teploty zde i koncem září přes den stoupají přes 30 °C.

O zážitky není ochuzen ani takový návštěvník, který trpí kupříkladu silným průjmem, což je typický neduh, kterým jsou zde sužováni Zápaďané. Svaly mu jistě nezakrní, neboť je nucen v nepříliš dlouhých intervalech odbíhat na toaletu, což může být v závislosti na topografii terénu v kempu adrenalinová disciplína, připomínající překážkový běh. Na rozdíl od jiných destinací hlavně na východ odtud je však v Göreme možné využívat pohodlí záchodů západního typu, tj. záchodové mísy i s prkýnkem a funkčním splachováním. Tento výdobytek západní civilizace jistě ocení každý, kdo učinil zkušenost s balancováním nad dírou do podlahy, což je obvyklá podoba tureckých WC.

„O.k.! Time to go!”

Přestože jsem si z výše uvedených typů zážitků užil hlavně ten třetí, podařilo se mi zhlédnout aspoň jeden z význačnějších divů Göreme spolu s ostatními účastníky poznávacího zájezdu, kteří se odpoledne do kempu vrátili z túry po údolí. Po zhruba patnácti kilometrech pochodu ve vedru a bez možnosti doplnit vodu (a v kombinaci s nevalným zdravotním stavem řady z nás) bylo rozhodnuto, že na poslední prohlídku v Göreme – návštěvu skalního „hradu“ Uçhisar – se nepůjde pěšky, nýbrž pojede dvěma najatými dolmuši (mikrobusy), což je poměrně levný způsob dopravy pro turistické skupiny v celém Turecku.

V podvečer jsme se všichni nechali odvést k Uçhisaru, připomínajícímu termitiště, ze kterého se naskýtá pěkný výhled na okolní krajinu. Na vrcholu jsme hodlali sledovat západ slunce doprovázený zpěvem muezzinů. Zatímco první fenomén se dostavil, druhý nikoliv. Místo toho přiběhl agilní chlapec, který zde už nějakou dobu pobíhal s plastovým samopalem, a byl zřejmě v příbuzenském vztahu se správou této památky či zdejšími prodavači předražených nápojů (nabízeli „Big Tea” za 5 lir, tj. asi 60 Kč). A tak jsme si místo muezzinského zpěvu „Alluhu akbar!” vyposlechli jeho volání: „O.k.! Time to go!”