Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
