Jihozápadní Čína: Na skok do Soutěsky skákajícího tygra

Jsme v Lijiangu – malebném turistickém městečku nacházející se v provincii Yúnnán. Staré centrum města je opravdu překrásné. A také proto turistama doslova přecpané. V době turistické špičky tu není k hnutí. Potřebujeme prostor, velký prostor. Proto se dnes ráno vydáváme do Soutěsky skákajícího tygra. Hurá do krásné přírody a překrásných hor!

Had do autobusu nepatří!

Autobusy do městečka Qiaotou by měly odjíždět podle Lonely Planet každou chvíli. To se nakonec ukazuje jako chyba. Autobus v 11:30 už byl plný a další jede až v 13:30. Náš autobus má hnedka 20 minut zpoždění. Řidič si totiž dohodnul kšeftík na odvoz nějakých beden. Tak čekáme, než to přinesou a naloží. Jízda autobusem v Číně, to je vždycky velké dobrodružství!

Aby cesta nebyla nudná, o neustálé vzrušení se stará řidič svým předjíždění do zatáček. Nejedeme sice nějak rychle, ale stejně by to byla pěkná rána. Naštěstí to prostě vždycky nějak vyjde. Cestou také míjíme u silnice Číňana s hadem. Jako kdyby na nás mával a snažil se nás zastavit. Jestli se takhle v Číně stopuje, těžko říct. Docela si oddechnu, náš řidič mu nezastavuje.

Šnečí jízdou s častým zatáčkopředjížděním se nakonec dostáváme za 2,5 h do Quiatou. Platíme 50 juanů vstupné a náš autobus zde cestu končí. Potřebujeme dál do soutěsky k Walnut Garden Guesthouse.

Strachojízdou do soutěsky

Sháníme dopravu. Po chvíli nás zastavuje nějaký Američan, jestli se prý nechceme podělit o dopravu. Kdo by nechtěl. Nabídka je férová, 20 juanů za každého. Američan je tu s Číňankou neidentifikova­telného věku. Jestli je to pronajatá přítelkyně, skutečná přítelkyně, kamarádka nebo snad manželka, těžko říct. Spíš než na nějaký trek je oblečená na předváděcí módní molo. Odjíždíme naším minibusem v plné náloži. Cesta je na začátku asfaltová, jen trošku úzká.

Oproti tomu, co nás ale čeká, je to skoro dálnice. Po chvíli se cesta ještě více zužuje. Části silnice jsou spadlé ze srázu dolů. V „lepším případě“ jsou na silnici jen popadané kameny, spíš tedy balvany. Některé úseky jsou jen uježděná a dnes rozbahněná silnice. Náš řidič ale jede, co to jen jde. Já na zadním sedadle nadskakuji jak po sednutí na vosí hnízdo. Vpravo od silnice je sráz dolů, asi tak 300 metrů hluboký. Raději tam nekoukám! Není to bezpečný pocit! Cestou se zastavujeme u peřejí. Voda hučí po skalinách, zemský ráj to na pohled…! Ano, je to tu moc krásný!

Nebezpečný průjezd

Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně. Asi po 30 minutách čekání to rozjíždí nějaký čínský maník s jeepem a projíždí. Sklízí potlesk. Bravo! Odvážlivec! Pak jede náklaďák, také bez problému.

Pro zpestření situace tu jedou dva Číňané na mulách. Chtějí také na druhou stranu. Po vzoru jeepu to co nejvíc rozjedou. Ale mulám se to nějak nezdá. V půlce muly zadrhávají a skákají jak na rodeu. První kovboj ale vítězoslavně projíždí. Druhá mula odskáče i se svým kovbojem do propasti! Kovboj i mula zmizeli. Obecenstvo ztichlo. Všichni čumí na sebe, co se děje, co dělat! K záchranné akci se nikdo nemá, nikdo nechce riskovat. Život v Číně takovou cenu nemá. Naštěstí tam nebyl sráz hned dolů a tak jak kovboj, tak i mula se zachytili. Po chvíli vylézají a přecházejí na druhou stranu. Chvilka napětí opadá.

Proud vody trošku opadává. Projíždějí první minibusy. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec jedeme také. Takhle vystrašený jsem snad ještě nikdy nebyl. Náš řidič asi taky. Po přejezdu vodou začal radostně výskat a já si uvolnil napnuté svalstvo a uklidnil dech. Uf uf, přežili jsme to! Hurá! Nakonec vystupujeme už v Tina´s GuestHouse. Tu část cesty, kterou jsme chtěli dnes ještě projít, už bychom stíhali tak tak do setmění. Navíc prší a těch adrenalinových zážitků už bylo dneska opravdu až až. V Tina´s přespíme.

Nádherná cesta soutěskou do Quiatou

Ráno mírně prší. Rychle vstáváme a dáváme si co největší přísun energie. Omeletka, Naxi sendvič, jídlo eňo ňůňo. Tina´s doporučuji! Cesta od Tina’s jde strmě do kopce. Po našem tréninku na horu Emei to ale pro nás není problém (článek Míříme na posvátnou horu Emei). Vystoupáme tak asi 500m převýšení. Cesta není jednoduchá. Po blátě to občas dost klouže. Zase z nás leje jak z konve. Ale rychlý a ranní výšlap stojí za to. Nejsou tu žádní turisté. Užíváme si přírodní samotu a vychutnáváme krásné výhledy na soutěsku.

Po překonání 500m převýšení je cesta už víceméně po rovince. Sice po rovince, ale klidná procházka jako v Krkonoších to tu opravdu není. Půl metru od pěšinky je tak kilometrový sráz dolů. Jeden špatný krok nebo zakopnutí a je člověk na své konečné… Ty srázy dolů tu jsou opravdu hluboké a dělají soutěsku tak neuvěřitelně krásnou!

Asi za hodinku se i počasí umoudřuje. Přestává pršet. Vidíme vrcholky hor, na kterých se prohánějí mraky. Je to nádhera! Nejnebezpečnější, co se srázů týče, je cesta mezi Tina´s a Halfway GH. Od Halfway už je to docela takový skoro „lážo plážo“ pochod. Turistů dnes potkáváme opravdu málo (asi 50). Poměr západ vs Čína je tak 50:50. Zase tu tedy platí pravidlo: Kam nevede lanovka, tam Čína nechodí. Turistů sem asi opravdu moc nechodí, protože i stánků je tu jen pár. Anebo není sezóna.

Asi po 6,5h chůze (dle LP osm) přicházíme k Jane´s GH na začátku soutěsky. Dáváme velmi zasloužené pivečko. Minibusem za 20 juanů odjíždíme další kamikadze jízdou přímo do našeho hostelu Mama Naxi v Lijiangu. Cestou vidíme dvě bouračky. Náš šofér předjíždí ale hlava nehlava, nic ho nerozhází. Po našich adrenalinových zážitcích ze soutěsky to s námi už ale také ani nehne. Už jsme zvyklí.

Autor podnikl výlet do Soutěsky skákajícího 27. – 28. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.

Jsme v Lijiangu – malebném turistickém městečku nacházející se v provincii Yúnnán. Staré centrum města je opravdu překrásné. A také proto turistama doslova přecpané. V době turistické špičky tu není k hnutí. Potřebujeme prostor, velký prostor. Proto se dnes ráno vydáváme do Soutěsky skákajícího tygra. Hurá do krásné přírody a překrásných hor!

Had do autobusu nepatří!

Autobusy do městečka Qiaotou by měly odjíždět podle Lonely Planet každou chvíli. To se nakonec ukazuje jako chyba. Autobus v 11:30 už byl plný a další jede až v 13:30. Náš autobus má hnedka 20 minut zpoždění. Řidič si totiž dohodnul kšeftík na odvoz nějakých beden. Tak čekáme, než to přinesou a naloží. Jízda autobusem v Číně, to je vždycky velké dobrodružství!

Aby cesta nebyla nudná, o neustálé vzrušení se stará řidič svým předjíždění do zatáček. Nejedeme sice nějak rychle, ale stejně by to byla pěkná rána. Naštěstí to prostě vždycky nějak vyjde. Cestou také míjíme u silnice Číňana s hadem. Jako kdyby na nás mával a snažil se nás zastavit. Jestli se takhle v Číně stopuje, těžko říct. Docela si oddechnu, náš řidič mu nezastavuje.

Šnečí jízdou s častým zatáčkopředjížděním se nakonec dostáváme za 2,5 h do Quiatou. Platíme 50 juanů vstupné a náš autobus zde cestu končí. Potřebujeme dál do soutěsky k Walnut Garden Guesthouse.

Strachojízdou do soutěsky

Sháníme dopravu. Po chvíli nás zastavuje nějaký Američan, jestli se prý nechceme podělit o dopravu. Kdo by nechtěl. Nabídka je férová, 20 juanů za každého. Američan je tu s Číňankou neidentifikova­telného věku. Jestli je to pronajatá přítelkyně, skutečná přítelkyně, kamarádka nebo snad manželka, těžko říct. Spíš než na nějaký trek je oblečená na předváděcí módní molo. Odjíždíme naším minibusem v plné náloži. Cesta je na začátku asfaltová, jen trošku úzká.

Oproti tomu, co nás ale čeká, je to skoro dálnice. Po chvíli se cesta ještě více zužuje. Části silnice jsou spadlé ze srázu dolů. V „lepším případě“ jsou na silnici jen popadané kameny, spíš tedy balvany. Některé úseky jsou jen uježděná a dnes rozbahněná silnice. Náš řidič ale jede, co to jen jde. Já na zadním sedadle nadskakuji jak po sednutí na vosí hnízdo. Vpravo od silnice je sráz dolů, asi tak 300 metrů hluboký. Raději tam nekoukám! Není to bezpečný pocit! Cestou se zastavujeme u peřejí. Voda hučí po skalinách, zemský ráj to na pohled…! Ano, je to tu moc krásný!

Nebezpečný průjezd

Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně. Asi po 30 minutách čekání to rozjíždí nějaký čínský maník s jeepem a projíždí. Sklízí potlesk. Bravo! Odvážlivec! Pak jede náklaďák, také bez problému.

Pro zpestření situace tu jedou dva Číňané na mulách. Chtějí také na druhou stranu. Po vzoru jeepu to co nejvíc rozjedou. Ale mulám se to nějak nezdá. V půlce muly zadrhávají a skákají jak na rodeu. První kovboj ale vítězoslavně projíždí. Druhá mula odskáče i se svým kovbojem do propasti! Kovboj i mula zmizeli. Obecenstvo ztichlo. Všichni čumí na sebe, co se děje, co dělat! K záchranné akci se nikdo nemá, nikdo nechce riskovat. Život v Číně takovou cenu nemá. Naštěstí tam nebyl sráz hned dolů a tak jak kovboj, tak i mula se zachytili. Po chvíli vylézají a přecházejí na druhou stranu. Chvilka napětí opadá.

Proud vody trošku opadává. Projíždějí první minibusy. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec jedeme také. Takhle vystrašený jsem snad ještě nikdy nebyl. Náš řidič asi taky. Po přejezdu vodou začal radostně výskat a já si uvolnil napnuté svalstvo a uklidnil dech. Uf uf, přežili jsme to! Hurá! Nakonec vystupujeme už v Tina´s GuestHouse. Tu část cesty, kterou jsme chtěli dnes ještě projít, už bychom stíhali tak tak do setmění. Navíc prší a těch adrenalinových zážitků už bylo dneska opravdu až až. V Tina´s přespíme.

Nádherná cesta soutěskou do Quiatou

Ráno mírně prší. Rychle vstáváme a dáváme si co největší přísun energie. Omeletka, Naxi sendvič, jídlo eňo ňůňo. Tina´s doporučuji! Cesta od Tina’s jde strmě do kopce. Po našem tréninku na horu Emei to ale pro nás není problém (článek Míříme na posvátnou horu Emei). Vystoupáme tak asi 500m převýšení. Cesta není jednoduchá. Po blátě to občas dost klouže. Zase z nás leje jak z konve. Ale rychlý a ranní výšlap stojí za to. Nejsou tu žádní turisté. Užíváme si přírodní samotu a vychutnáváme krásné výhledy na soutěsku.

Po překonání 500m převýšení je cesta už víceméně po rovince. Sice po rovince, ale klidná procházka jako v Krkonoších to tu opravdu není. Půl metru od pěšinky je tak kilometrový sráz dolů. Jeden špatný krok nebo zakopnutí a je člověk na své konečné… Ty srázy dolů tu jsou opravdu hluboké a dělají soutěsku tak neuvěřitelně krásnou!

Asi za hodinku se i počasí umoudřuje. Přestává pršet. Vidíme vrcholky hor, na kterých se prohánějí mraky. Je to nádhera! Nejnebezpečnější, co se srázů týče, je cesta mezi Tina´s a Halfway GH. Od Halfway už je to docela takový skoro „lážo plážo“ pochod. Turistů dnes potkáváme opravdu málo (asi 50). Poměr západ vs Čína je tak 50:50. Zase tu tedy platí pravidlo: Kam nevede lanovka, tam Čína nechodí. Turistů sem asi opravdu moc nechodí, protože i stánků je tu jen pár. Anebo není sezóna.

Asi po 6,5h chůze (dle LP osm) přicházíme k Jane´s GH na začátku soutěsky. Dáváme velmi zasloužené pivečko. Minibusem za 20 juanů odjíždíme další kamikadze jízdou přímo do našeho hostelu Mama Naxi v Lijiangu. Cestou vidíme dvě bouračky. Náš šofér předjíždí ale hlava nehlava, nic ho nerozhází. Po našich adrenalinových zážitcích ze soutěsky to s námi už ale také ani nehne. Už jsme zvyklí.

Autor podnikl výlet do Soutěsky skákajícího 27. – 28. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.