Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.
Výběr míst, kde strávit dovolenou, byl ale mnohem jednodušší než dnes. Rozhodující podíl na trhu měly tři velké cestovní kanceláře, Čedok, Rekrea a Cestovní kancelář mládeže. Všechny nabízely především zájezdy do socialistických zemí a velmi omezenou nabídku pobytů v ostatních zemích. Pro individuální turistiku to bylo obdobné. Cestování do nesocialistických zemí bylo omezeno, neboť na cestu bylo nutné mít směnitelnou měnu a koruna mezi ně tehdy nepatřila. Směnitelné měny nebylo u nás tehdy možné volně nakupovat. Každý rok proto podávali lidé, kteří chtěli cestovat na Západ, žádost o takzvaný devizový příslib. K tomu určená komise ze žádostí vybrala část žadatelů a těm pak bylo přiděleno omezené množství směnitelné měny.
Samotný devizový příslib však k cestě nestačil. Vedle pasu a víza, byla ještě nutná takzvaná výjezdní doložka. Jednalo se o zvláštní povolení, které bylo zaznamenáno v cestovním pase. Získat tuto doložku však bylo velmi složité. Do nesocialistických zemí mohlo proto cestovat jen malé procento lidí. Všem ostatním tak prakticky zbývalo cestování do evropských socialistických zemí, do kterých nebyla, až na výjimky, výjezdní doložka nutná. Nejčastěji proto lidé vyjížděli k chladnému Baltskému moři do tehdejší NDR a do Polska, k maďarskému „moři“ Balatonu a k Černému moři do Rumunska, nebo Bulharska.
Příprava na cestu
Jelikož mám rád teplo, volíme jako místo pro naši dovolenou, teplé Černé moře. Při cestě bylo možné využít jen trasu vedoucí přes Maďarsko a Rumunsko. Do rumunského letoviska Mangalia, kam máme namířeno, nás čeká přes tisícosmset kilometrů dlouhá cesta. Dálniční síť u nás, ale i v Maďarsku a Rumunsku byla ještě v plenkách. Na celé trase byl tehdy částečně zprovozněn úsek dálnice mezi Prahou a Bratislavou a pak asi sto kilometrů v Rumunsku. Zbytek trasy představují nepříliš kvalitní silnice. Při průměrné rychlosti šedesát kilometrů za hodinu, na nás čeká asi třicet hodin jízdy. K tomu je nutné připočítat zdržení na dvou hraničních přechodech, nutné přestávky na odpočinek a čas na průjezd Budapeští a Bukureští. Doba jízdy se pak přibližuje ke čtyřiceti hodinám. Při třech asi dvanácti hodinových „směnách“ za volantem a dvou přenocování, na nás tedy čekají tři dny a dvě noci na cestě.
Na konci sedmdesátých let byla spolehlivost našich automobilů dost vzdálena dnešním standardům a infrastruktura pro automobilismus byla jen málo rozvinutá. Vzdálenost mezi benzínovými čerpadly se měřila v desítkách kilometrů a jen málokteré z nich bylo otevřeno i v noci. Autoservisů a pneuservisů bylo rovněž málo. Podobné to bylo i v Maďarsku a Rumunsku. Asistenční služba v dnešním pojetí neexistovala a o mobilních telefonech se psalo jen v science-fiction. Za těchto okolností musel být tehdy řidič připraven, pomoci si při poruše během cesty sám. Tomu také odpovídá naše výbava na cestu. Samozřejmostí je kanistr plný benzínu, náhradní duše, montovací páky na sejmutí pneumatiky z disku, hustilka, náhradní hlava rozdělovače, raménko a palec rozdělovače, cívka, kondenzátor, zapalovací svíčky, klínový řemen, různé kabely a hadičky a také sada nářadí.
Článek je převzat z Vladislavova cestovatelského blogu Poznámky z cest. Další vzpomínky na tuto cestu najdete v sekci Rumunsko.
Rovněž odpočívadel s možností občerstvení a motorestů bylo tehdy velice málo. Proto přibalujeme na cestu smažené řízky, vařená vajíčka, zeleninu, trvanlivý salám, tatranky, termosku s kávou a vodu na pití, vše v množství potřebném na tři dny cesty. Ve směnárně si kupujeme cestovní šeky na rumunskou měnu. K růžovému řidičskému průkazu přidáváme zelenou pojišťovací kartu. Zdravotní pojištění není potřeba, neboť naši občané měli tehdy v Rumunsku nárok na bezplatnou akutní lékařskou péči.
Jednoho pátečního, prázdninového odpoledne nakládáme stan, kempinkový stůl s křesílky, kempové nádobí, propanbutanový vařič, spací pytle a trvanlivé potraviny na začátek pobytu. Přibalujeme kanistr s vodou na nezbytnou osobní hygienu během cesty a výlet začíná.
Čím se dříve jezdilo
Na začátku cesty tankujeme plnou nádrž a kanistr benzínu speciál. Dále plechovku motorového oleje Mogul na doplňování během cesty. U tehdejších škodováckých motorů bylo vlivem netěsností běžné, že spotřebovávaly kromě benzínu i určité množství oleje. Přes Prahu projíždíme bez problémů a vyjíždíme směrem na Brno. Během cesty vjíždíme na zprovozněný úsek dálnice. Nyní je jízda o trochu rychlejší, naše Škoda 100 dosahuje na rovinách rychlosti ke stodvaceti kilometrům. V táhlých stoupáních je to ale horší, motor auta zde vadne a ztrácí výkon. Auta, která potkáváme cestou, jsou většinou škodovky. Dále míjíme Wartburgy, Trabanty, Moskviče a Dacie. Sem tam kolem nás projede Tatra a jen ojediněle auto ze Západu.
Mnohá auta mají střešní nosič plný zavazadel a také vozidel s obytnými přívěsy potkáváme plno. Nejvíce je jich se značkou DDR. Úsměvný je pohled na trabanty táhnoucí přívěs. Je až neuvěřitelné, co tyto „bakelitové“ minivozy, s motorem o výkonu dvacetšest koní dokáží. Zvládnou více něž dvatisíce kilometrů dlouhou cestu z NDR k Černému moři a to ještě s přívěsem.
Nezřídka rovněž míjíme motocykly s postraním vozíkem, lidově zvaným „sajtkára“, nebo s přívěsným vozíkem „pávíkem“. To podle jeho obchodního označení PAv 40. Odpočívacích ploch je podél silnic málo a tak řidiči využívají k odpočinku každé vhodné místo. Je již večer, když překonáváme řeku Moravu. V současnosti je zde státní hranice se Slovenskem, která ale tehdy neexistovala. Následně projíždíme klidnými večerními ulicemi Bratislavy a podél Dunaje přijíždíme do Komárna.
Celní kontrola
Zastavujeme u poslední čerpací stanice na našem území, abychom ještě za koruny doplnili benzín. Stejný nápad mají však desítky dalších řidičů a tak si tu vystojíme skoro hodinu ve frontě. Pak přijíždíme na hraniční přechod, ten je umístěn před obloukovým mostem přes Dunaj, za kterým již leží Maďarsko. Nějakou dobu popojíždíme v koloně vozidel, až přijíždíme k hraniční závoře. Cestujeme sice do takzvaně spřátelené země, ale přesto jsme podrobeni důkladné celní kontrole. Nutností je rovněž celní a devizové prohlášení. Do tohoto tiskopisu, opatřeného kolkem, zapisujeme všechny vyvážené „hodnotnější“ předměty. V našem případě hodinky, fotoaparát, stan a další. Podobně musíme zaevidovat i převážené peníze.
Celníci si namátkově vybírají cestující k osobní prohlídce. Nás osobní prohlídka naštěstí minula. Celník v zelené uniformě se ještě pouští do kontroly zavazadlového prostoru našeho auta. Zatím si pečlivě uschováváme celní a devizové prohlášení, neboť jej budeme muset při návratu znovu předložit ke kontrole, zda přivážíme všechny deklarované předměty zpět. Prohlídka zavazadlového prostoru končí, celník dává razítko do pasů a my opouštíme hraniční přechod, který zde v současnosti již neexistuje, protože není pro překročení hranice potřeba.
Jak jste tenkrát cestovateli vy? Podělte se s námi v diskuzi pod článkem nebo na našem Facebooku
