Do hlavního města Albánie jsme přijeli starým rozpadajícím se vlakem na nádraží, na kterém končí jedna z mála místních železničních tratí. Místo obvyklého ruchu cestujících směřujících do nejrůznějších směrů, jak by se dalo od hlavního nádraží očekávat, zde vládne poklid. Když cestující z vlaku ze severu země odešli, zbylo tu jen pár líně polehávajících toulavých psů. Žádný další vlak v nejbližší době ani přijíždět, ani odjíždět neměl.
Přímo od nádraží se táhne hlavní bulvár, který de facto tvoří celé centrum města. U kraje parkují žluté taxíky, na chodníku stojí pár stánků se zeleninou a jako v každém velkém městě, i zde spodní část baráků zabírají obchody a služby. Mezi nimi jsme našli turistickou agenturu, přes kterou jsme měli smluvené ubytování. Do „hostelu“ nás zavedl jeden Švýcar, který zde pobýval za účelem studia albánského jazyka. To, co bylo prezentováno jako hostel, sestávalo se z ložnice s jednou postelí a dvěma rozkládacími gauči a skromnou koupelnou se sprchou. To vše za 10 euro na osobu. Měli jsme však štěstí, ubytování přímo v Tiraně sehnat lze, ale za velké peníze v luxusních hotelech. Kdybychom si toto ubytování nesjednali s předstihem, pravděpodobnost levného ubytování by se rázem velmi snížila. Skromné podmínky „hostelu“ byly pro naši skupinu dostačujícím luxusem, mimo jiné i proto, že nám za poledního srpnového žáru poskytl stín a alespoň relativní chládek.
S atmosférou maloměsta
Z důvodu vysokých teplot jsme se do centra vydali až v podvečer. Jak se ukázalo, tak to vůbec nevadilo, protože centrum Tirany je opravdu velmi malé a dá se projít za poměrně krátkou dobu. V informacích z různých turistických webů jsme se dočetli, že je zde několik zajímavých muzeí, kde je možno spatřit vykopávky z různých epoch bohaté albánské historie, či sbírky výtvarného umění, včetně početné kolekce socialistického realismu. Bohužel Tirana není město zařízené na turisty a všechna muzea i galerie jsou během letních prázdnin zavřena.
V Tiraně nehledejte žádné pradávné památky či staré město. Centrum bylo vystavěno ve dvacátých letech minulého století. Budovy kopírují italskou architekturu, protože právě Itálie měla na Albánii v té době silný kulturní i politický vliv. Na hlavním náměstí postaveném v oválném tvaru se nachází několik z nejvýznamnějších budov města, včetně opery, malé, ale významné mešity a budovy s velkou mozaikou oslavujících v duchu socialistického realismu albánskou historii i socialistického člověka. Uprostřed náměstí stojí socha dávného krále Skanderbega. Za jeho zády sídlí různá ministerstva a pár dalších aparátů státní moci. U zdí těchto budov stojí malé budky pro vojáky, dnes však zející prázdnotou. Budovy jsou ale stále střežené, mě například u jedné budovy zastavil člen ochranky s tím, že prý mám okamžitě schovat foťák.
Podél hlavního bulváru se rozprostírá několik parků s různými atrakcemi pro děti, pouličními prodavači opékané kukuřice a hospodami různých cenových kategorií. Po setmění jsou parky příjemně osvícené a po cestičkách chodí spousty lidí, někteří se na chvíli posadí na lavičku, jiní se jen tak prochází. Spíše než anonymita velkoměsta je zde cítit uvolněná atmosféra maloměsta. A abyste nezapomněli, že jste stále ještě na chudém Balkáně, přijdou k vám s nataženými rukami malé žebrající děti.
Tirana má k hlavním městům západního střihu opravdu velmi daleko. Na zadní straně mapy měst je mezi stručnými informacemi pro cizince vyzdvihnuto třeba to, že zde mají kino, kde se promítají americké filmy. Svou náklonost k západu tu reflektují do jmen kaváren a barů, které pojmenovávají po západních zemích a městech. Potkali jsme také cedulku „BAR KAFE NATO.“ Mezi budovami místní university jsme nalezli i fastfood, který tak trochu kompenzuje absenci sítě McDonald ‘s. Jmenuje se Kolonat a svým menu, vybavením i logem známý fastfoodový řetězec v mnohém připomíná.
Na věčnou památku Envera Hodži
Nejzajímavější památkou v Tiraně je obrovská betonová pyramida stojící vedle hlavního bulváru, kousek na jih od náměstí. Jedná se o památník mnohaletému komunistickému diktátorovi Enveru Hodžovi. Monumentální betonový kolos je postavený tak, aby z vrchu připomínal dvouhlavou orlici ze státního znaku. Dříve se tu prý konaly různé výstavy, koncerty a jiné kulturní akce. Slyšeli jsme také, že se prostor uvnitř stavby údajně používal jako televizní studio nebo diskotéka.
Dnes uvnitř není nic, budova chátrá, oprýskané zdivo je počmárané různými nápisy a sgrafity. Po betonových žebrech lze vylézt na plácek na vrcholu pyramidy, odkud je skvělý výhled po městě i na hory v jeho blízkém okolí. Vesměs se sem vydávají turisté a malé děti. Potkali jsme tu ale i skupinku mladíků, která zde nalezla úkryt před lidmi na ulici, kde si mohli pokojně ubalit jointy a nerušeně si zahulit.
