Úryvek z připravované knihy Marka Audyho

V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy. Jimmiemu chybí do metráku sotva pár kilo a Gustavovi nikdo neřekne jinak, než Cabuya. Jeho vychrtlá vysoká postava skutečně připomíná suchopárné agáve. Samá ruka samá noha. Oba jsou velmi oblíbení pro své vypravěčské schopnosti. Cabuyovy lovecké historky ale vždy trumfuje Jimmie vyprávěním o jakémsi McCrackenovi: „Bylo to v roce 1920. Seděl jsem v jedné panamské hospodě nedaleko letiště a přišel tam podivný chlapík, který o sobě tvrdil, že je zlatokop z Kanady. Po pátém panáku vykřikoval na celou hospodu, že zaplatí 2000 $ tomu, kdo umí přistát „na čtvrťáku“. Nikdo ho nebral vážně. Ráno jsme se potkali na snídani za střízliva: „Já! Umím přistát na čtvrťáku, pane.“ Neměl jsem tehdy do čeho píchnou a riskovat lety s nákladem jamaiského rumu jako Al Capone se mi nechtělo. Královsky placený výlet do neprobádané oblasti Amazonie by mi přišel vhod. Myslel jsem si, že tenhle Cracken je výstřední milionář a šílenec. Dohodli jsme se, že mi zaplatí 5000 $. Navýšením sumy jsem se upsal k mlčenlivosti a zároveň vzdal podílu ze zisku, který měla tato cesta přinést. Během tří dnů jsme vyrazili. McCracken sám navigoval. Motali jsme se v kruzích nad zeleným peklem, jak říkal deštným lesům. Buď mi nevěřil nebo sám bloudil. Poslední místo, které jsem s jistotou poznal bylo Orinoko. Zhruba za tři hodiny letu nad pralesy bez známek civilizace se před námi zjevila skalní hradba vysoká aspoň tři kilometry! Dolů se vodopádem řítila neznámá řeka. Podle McCrakena před lety v jezírku pod vodopádem nasbíral zlato. Trvalo mu tenkrát týdny než se s ním dostal do civilizace.

Onen „čtvrťák“ byla krátká skalnatá plocha na této trhlinami rozervané stolové hoře. Přistáli jsme kupodivu bezpečně, bez problémů. McCraken se domníval, že z potoků a řek, které se nahoře sbírají, pochází jeho nugety. Ještě se ani nezastavila vrtule a McCraken již nedočkavě vyskakoval z letadla. Utíkal k rudě zbarvené řece. Zlato bylo všude okolo nás! Válelo se jen tak na černé skále! Během tří dnů, které jsme na hoře strávili, jsme ho nasbírali téměř 210 kilogramů!

{{reklama()}}

Jimmie byl od této chvíle posedlý vidinou, že viděl bájné El Dorado, starověké incké naleziště zlata, které poprvé popsal v roce 1540 Gonzalo Pizarro a Francisco de Orellana. Podle legendy se princ Manoa spolu s desítkami tisíc svých poddaných usadil v královském městě, hned vedle bohatých zlatých rýžovišť. Město leželo na břehu jezera s rozlohou Kaspického moře. Ve městě stálo několik pyramid a i střechy budov byly ze zlatého plechu.

Zlaté mámení vrátilo Jimmieho Angela do Venezuely až o deset let později, v roce 1930. Zřídil několik polních letišť v oblasti Gran Sabany a společně s důlním inženýrem Dickem Currym, hledačem diamantů v povodí řeky Caroní, pak létali nad stolovými horami. Zakreslovali vzájemné pozice pohoří a řek a vybírali možné přístupové trasy „po zemi“. Tepui se zlatými nugety však nemohli najít. Na jednom z nákresů ve svém deníku si Jimmie 16. listopadu 1933 poprvé poznačil „Velký vodopád“. Popis stolové hory odpovídá Auyán tepui – Ďáblově hoře. Tento název tehdy však Jimmie ještě neznal.

Jimmie se s Henym Cabuyou seznámil na počátku roku 1937. Při jednom z prvních společných letů přistáli v savaně nedaleko indiánské vesnice Uruién. Z Jimmieho mapek a poznámek vyplývalo, že nedaleko Uruiénu by měla být mýtina v nadmořské výšce přes 1000 m. Bylo to nejvýše položené otevřené místo, které Jimmie v okolí Auyánu našel. Zřídili zde relativně bezpečné polní letiště. Místní indiáni z kmene Pemonů tuhle louku nazývali Guayaraca.

Guayaraca (gvajaraka indiány vyslovováno častěji jako gvajarača) znamená v taurepánském nářečí voda v pánvičce nebo hrnci. Bylo to nejzazší místo, kam se domorodci odvážili jít. Věřili, že Auyán tepui je domov Audana, Mawaritona a Makunaimy – démonů zla.

Cabuya byl vášnivý lovec a zkušený zálesák. S pomocí Pemonů z Uruiénu si vzal na starost stavbu chaty na Guayaraca, budoucí základny při výpravách na vrchol Auyán tepui.

O Guayaracu se ve stejné době zajímal ještě další dobrodruh. Bývalý námořní kapitán Félix Cardona Puig (1903–1982). Oceán vyměnil za hledání diamantů a pionýrský život objevitele Guayánské vysočiny. Podobně jako Jimmie Angel vzduchem, on putoval po řekách okolo Auyánu i pod masivem Chimantá. Do Uruiénu doplul proti proudu řeky Carrao již o několik let dříve, než zde poprvé Jimmie přistál se svým letadlem. Félix měl před Jimmiem a Cabuyou náskok v podobě mapy obvodu Auyán tepui. V letech 1927 poprvé plul ve společnosti nestora kartografie Guayánské vysočiny, geodeta Juana María Mundó Freixas. Spolu tehdy zaměřili a nakreslili první mapu říční sítě přítoků Río Caroní pod Ďáblovou horou. Již tehdy se v Cardonově hlavě zrodila myšlenka, že Auyán je z části sopka a všechno zlato i diamanty rozptýlené v náplavech řek dole, pochází právě odsud.

Když v říčce Acha nedaleko nové chaty nalezli nugety velikosti mandlí, stmelila nové partnerství vidina zlata z opuštěných inckých dolů nebo sopky. Všichni se domnívali, že klíč k bohatství leží na stolové hoře přímo nad nimi. Cabuya s Félixem chtěli s pomocí Pemonů prosekat stezku až nahoru. Místní pověrčiví indiáni, ale i přes velkorysé nabídky, kategoricky odmítli vstoupit do horského lesa pokrývající příkrá úbočí. Félix proto přivezl lodí z horního toku řeky Caury vzdáleného několik set kilometrů příslušníky kmene Makiritarů, kteří na místní báje nevěřili. S jejich pomocí, v září roku 1937, Félix s Cabuyou poprvé vystoupili změtí skal na vrcholové plató. Félix Cardona se věnoval sběru endemických rostlin a Gustavo Cabuya Heny pořídil z této výpravy řadu na tehdejší dobu unikátních fotografií. Vysněné zlato ani sopku ale nenašli.

Při další výpravě dokonce prostoupili napříč skrz celý Auyán tepui. V hustém horském lese okolo nádherné rudé řeky Río Arcoiris bylo těžké najít vhodné místo na táboření. Dvojice se přes vegetaci probila až k 200 m vysoké skalní bariéře, kterou nazvali Segundo Muro (Druhá zeď). Stěnu se jim již překonat nepodařilo, ale založili zde bivak, dnes známý jako campamento Dragon.

Do tábora Guayaraca se z této druhé výpravy vrátili po 15-ti dnech 8. října 1937. Ve stejný den odpoledne tam také doletěl ve svém novém letadle značky „Ryan Flamingo“ čerstvě pokřtěným na „Río Caroní“ Jimmie Angel s manželkou Marií a s Henyho zahradníkem Miguelem Delgadem. Počasí bylo vynikající Jimmie proto naléhal k okamžitému odletu „pro Manoovo zlato“. „Neblázni Jimmie! Nedá se tam přistát!“ Rozmlouval mu let Cabuya. „Předevčírem jsme tam s Félixem byli a žádné vhodné místo k přistání jsme nenašli. Řekou Arcoiris, o které jsme ti minule vyprávěli jsme postoupili až do místa, kde začala padat vodopádem dolů. Félix si myslí, že je to río Churún z druhé strany. Ale ten tvůj vodopád tam jistě není. Z jednoho místa jsme viděli na dno údolí. Povím ti je to ďábelský kaňon, ale nemá hloubku větší než půl kilometru!“ „Nevěříš mi! Uděláme dnes tedy alespoň okružní let. Počasí je skvělé a můžeš si vodopád vyfotit. Félix zatím zprovozní tu svou benzinovou elektrocentrálu a vysílačku,“ reaguje Jimmie a už už znovu startuje ještě teplý motor Flaminga.

Za pouhých deset minut burácející motor vynesl letadlo o jeden a půl kilometru výš nad skalnatý povrch Auyán tepui. Cabuya měl konečně možnost pochopit její systém odvodňování. Poznal río Arcoiris, kde byl před pár dny. Její vody se řítily do hlubin nedaleko druhého, pro něj neznámého vodopádu. Ten byl později pojmenován salto Churún. Oba však byly vysoké sotva tři sta metrů. „Těmto schodkům říkáš deset tisíc stop!? Takových ti ukážu desítky!“ Huláká Cabuya na Jimmieho. „Však počkej. Podívej se támhle na severozápad!“ Jimmie ale už nic ukazovat nemusel. Cabuya s nalepeným nosem na okýnku sám pozoroval jak řeka, sbírající své vody v nejvyšších polohách Ďáblovy hory, mizí kdesi v kilometrové hloubce. „Přistanu tady na té louce! Dojdeme na hranu a uděláš fotku mýho vodopádu“ „Ne Jimmie! Neblázni! Je to rašeliniště, měkká bažina! Není to jak savana, dole. Navíc neznáme cestu přes Segundo muro. Zahyneme tady!“ Ke Cabuyovým protestům se přidává i Marie: „Připravíme vše večer – zásoby stan i lano a zkusíme to zítra. Dnes by to byl strašný hazard.“ Pro Jimmieho byla jeho María velkou autoritou a každý plán spolu vždy konzultovali. Vrátili se na Guyaraca.

Večer u ohně se společenství domluvilo nad strategií zítřejšího letu. Félix považoval celý plán za příliš riskantní. Byl unavený po nedávné cestě a po čerstvě nabytých zkušenostech přestával věřit, že existuje na Auyánu sopka s diamanty a zlatem. Pasoval se proto do role případného zachránce. Vysílačka s novým agregátem měla skvělý dosah a večer se Félixovi podařilo spojit dokonce s jeho ženou v Caracasu. Dobrodruzi tedy předpokládali, že si zítra budou bez problémů povídat mezi sebou i z vrcholu stolové hory. Pokud by se spojení přece jen nepodařilo navázat, Felix vezme s pomocí Makiritarů další zásoby a půjde je hledat.

Dopoledne 9. října 1937 Jimmie a Marie Angelovi, Miguel Delgado a Gustavo Cabuya Heny odletěli směr „velký vodopád“. Přistávací manévr byl krátký. Angel ještě jednou zakroužil nad loučkou, kterou den před tím vybral. Pak vypnul motor a odpojil všechny elektrické přístroje, aby při případné katastrofě nedošlo ke zkratu a ke vznícení paliva. V kabině bylo náhle napjaté ticho. Kola nového Flaminga po styku s podmáčeným povrchem tepui za sebou zanechávala hluboké koleje. Cabuya si náhle uvědomil, že osmimístný těžký stroj drží před zabořením do bažiny zatím vztlak křídel. Ze zadního sedadla začal křičet: „Zvedni to Jimmie!“ Při tom se pevně, oběma rukama chytil předního sedadla. Jeho slova však vzápětí přerušil prudký náraz. Přeletěl do přední části kabiny k Jimmiemu a Marii. Stroj se převrátil a zůstal zapíchnutý vrtulí dolů. Když vše ztichlo první promluvil Jimmie: „Jsi v pořádku Migueli?“ „Jo, ten ztracenej bágl se spacákama mě srazil pod sedačku. A co vy, jste v pohodě? Mám roztrženou ruku. Ta bude dobrá, ale nohu mám zapasovanou pod kniplem. Snad nebude zlomená. Marie jak si na tom? “ „Mám odřenou ruku, ale jinak v pořádku.“ Cabuya se mezitím jako první vymotal z lidského klubka a vyskočil ven dírou, která zbyla po utržených dvířkách.

První o co se ztroskotanci pokusili, bylo spojení s Felixem Cardonou. Vysílačka na Guayaraca byla ale tichá. Na stejné frekvenci se ale překvapivě ozvala až z Caracasu Lotti Johnson Cardonová – Felixova žena. Z krátkého nekvalitního spojení však nedokázala přesně vyhodnotit co se přesně událo. Z vysílačky neslyšela hlas svého manžela. Během následujících dnů proto poslala záchranné letadlo společnosti Linea Aeropostal. Pro špatné počasí byla však záchranná akce za tři dny zrušena.

Ztroskotanci se mezitím rozdělili na dvě části. Jimmie vykopal svoje letadlo z bahna a začal zjišťovat škody. Zpočátku všichni věřili, že „Río Caroní“ opraví. Bivak postavili na relativně suché skále na dohled od letadla. Cabuya mezitím podnikl několikadenní průzkumnou výpravu k Segundo Muro. Pokud by se mu podařilo sestoupit těch dvěstě metrů k Río Arcoiris, mají vyhráno. Cestu od řeky do základního tábora Guayaraca šel již před týdnem. Cabuya neúnavně prosekával mačetou houštiny bonétiií vyplňující jakž takž schůdné spáry mezi skalními věžemi Segundo Múro. Sám přenocoval pod skalním převisem, aby se nemusel vracet k rozbitému letadlu. Další den slanil dvacetimetrový stupeň. Doufal, že za ním se mu podaří sejít k řece již bez lana. I tato cesta však byla slepá. Za hustým lesem byly další skály a Cabuya se musel vrátit. V táboře byla atmosféra ještě skeptičtější. Bylo rozbité mazání motoru. Jimmie už věděl, že se mu letadlo opravit nepodaří. Zachránit se, znamenalo, vrátit se pěšky. Čtveřice ještě dalších pět dnů hledala průchod přes Segundo Múro. V noci se jim zdálo, že slyší Makiritary, kteří jim nesou jídlo, hamaky i teplejší oblečení. Byl to ale jen vítr svištící ve skalách. Záchranná četa Félixe Cardony s indiány nepřicházela.

Až po týdnu se Cabuyovi podařilo najít průchod k Río Arcoiris. Bylo vyhráno! Celá čtyřčlenná skupina se šťastně vrátila po 11 dnech strastiplného pochodu do základního tábora Guayaraca. Domnívali se, že Cardona měl cestou nějakou nehodu, a že se zde jistě setkají. Cardona zde ale nebyl. Až mnohem později se vše vysvětlilo. Cardona se domníval, že jeho společníci prchají, protože se s ním nechtějí dělit o zlato, které nakonec opravdu našli. Jimmie ani Cabuya toto fatální selhání Cardonovi nikdy neodpustili.

Historce s hromadami zlata na povrchu neznámé stolové hory věřil jen málokdo. Již před osudovým letem si Jimmie dobře uvědomoval, že bohatství Auyánu spočívá v „Jeho vodopádu“. Kdyby se mu podařilo přistát a upravit pak plochu tak, aby mohl k horní vyhlídce bezpečně vozit turisty, zbohatl by tak mnohem snadněji.

A ještě poznámka k názvosloví a hydrologii Salto Angelu:

Río Churún vzniká soutokem tří řek Churún, Cortina, Arcoiris. Všechny z Auyánu padají vodopádem ale žádný nemá víc jak 200m výšku. Salto Angel se připojuje zhruba v polovině tzv. Ďáblova kaňonu, kterým Churún protéká.

Název Kerepacupai historicky poprvé uvedl na mapě Cardona (1938– viz obrázek) Tito první „bílí“ prospektoři při plavbě po Río Carrao od Pemonů zjistili, že takto nazývají západní výspu hory. Nikoliv vodopád!!! Indiáni totiž nikdy Salto Angel před Angelovým objevem neviděli. Báli se zlého boha Makunaimi a proti proudu přítoku Río Churún se bez motoru nedá prakticky plout. O vodopádu nevěděl ani Mundo s Cardonou, když tudy pluli v roce 1928 a zakreslili tuhle první mapu. Publikovali ji až 1938. Ve chvíli kdy už měl Jimmie Angel několik fotek „svého“ vodopádu.

Prezidentem Chavézem navrhovaný název Salto Kerepacupai nemá historický podklad. Salto Churún je dokonce jiný vodopád.

Úryvek z připravované knihy Marka Audyho

V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy. Jimmiemu chybí do metráku sotva pár kilo a Gustavovi nikdo neřekne jinak, než Cabuya. Jeho vychrtlá vysoká postava skutečně připomíná suchopárné agáve. Samá ruka samá noha. Oba jsou velmi oblíbení pro své vypravěčské schopnosti. Cabuyovy lovecké historky ale vždy trumfuje Jimmie vyprávěním o jakémsi McCrackenovi: „Bylo to v roce 1920. Seděl jsem v jedné panamské hospodě nedaleko letiště a přišel tam podivný chlapík, který o sobě tvrdil, že je zlatokop z Kanady. Po pátém panáku vykřikoval na celou hospodu, že zaplatí 2000 $ tomu, kdo umí přistát „na čtvrťáku“. Nikdo ho nebral vážně. Ráno jsme se potkali na snídani za střízliva: „Já! Umím přistát na čtvrťáku, pane.“ Neměl jsem tehdy do čeho píchnou a riskovat lety s nákladem jamaiského rumu jako Al Capone se mi nechtělo. Královsky placený výlet do neprobádané oblasti Amazonie by mi přišel vhod. Myslel jsem si, že tenhle Cracken je výstřední milionář a šílenec. Dohodli jsme se, že mi zaplatí 5000 $. Navýšením sumy jsem se upsal k mlčenlivosti a zároveň vzdal podílu ze zisku, který měla tato cesta přinést. Během tří dnů jsme vyrazili. McCracken sám navigoval. Motali jsme se v kruzích nad zeleným peklem, jak říkal deštným lesům. Buď mi nevěřil nebo sám bloudil. Poslední místo, které jsem s jistotou poznal bylo Orinoko. Zhruba za tři hodiny letu nad pralesy bez známek civilizace se před námi zjevila skalní hradba vysoká aspoň tři kilometry! Dolů se vodopádem řítila neznámá řeka. Podle McCrakena před lety v jezírku pod vodopádem nasbíral zlato. Trvalo mu tenkrát týdny než se s ním dostal do civilizace.

Onen „čtvrťák“ byla krátká skalnatá plocha na této trhlinami rozervané stolové hoře. Přistáli jsme kupodivu bezpečně, bez problémů. McCraken se domníval, že z potoků a řek, které se nahoře sbírají, pochází jeho nugety. Ještě se ani nezastavila vrtule a McCraken již nedočkavě vyskakoval z letadla. Utíkal k rudě zbarvené řece. Zlato bylo všude okolo nás! Válelo se jen tak na černé skále! Během tří dnů, které jsme na hoře strávili, jsme ho nasbírali téměř 210 kilogramů!

{{reklama()}}

Jimmie byl od této chvíle posedlý vidinou, že viděl bájné El Dorado, starověké incké naleziště zlata, které poprvé popsal v roce 1540 Gonzalo Pizarro a Francisco de Orellana. Podle legendy se princ Manoa spolu s desítkami tisíc svých poddaných usadil v královském městě, hned vedle bohatých zlatých rýžovišť. Město leželo na břehu jezera s rozlohou Kaspického moře. Ve městě stálo několik pyramid a i střechy budov byly ze zlatého plechu.

Zlaté mámení vrátilo Jimmieho Angela do Venezuely až o deset let později, v roce 1930. Zřídil několik polních letišť v oblasti Gran Sabany a společně s důlním inženýrem Dickem Currym, hledačem diamantů v povodí řeky Caroní, pak létali nad stolovými horami. Zakreslovali vzájemné pozice pohoří a řek a vybírali možné přístupové trasy „po zemi“. Tepui se zlatými nugety však nemohli najít. Na jednom z nákresů ve svém deníku si Jimmie 16. listopadu 1933 poprvé poznačil „Velký vodopád“. Popis stolové hory odpovídá Auyán tepui – Ďáblově hoře. Tento název tehdy však Jimmie ještě neznal.

Jimmie se s Henym Cabuyou seznámil na počátku roku 1937. Při jednom z prvních společných letů přistáli v savaně nedaleko indiánské vesnice Uruién. Z Jimmieho mapek a poznámek vyplývalo, že nedaleko Uruiénu by měla být mýtina v nadmořské výšce přes 1000 m. Bylo to nejvýše položené otevřené místo, které Jimmie v okolí Auyánu našel. Zřídili zde relativně bezpečné polní letiště. Místní indiáni z kmene Pemonů tuhle louku nazývali Guayaraca.

Guayaraca (gvajaraka indiány vyslovováno častěji jako gvajarača) znamená v taurepánském nářečí voda v pánvičce nebo hrnci. Bylo to nejzazší místo, kam se domorodci odvážili jít. Věřili, že Auyán tepui je domov Audana, Mawaritona a Makunaimy – démonů zla.

Cabuya byl vášnivý lovec a zkušený zálesák. S pomocí Pemonů z Uruiénu si vzal na starost stavbu chaty na Guayaraca, budoucí základny při výpravách na vrchol Auyán tepui.

O Guayaracu se ve stejné době zajímal ještě další dobrodruh. Bývalý námořní kapitán Félix Cardona Puig (1903–1982). Oceán vyměnil za hledání diamantů a pionýrský život objevitele Guayánské vysočiny. Podobně jako Jimmie Angel vzduchem, on putoval po řekách okolo Auyánu i pod masivem Chimantá. Do Uruiénu doplul proti proudu řeky Carrao již o několik let dříve, než zde poprvé Jimmie přistál se svým letadlem. Félix měl před Jimmiem a Cabuyou náskok v podobě mapy obvodu Auyán tepui. V letech 1927 poprvé plul ve společnosti nestora kartografie Guayánské vysočiny, geodeta Juana María Mundó Freixas. Spolu tehdy zaměřili a nakreslili první mapu říční sítě přítoků Río Caroní pod Ďáblovou horou. Již tehdy se v Cardonově hlavě zrodila myšlenka, že Auyán je z části sopka a všechno zlato i diamanty rozptýlené v náplavech řek dole, pochází právě odsud.

Když v říčce Acha nedaleko nové chaty nalezli nugety velikosti mandlí, stmelila nové partnerství vidina zlata z opuštěných inckých dolů nebo sopky. Všichni se domnívali, že klíč k bohatství leží na stolové hoře přímo nad nimi. Cabuya s Félixem chtěli s pomocí Pemonů prosekat stezku až nahoru. Místní pověrčiví indiáni, ale i přes velkorysé nabídky, kategoricky odmítli vstoupit do horského lesa pokrývající příkrá úbočí. Félix proto přivezl lodí z horního toku řeky Caury vzdáleného několik set kilometrů příslušníky kmene Makiritarů, kteří na místní báje nevěřili. S jejich pomocí, v září roku 1937, Félix s Cabuyou poprvé vystoupili změtí skal na vrcholové plató. Félix Cardona se věnoval sběru endemických rostlin a Gustavo Cabuya Heny pořídil z této výpravy řadu na tehdejší dobu unikátních fotografií. Vysněné zlato ani sopku ale nenašli.

Při další výpravě dokonce prostoupili napříč skrz celý Auyán tepui. V hustém horském lese okolo nádherné rudé řeky Río Arcoiris bylo těžké najít vhodné místo na táboření. Dvojice se přes vegetaci probila až k 200 m vysoké skalní bariéře, kterou nazvali Segundo Muro (Druhá zeď). Stěnu se jim již překonat nepodařilo, ale založili zde bivak, dnes známý jako campamento Dragon.

Do tábora Guayaraca se z této druhé výpravy vrátili po 15-ti dnech 8. října 1937. Ve stejný den odpoledne tam také doletěl ve svém novém letadle značky „Ryan Flamingo“ čerstvě pokřtěným na „Río Caroní“ Jimmie Angel s manželkou Marií a s Henyho zahradníkem Miguelem Delgadem. Počasí bylo vynikající Jimmie proto naléhal k okamžitému odletu „pro Manoovo zlato“. „Neblázni Jimmie! Nedá se tam přistát!“ Rozmlouval mu let Cabuya. „Předevčírem jsme tam s Félixem byli a žádné vhodné místo k přistání jsme nenašli. Řekou Arcoiris, o které jsme ti minule vyprávěli jsme postoupili až do místa, kde začala padat vodopádem dolů. Félix si myslí, že je to río Churún z druhé strany. Ale ten tvůj vodopád tam jistě není. Z jednoho místa jsme viděli na dno údolí. Povím ti je to ďábelský kaňon, ale nemá hloubku větší než půl kilometru!“ „Nevěříš mi! Uděláme dnes tedy alespoň okružní let. Počasí je skvělé a můžeš si vodopád vyfotit. Félix zatím zprovozní tu svou benzinovou elektrocentrálu a vysílačku,“ reaguje Jimmie a už už znovu startuje ještě teplý motor Flaminga.

Za pouhých deset minut burácející motor vynesl letadlo o jeden a půl kilometru výš nad skalnatý povrch Auyán tepui. Cabuya měl konečně možnost pochopit její systém odvodňování. Poznal río Arcoiris, kde byl před pár dny. Její vody se řítily do hlubin nedaleko druhého, pro něj neznámého vodopádu. Ten byl později pojmenován salto Churún. Oba však byly vysoké sotva tři sta metrů. „Těmto schodkům říkáš deset tisíc stop!? Takových ti ukážu desítky!“ Huláká Cabuya na Jimmieho. „Však počkej. Podívej se támhle na severozápad!“ Jimmie ale už nic ukazovat nemusel. Cabuya s nalepeným nosem na okýnku sám pozoroval jak řeka, sbírající své vody v nejvyšších polohách Ďáblovy hory, mizí kdesi v kilometrové hloubce. „Přistanu tady na té louce! Dojdeme na hranu a uděláš fotku mýho vodopádu“ „Ne Jimmie! Neblázni! Je to rašeliniště, měkká bažina! Není to jak savana, dole. Navíc neznáme cestu přes Segundo muro. Zahyneme tady!“ Ke Cabuyovým protestům se přidává i Marie: „Připravíme vše večer – zásoby stan i lano a zkusíme to zítra. Dnes by to byl strašný hazard.“ Pro Jimmieho byla jeho María velkou autoritou a každý plán spolu vždy konzultovali. Vrátili se na Guyaraca.

Večer u ohně se společenství domluvilo nad strategií zítřejšího letu. Félix považoval celý plán za příliš riskantní. Byl unavený po nedávné cestě a po čerstvě nabytých zkušenostech přestával věřit, že existuje na Auyánu sopka s diamanty a zlatem. Pasoval se proto do role případného zachránce. Vysílačka s novým agregátem měla skvělý dosah a večer se Félixovi podařilo spojit dokonce s jeho ženou v Caracasu. Dobrodruzi tedy předpokládali, že si zítra budou bez problémů povídat mezi sebou i z vrcholu stolové hory. Pokud by se spojení přece jen nepodařilo navázat, Felix vezme s pomocí Makiritarů další zásoby a půjde je hledat.

Dopoledne 9. října 1937 Jimmie a Marie Angelovi, Miguel Delgado a Gustavo Cabuya Heny odletěli směr „velký vodopád“. Přistávací manévr byl krátký. Angel ještě jednou zakroužil nad loučkou, kterou den před tím vybral. Pak vypnul motor a odpojil všechny elektrické přístroje, aby při případné katastrofě nedošlo ke zkratu a ke vznícení paliva. V kabině bylo náhle napjaté ticho. Kola nového Flaminga po styku s podmáčeným povrchem tepui za sebou zanechávala hluboké koleje. Cabuya si náhle uvědomil, že osmimístný těžký stroj drží před zabořením do bažiny zatím vztlak křídel. Ze zadního sedadla začal křičet: „Zvedni to Jimmie!“ Při tom se pevně, oběma rukama chytil předního sedadla. Jeho slova však vzápětí přerušil prudký náraz. Přeletěl do přední části kabiny k Jimmiemu a Marii. Stroj se převrátil a zůstal zapíchnutý vrtulí dolů. Když vše ztichlo první promluvil Jimmie: „Jsi v pořádku Migueli?“ „Jo, ten ztracenej bágl se spacákama mě srazil pod sedačku. A co vy, jste v pohodě? Mám roztrženou ruku. Ta bude dobrá, ale nohu mám zapasovanou pod kniplem. Snad nebude zlomená. Marie jak si na tom? “ „Mám odřenou ruku, ale jinak v pořádku.“ Cabuya se mezitím jako první vymotal z lidského klubka a vyskočil ven dírou, která zbyla po utržených dvířkách.

První o co se ztroskotanci pokusili, bylo spojení s Felixem Cardonou. Vysílačka na Guayaraca byla ale tichá. Na stejné frekvenci se ale překvapivě ozvala až z Caracasu Lotti Johnson Cardonová – Felixova žena. Z krátkého nekvalitního spojení však nedokázala přesně vyhodnotit co se přesně událo. Z vysílačky neslyšela hlas svého manžela. Během následujících dnů proto poslala záchranné letadlo společnosti Linea Aeropostal. Pro špatné počasí byla však záchranná akce za tři dny zrušena.

Ztroskotanci se mezitím rozdělili na dvě části. Jimmie vykopal svoje letadlo z bahna a začal zjišťovat škody. Zpočátku všichni věřili, že „Río Caroní“ opraví. Bivak postavili na relativně suché skále na dohled od letadla. Cabuya mezitím podnikl několikadenní průzkumnou výpravu k Segundo Muro. Pokud by se mu podařilo sestoupit těch dvěstě metrů k Río Arcoiris, mají vyhráno. Cestu od řeky do základního tábora Guayaraca šel již před týdnem. Cabuya neúnavně prosekával mačetou houštiny bonétiií vyplňující jakž takž schůdné spáry mezi skalními věžemi Segundo Múro. Sám přenocoval pod skalním převisem, aby se nemusel vracet k rozbitému letadlu. Další den slanil dvacetimetrový stupeň. Doufal, že za ním se mu podaří sejít k řece již bez lana. I tato cesta však byla slepá. Za hustým lesem byly další skály a Cabuya se musel vrátit. V táboře byla atmosféra ještě skeptičtější. Bylo rozbité mazání motoru. Jimmie už věděl, že se mu letadlo opravit nepodaří. Zachránit se, znamenalo, vrátit se pěšky. Čtveřice ještě dalších pět dnů hledala průchod přes Segundo Múro. V noci se jim zdálo, že slyší Makiritary, kteří jim nesou jídlo, hamaky i teplejší oblečení. Byl to ale jen vítr svištící ve skalách. Záchranná četa Félixe Cardony s indiány nepřicházela.

Až po týdnu se Cabuyovi podařilo najít průchod k Río Arcoiris. Bylo vyhráno! Celá čtyřčlenná skupina se šťastně vrátila po 11 dnech strastiplného pochodu do základního tábora Guayaraca. Domnívali se, že Cardona měl cestou nějakou nehodu, a že se zde jistě setkají. Cardona zde ale nebyl. Až mnohem později se vše vysvětlilo. Cardona se domníval, že jeho společníci prchají, protože se s ním nechtějí dělit o zlato, které nakonec opravdu našli. Jimmie ani Cabuya toto fatální selhání Cardonovi nikdy neodpustili.

Historce s hromadami zlata na povrchu neznámé stolové hory věřil jen málokdo. Již před osudovým letem si Jimmie dobře uvědomoval, že bohatství Auyánu spočívá v „Jeho vodopádu“. Kdyby se mu podařilo přistát a upravit pak plochu tak, aby mohl k horní vyhlídce bezpečně vozit turisty, zbohatl by tak mnohem snadněji.

A ještě poznámka k názvosloví a hydrologii Salto Angelu:

Río Churún vzniká soutokem tří řek Churún, Cortina, Arcoiris. Všechny z Auyánu padají vodopádem ale žádný nemá víc jak 200m výšku. Salto Angel se připojuje zhruba v polovině tzv. Ďáblova kaňonu, kterým Churún protéká.

Název Kerepacupai historicky poprvé uvedl na mapě Cardona (1938– viz obrázek) Tito první „bílí“ prospektoři při plavbě po Río Carrao od Pemonů zjistili, že takto nazývají západní výspu hory. Nikoliv vodopád!!! Indiáni totiž nikdy Salto Angel před Angelovým objevem neviděli. Báli se zlého boha Makunaimi a proti proudu přítoku Río Churún se bez motoru nedá prakticky plout. O vodopádu nevěděl ani Mundo s Cardonou, když tudy pluli v roce 1928 a zakreslili tuhle první mapu. Publikovali ji až 1938. Ve chvíli kdy už měl Jimmie Angel několik fotek „svého“ vodopádu.

Prezidentem Chavézem navrhovaný název Salto Kerepacupai nemá historický podklad. Salto Churún je dokonce jiný vodopád.