Měl to být čtyřdenní celkem pohodový výlet do kolumbijského národního parku zakončený pohledem na zasněžené velikány místních sopek. Realita ale byla jiná! Ještě nikdy jindy v životě jsem nebyl tak rád, že jsem v pořádku zpátky.
Začalo to vlastně už pár špatnými rozhodnutími na začátku cesty. Jako správní zvídaví Češi jsme se rozhodli vstoupit do národního parku Los Nevados z jihu, odkud je daleko těžší a delší přístup, ale kde moc turistů nenajdete. Přebalili jsme věci z batohů a rozvrhli zátěž tak, abych co nejvíce odlehčil přítelkyni. Měl jsem tehdá o dobrých 15 kilo zátěže navíc.
V osadě na konci motorizované cesty byl plánek Národního parku a cesty k němu. Nikoliv ale kvalitně digitálně zpracované s měřítkem, ale ručně kreslené. Nezbývalo tedy nic jiného než mapu vyfotit a doufat, že baterky foťáku těch pár dní vydrží. Žádnou jinou mapu této oblasti se nám bohužel předem sehnat nepodařilo a tak jsme museli vystačit s tím, co jsme si nafotili.
Po výstupu z auta nám několik místních domorodců nabízelo své průvodcovské služby a koně, což jsme jako zapálení turisté zvyklí šlapat pěšky s díky odmítli. To jsme ještě nevěděli, jaká to byla chyba! Už po několika kilometrech cesty krásným údolím jsme vkročili do pravé kolumbijské džungle. A to v 2600 metrech nad mořem.
Začalo pršet. Vysekaná a vychozená pěšina vedla vzhůru tropickou džunglí a v kombinaci s vodou vytvořila cestu s takovým množstvím bahna, že se tudy nedalo jít rychleji než 10 metrů za minutu.
Cesta navíc vedla přes několik řek a můstek pro přechod byl jen u prvních dvou, kam se vydávali lidé jen na krátkou procházku z osady. Zbytek nebyl. Prostě s pěšími turisty nikdo nepočítal a my byli zřejmě první. Všechno bylo připraveno pro koně. A tak jsme museli několikrát brodit.
Po prvním dni jsme vystoupali o nějakých 400 metrů výše a dorazili džunglí na chatu správce parku, umístěnou zhruba v 3000m, kde jsme si dali čokoládu a sýr, typickou bolivijskou kombinaci. První den sice s hromadou překážek, ale na konec idylický.
Druhý den ráno jsme pokračovali dále směrem k národnímu parku. Džungle stále neustupovala, cesta byla stejně bahnitá a já navíc začal dýchat velmi rychle díky nadmořské výšce a tak jsem po každých 10 metrech nahoru musel na minutu zastavit. Nic moc. Zhruba po poledni jsme dorazili na místo bývalé chatky, která tu již ovšem nestála z důvodu zničení zemětřesením. Válelo se tu jen pár velkých kamenů. Dali jsme si oběd a rozhodovali se, zda se zde po asi 500 dalších výškových metrech již utábořit anebo zkusit štěstí a pokračovat. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat, abychom měli šanci dostihnout velikány sopek během našeho časového plánu 4 dnů.
K večeru jsme dorazili do výšky 4000 m.n m., kde se k naší velké radosti džungle rozestoupila, skončila a před námi byly pláně trávy a křovisek a taky začátek národního parku. Cesta už nebyla bahnitá, ale vlnila se mezi keříky trávy. Kempovat tady ale kvůli sklonu svahu nešlo a tak jsme byli nuceni jít dále a pokusit se přehoupnout přes hřbet.
Jaké bylo ale naše překvapení, když se najednou koňská stezka roztrojila, aby se pak ještě dál dělila. Párkrát jsme zkoušeli následovat tu nejvýraznější z nich, když se ale náhle stočila opět zpět nebo se zcela ztratila. Nic naplat. Museli jsme jít na sebe a náš instinkt. Přehoupli jsme se přes hřbet a v dálce uviděli širokou cestu. Mezi námi a cestou bylo ovšem relativně strmé údolí plné keřů. Zcela vyčerpaní jsme údolí nakonec překonali a těsně před soumrakem dorazili na cestu.
Já už jsem byl na dně. Nemohl jsem jít ani bez batohu. Těch 1000 metrů převýšení za den a spousta námahy mne totálně odrovnala.
Věděli jsme, že jsme na jedné ze dvou cest na vyfocené mapě. Ale na které? To nám bohužel nedokázal říct ani najednou se objevivší domorodec na koni, který vezl suroviny na jednu z chat u vulkánů. Mapy neznal, všechno znal po paměti. Říkal, že tímto směrem je to asi 1–2 hodiny na chatu.
Já na to neměl. Pokoušel se mi pomoci tím, že naložil můj batoh na koně. Ale já je nestíhal ani tak. Každých 5–10 kroků jsem rozdýchával tak 3 minuty. Po několika pokusech jsme poděkovali a nechali domorodce jít dál samotného, aby se tam dostal ještě před setměním. Nám nezbývalo nic jiného, než se na jediném široko daleko rozumném místě v sedle utábořit. Noc byla velmi krušná. Několikrát jsem zvracel a z dálky se k nám blížila silná bouřka. Nikde nikdo. Nic moc.
Ráno jsem byl rád, že žiju. Nedaleko stanu jsme našli stopy pumy. Ještě, že až ráno. Noc by byla psychicky o to krušnější. Bylo nám jasné, že původní plán vidět zasněžené sopky se mění. Jediným cílem byl návrat! Ale čekalo nás spousta trápení, výrazný úbytek sil a jídla.
Opět šílené bahno a džungle, ale naštěstí směrem dolů. Alespoň tak. Po pár hodinách scházíme do údolí. Z dálky jsou slyšet krávy, kousek od nás se válejí ruiny bývalého stavení. Ale kudy kam? Cesty jsou odtud dvě. Z nafocené mapy, vzhledem k tomu, že nevíme, kde přesně jsme, se toho moc vyčíst nedá. Po pár průzkumných mini vycházkách nalehko lehám na zem a přemýšlím. Jsem fyzicky na dně. Zůstaneme tu přes noc nebo zkusíme jednu ze dvou cest? Už jednou se nám to nepovedlo.
Nakonec jdeme dle instinktu a volíme cestu vlevo. Procházíme úzkou cestou a děláme slalom mezi krávami. Brodíme řeku. Další kopec nahoru. Šílenost. Přicházíme na horskou louku a cestou vidíme několik kravích kostí a stopy po pumě. Srdce se nám ještě více rozbuší a tak pokračujeme dále. Tady opravdu nocovat nechceme.
Co když jsme vybrali opět špatně a jdeme někam úplně jinam? Pokud ano, kdy se to dozvíme? Budeme mít ještě na to se vrátit?
Po asi 2 hodinách přicházíme k ukazateli. Hurá! Mrknutím na nafocenou mapu zjišťujeme, že naše předchozí rozhodnutí bylo tentokráte správné. Jsme na správné trase.
Jídlo už skoro nemáme, chuť jíst taky ne, zpátky to je ještě minimálně den chůze, ale aspoň víme, kde jsme. Ten pocit nám dává ohromné množství energie.
Následující den scházíme dalších několik set metrů níže a kempujeme poblíž osady. Cítím se již o mnoho lépe. Jsme sice zablácení až za ušima, ale víme, že jsme na dosah. Další den ráno konečně přicházíme zpět do osady, padáme do místního občerstvení a dáváme si pořádnou kolumbijskou snídani.
Cítíme euforii. Jsem šíleně rád. Jako nikdy předtím. Před 3 dny jsem na tom byl opravdu hrozně. Nasedáme do džípu a odjíždíme vstříc civilizaci s pocitem, že jsme nyní jen tak tak nezůstali přírodou poraženi. A s několika důležitými ponaučeními:
- Když vám u vstupu nabízejí koně, vezměte je! Anebo se připravte na nejhorší!
- Když je na místní mapce chatka, většinou to neznamená, že tam stojí. Asi tam stála kdysi, ale zbouralo jí zemětřesení a nyní už tam je jen pár kamenů jako pozůstatek.
- Výstup z 3000m do 4000m za den je opravdu moc
- Vždy si vezměte jídlo na dva rezervní dny navíc
- Do kolumbijské vysokohorské džungle stačí jen stan, spacák, pláštěnka, jídlo a tablety na vodu. Nic jiného nepotřebujete.
- Je důležité umět stopovat zvířata
- 1km cesty džunglí trvá většinou 1hod a znamená ve finále 2km cesty
Zajímavá videoreportáž jiného cestovatele ze stejného regionu.
