Connect with us

Historické památky a města

Češko Selo – česká vesnice v Srbsku

Proč hledáš Čechy v Rumunsku, když teď přímo jedeme do města,
které je také z velké části české? Pozorně hledí dopředu na
silnici a začíná mi vyjmenovávat česká příjmení, se kterými se
v této oblasti setkal. Familia Leksa. Familia Mareš.

Published

on

Stopuji takhle z města Vršac v srbské Vojvodině do Bele Crkve, odkud chci dál pokračovat přes hranice do rumunské části Banátu na český festival ve vesnici Eibenthal. Zastaví auto, řídí jej postarší sympatický pán. Srbsky sice neumím, a on neumí česky, při troše snahy se ale svými rodnými jazyky a chatrnou znalostí některých dalších slovanských řečí poměrně slušně domluvíme. Ptá se, kam že to jedu. Říkám, že na český festival do rumunského Banátu. A proč do Rumunska? Ptá se můj řidič. Proč hledáš Čechy v Rumunsku, když teď přímo jedeme do města, které je také z velké části české? Pozorně hledí dopředu na silnici a začíná mi vyjmenovávat česká příjmení, se kterými se v této oblasti setkal. Familia Leksa. Familia Mareš. Asi minutu upjatě přemýšlí dál. Familia Pospišil. Postupně vyjmenuje asi dvacet příjmení. V Bele Crkvi prý žije Čechů víc než tisíc. Zastavíme na kraji města u rekreačního zařízení, už se setmělo, děkuji za odvoz a jdu si najít místo na přespání.


Druhý den mi to nedá, a místo, abych se hned vydal na kraj města a začal stopovat ke hranicím, jdu se podívat do centra. Bela Crkva je sympatické městečko, mají tu pár hezkých ulic, náměstí, pravoslavný i katolický kostel. Abych si mohl civilizovaně odskočit, dám si v kavárně preso. Pak si v pekárně koupím snídani a velkou veku, abych měl co jíst přes den. To ještě netuším, že o žádné další jídlo se ten den už starat nemusím. S naplněným žaludkem se konečně dávám hledat místní českou komunitu. První mě trkne do oka budova s nápisem „Česká beseda.“ Ta je však zavřená. Jdu se tedy zeptat do informačního centra. Ne, tady nic českého pro turisty nemáme, říká slečna v informacích, ani v muzeu nic není, musíte do Češka Sela, to je česká vesnice. Ukáže mi na mapě, jak se tam dostat a já se vracím k silnici ve směru, ze kterého jsem včera přijel. Do Crvené Crkve se ještě dostopovat dá, ale těch pár kilometrů odtamtud už musím pěšky. Cesta vede jen do Češka Sela, dál nikam nepokračuje a tudíž není příliš frekventovaná. Za celou cestu kolem projel jen jeden cyklista.

Mezi mnoha národy


V oblasti Banátu, a to jak na srbské, tak na rumunské straně, žije spoustu národnostních menšin, třeba Maďaři, Slováci nebo Němci, ale také Češi. V Srbsku má největší procentuální podíl na českém obyvatelstvu právě Češko Selo, česky Česká vesnice. Češi také žijí v Bele Crkvy, Kruščici a městečku Gaj. Česká populace se zde neustále snižuje, což je dáno jak migrací do Čech, tak tím, že mladší generace často už ani češtinu neovládají a splynuli se srbskou populací. Přesto zde Češi mají dlouhou tradici. Přišli sem v polovině 19. stol. pravděpodobně z rumunského Valašska, kde se jim příliš nevedlo.

Češko Selo je malá vesnička, jsou tu dvě krátké souběžné ulice. Mezi staveními a velkými zahradami stojí kostel sv. Jana Nepomuckého. Všude kolem jsou malá políčka se vším možným. Tu rostou slunečnice, tu brambory a kukuřice, tamhle jablečný sad. Kousek za vesnicí stojí malý hřbitov, kde si lze udělat představu o jménech rodů, které zde žili, nebo stále ještě žijí. Patří mezi ně třeba příjmení Tesař, Sloup nebo Leksa.

Host do domu, Bůh do domu

Hned po příchodu jsem potkal na jinak klidné návsi dva místní, se kterými jsem se hned dal do řeči. Česky to nebyl žádný problém. Hned jsem tedy viděl, že tato vesnice není česká jen podle názvu. Jestli by mě něco zajímalo o historii a prostě celkově o místních Češích mám se stavit za panem Karlem, ten toho prý ví nejvíc.


Zaklepal jsem na dveře příslušné chalupy. Pan Karel byl doma. Z plánované krátké návštěvy se vyklubalo několik hodin, kdy jsme si povídali nejen o této vesnici, ale pak i o všem možném, co s původním záměrem dozvědět se něco málo o zdejší české menšině nemělo nic společného. Kromě toho se mi dostalo i milého přijetí od jeho manželky a nezištného pohoštění, počínajícím paprikovou polévkou k obědu, pokračujícím domácí pálenkou, kávou a melounem. Když jsem se zmínil o tom, že o srbských Češích, jsem na rozdíl od těch rumunských ještě neslyšel, mi pan Karel odpověděl, že už i sem jezdí turisti z Čech. Včera tady byli dva, předevčírem tři. Sem tam přijede i celý autobus, třeba nedávno přijeli z partnerského města Čermná nad Orlicí a koncem srpna se tu bude ve velkém vařit paprikaš a na to se také očekávají hosté z České republiky.

Českým osadám na Balkáně se věnují i stránky www.banat.cz

Když jsem se rozloučil s panen Karlem, vyhledal jsem rodinu, která se zrovna starala o klíč od společných vesnických prostor. Každý měsíc má u sebe klíče jiná rodina a návštěvníkům na požádání ukáže kostel, společenskou místnost a malé muzeum se starým vybavením domácností, různými fotografiemi a písemnostmi i starými českými učebnicemi. Čeština se zde stále učí, letos se sem přistěhoval nový učitel. Tyto prostory mi ukázala sympatická slečna, která mi rovnou domluvila odvoz, abych nemusel jít zase pěšky. Poradila mi, že než srbský manželský pár pojede večer domů, můžu se stavit třeba támhle u sousedů.

Ani jsem se nestačil představit, už mě paní domácí hostila polévkou, koláčem, slaným pečivem a už si nepamatuji, čím ještě. Přísloví host do domu, Bůh do domu zde stále ještě funguje. Postarší manželský pár si na mně hned udělal čas. Povídali jsme si tak dvě tři hodiny a téměř nebylo znát, že žijeme v odlišných koutech Evropy. Potom zazvonil telefon, že se prý mám dostavit do chalupy na druhé straně vesnice, kde jsou ti lidé, kteří mě svezou. Jakmile jsem dorazil do označeného domu, dostal jsem ještě pořádnou večeři. Navečer mě srbští manželé odvezli do Bele Crkve, kde mě nechali přespat u sebe doma.


Srbští Češi mě velice potěšili svou nezištnou pohostinností a překvapili, jak snadno se s nimi dalo hovořit. Rozuměli jsme si zcela bez problémů, i když jsem nemluvil spisovně, ale takovou tou běžnou „pražštinou“ a oni používali češtinu, kterou si jejich předci přinesli v devatenáctém století. Jediná výrazná odlišnost byla některá slova. Většinou šlo o výrazy, které se prostě v devatenáctém století nepoužívaly a místní je převzali z jiných jazyků, nebo se během generací trochu pozměnily. Jak třeba Číňani jsou Kinési a rožniky jsou hrozny. Běžně také používají plošnou jednotku joch, která odpovídá padesáti sedmi arům. Když se třeba zamyslím nad exponáty ve vesnickém muzeu, musím říci, že nebyly nepodobné tomu, co najdeme na půdách českého venkova. Žijí zde zkrátka trochu jiní Češi, ale ta jinakost je míněna pouze v dobrém slova smyslu.

Continue Reading

Historické památky a města

Barcelona – kopec Montjuïc a fontána Font Màgica

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.

Published

on

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.

Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.

Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.


Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Continue Reading

Historické památky a města

Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Published

on

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Ideální pro rodinu s dětmi

Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.


Radhošť 1125 m n. m.

Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.


Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.



Sestup do dřevěného městečka

Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.


Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.

Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.



Cesta z (velko)města do Radhoště?

Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.

Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.

Continue Reading

Historické památky a města

Marakéš – město mnoha tváří

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Published

on


Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.

Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.


Místa, která v Marakéši nevynechat

Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.

Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.

Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.

Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.


Marocká kuchyně

Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.

Reklama:

Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!



Poznatky z Marakéše

Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.

Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.


Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Continue Reading