Aneb tady se musíš oženit

Kurdský průvodce mě zve na pivo a dělá to tak rafinovaně, že nakonec zaplatím za sebe i za něj. Těsně před odjezdem maršrútky mi představí zamračeného fousatého blonďáka, který prý se jmenuje Sako, je Armén a postará se o mě jako o vlastního bratra. Nevím proč, ale dotyčný Sargis Manukjan je mi od první chvíle nesympatický. V dobách divokého západu bych mu zasyčel do ucha: „Cizinče, vaše tvář se mi nelíbí!“ Přes svých 24 let má vrásčitou tvář, podivné zelené oči a vůbec nezapadá do mých představ o podobě Arména. Zpočátku se se mnou baví úsečně a neochotně, jakmile však nasedneme do maršrútky, rázem se chová jako můj nejlepší kamarád. Upozorňuje mě, že onen Kurd nebyl ničím jiným než žebrákem a ať si na podobná setkání dám pozor. Teď prý se ale nemusím bát, protože on se o mě v Arménii postará a nedovolí nikomu, aby mi cokoliv provedl.

Tohle byla zkušenost z rodu těch, kterým se říká životní. Místo toho, abych tu nějak soudil či moralizoval, nabídnu vám několik úryvků z mého cestovního deníku. Na jejich základě si můžete udělat představu, jak to tehdy, kolem dne 7. 7. 2007, asi vypadalo.

První pochybnosti

Hluboko v noci pod sebou vidím tisíce světélek, vycházející z arménské metropole Jerevan. Maršrútka zastavuje v centru města a Sargis hned mává na taxík, který mám ke své nelibosti zaplatit. Cestou kamsi do neznáma se stavíme nakoupit řadu potravin – opět platím já. Když jsem měl pak vyklopit i za gostinicu – 25 dolarů na jednoho, vzbouřil jsem se. Sargisi, povídám ostře, to je u vás takový zvyk, že když někoho pozvete jako hosta, tak on všechno platí? Já jen, že u nás v Česku je to naopak! Co povídáš, urazí se Sargis, dneska platíš ty, zítra všechno zaplatím já! Není třeba se urážet, teď jsme jako dva bratři.

Hořká arménská pilulka

Sargise zajímá obsah mého batohu, dokonce se sápe po mojí peněžence! V tu chvíli jsem vykypěl a seřval ho jako malého kluka. „Co to je za zvyk koukat do cizích peněženek?“ hřímám. „Sargis, eto ně narmalno, panjatna? Ně narmalno!“ Probodávám ho pohledem. Sargis se zprvu zarazí a pak se tiše rozhovoří o tom, jak dokáží být někteří lidé nevděční. My dva jsme přece bratři, musíme o sobě tedy vědět všechno. Jako důkaz toho, že to myslí vážně, mi nabízí svoji cestovní tašku – jen si ji prohrabej, prohlídni! A pak řekl něco, co mě zdrtilo: „Na hranicích jsem podepsal svou zodpovědnost za tebe, Andrej, a tak se ode mě nehneš ani na krok. Ani na krok, rozumíš? Jinak z toho budeme mít problémy oba – tebe nepustí přes hranici zpátky a mě poženou k zodpovědnosti.“ „A to jako celou dobu?“ nevěřím vlastním uším. „Přesně tak, celou dobu! Co sis myslel?…“

V mysli se mi vybavují poučky známých, že urazit Arména je daleko horší než urazit Čecha. Proto beru situaci takovou jaká je, s tím, že se zatím pokusím přežít „bratrovi“ po boku. Pokud se naskytne vhodná příležitost, uteču. Prostě se zdekuju, klidně i taxík zastavím a zmizím někam daleko, kde začnu arménské putování sám a podle svých představ. Osud dokáže být někdy škodolibě krutý, a tak nakonec spím na manželské posteli s člověkem, z něhož na mě jde trochu hrůza.

Oslava na usmířenou?

Cestou do Aštaraku přisedli do autobusu dva Sargisovi kamoši. Jeden z nich, Edgar, se k nám připojuje a společně jdeme do ořeším zarostlého údolíčka řeky Kasach. Tam se nachází jakýsi piknikový plácek pod širým nebem: sedátka, stolek a zejména rošt na výrobu arménského šašliku. Sargis mi, s mým dovolením, zabavuje zbytek salámu, krájí, napichuje na železný prut a opéká nad žhoucím popelem. Improvizovaný šašlik je brzy hotov, můžeme jej pojíst a popít pravé „tutovky“ (vodky z moruší). To jsem ještě netušil, co bude následovat. Přípitek na přátelství. Na rodinu. Na naše země. Na nás. “Na těbja, Andrej, patamušto ty u nas v gosti.“ Začínám mít strach, že to neustojím. Pít však musím – jinak bych své hostitele těžce urazil, jak mi taktně a nevybíravě naznačili.

Co všechno mi zmizelo

I teď navečer panuje hrozné vedro, probouzím se v úplném jezeře potu. „Andrej, ty pijanyj!“ křičí Sargis zvenčí a přikazuje mi, abych ihned vylezl. Z jeho rozzlobených vět se dozvídám, že prý někam s Edgarem odešli a pověřili mě hlídáním věcí, zatímco já si klidně usnu! Přestože mi alkohol zakalil mysl, nic takového není pravda, pamatuju si všechno. Sargis však útočí dále: „Zděs nět moj paspart! Kde moj paspart, Andrej, ty chujovyj čelavěk?“ A to už s hrůzou vidím, že zpoza mého batohu zmizel i foťák a mobil. Dělá se mi znovu zle, ale už ne z alkoholu. „Mně ukráli aparat i mobilnik“, svěřuji se Sargisovi zkroušeně, ale ten vypadá opravdu rozlíceně a podezřívá mě z krádeže jeho pasu! Pro jistotu přesypu celý bágl: pas v něm pochopitelně není. Balíme věci a kráčíme z údolíčka k silnici. Edgar se mezitím rozloučil a zmizel. A já ti tolik věřil, hořekuje Sargis a hrozí, že případ předá policii a že mě na tři roky zabásnou!

A tu nastal hodně prapodivný obrat. Sako přivolává taxíka, platí mi cestu do Ošakanu a mizí jako pára nad hrncem. V první chvíli nevím, co si o tom všem mám myslet. Jsem psychicky na dně a pociťuji obrovskou úlevu, že ten nesympatický, nebezpečný týpek zmizel z mého zorného pole.

Postarší taxikář se trochu diví, proč jsem rozrušený, tak mu všechno vyprávím. Zároveň mi začíná svítat, že by to na mě Sargis s Edgarem jenom hráli a ve skutečnosti sami byli zloději? Proč Edgar tak znenáhla zmizel, nešel jen ukrýt lup do bezpečí? Nu dobrá, ale proč mě Sargis tak najednou opustil, když včera přísahal, že se od něj v Arménii nehnu ani na krok? To je záhada a já zatím netuším, že ještě dnes se dozvím pravdu.

Drsná skutečnost aneb co bude zítra

Setmělo se, zvedl se vítr a kolem duní hromy, po rozpáleném dni se chystá noční bouře. Vezeme se z Ošakanu kamsi na předměstí Aštaraku a taxikář se stavuje na pokec u známých. Já mezitím kontroluji batoh a vtom to přichází jako rána z pistole. KDE MÁM PENÍZE? Ještě odpoledne byla část dolarů pečlivě ukryta v lékárničce, část v diáři….a ty peníze jsou nadobro fuč! Raději důkladně prohrabávám celý batoh kousek po kousku, ale peníze skutečně nikde. A najednou je mi všechno jasné. Jak si to ten Sargis dokázal zařídit, to jsem ještě neviděl! Už v Tbilisi si mě začal systematicky omotávat kolem prstu řečičkami o vzájemném bratrství. Na hranici mi pomohl s vízem a podepsal reverz, že za mě ručí. Tím mi defacto svázal ruce. Jediná možnost z mé strany byl útěk. A Sargis sakra dobře věděl, že neuteču. Aspoň ne v nočním Jerevanu. Dnes mě vylákal na piknik, pod záminkou dalších nesmyslů o přátelství mě opil, uspal a pak důkladně prohlédl můj batoh. Našel prachy, našel foťák i mobil, všechno předal Edgarovi a pak mě probudil s tím, že tu byli zloději a za všechno můžu já. Edgar se mezitím nenápadně odporoučel.

Stojím nad vybaleným batohem na kryté betonové terase, kolem duní hromy a já absolutně nevím, co bude. Takový malér jsem dosud nezažil. Být čtyři tisíce kilometrů od domova prakticky bez peněz, s docházejícími zásobami jídla a obavami před mafiány – hodně tvrdá skutečnost. Taxikář a jeho známí mě soucitně sledují, přistavují mi židli, dávají napít, ale jinak pomoci nemůžou, sami jsou chudí jak kostelní myši. Když vidí moji nezáviděníhodnou situaci, snaží se vtipkovat: „zděs nádo poženitsja!“ Ne, že bych měl něco proti arménským slečnám, krásou se skoro vyrovnají nádherným gruzínkám, ale mou depresi to nijak nezmenšuje. „Tak pradať palatku!“ navrhuje můj hostitel taxikář. To už zní malinko lépe, stan bych skutečně mohl v Jerevanu zpeněžit. Rozhodně však hluboko pod prodejní cenou a i tak by byl problém s jeho udáním.

Hostitel mě veze na nocleh k sobě domů. Teprve nyní si uvědomuji nesmírnou bídu arménského venkova. Taxikář obývá spolu se svým synem polorozpadlé plechové staveníčko obklopené stepí. Skla v oknech jenom napůl, zbytek pokrývá ve větru se třepotající igelit. Vypelichané křeslo s trčícími péry a špinavým přehozem. Dveře se zavírají na petlici, jako zástrčka slouží rezavý hřebík. Od těchto lidí skutečně nemohu žádat nic víc než přespání. Majitel mi přesto vaří sladké kafe a pak spolu asi dvě hodiny debatujeme na téma mého průšvihu. Venku je nebezpečno, samí hadi, vypráví hostitel.

Copak se z Arménie nedostanu?

S díky se poroučím na maršrutku, která míří do centra Jerevanu. Tady začíná další veseloučké martyrium s pracovním názvem kterak informovat policajty. Používám zavedenou formuli ve znění: „Zdravstvujtě, u menja jesť balšaja prabléma, včera véčerom mně ukráli vsje děngi i ja ně znaju, kak dabraťsja damoj do Češskoj republiky…“ První uniformovaní strážci mě odkáží na jerevanskou centrálu. Tam mi sdělí, že jsem to měl řešit v Aštaraku, ne zde v Jerevanu. A navíc, chlape, „vaskreseně sivodňa!“ To mě taky mohlo napadnout, neděle v postsovětské republice je dnem doslova zakletým. Komíhám kolem polského velvyslanectví, ale ani tam neordinují a navíc prý nejsem jejich občan, nemám tedy právo zastání!

Vtip vězí v tom, že Česká republika nemá v Arménii velvyslance a není tu na koho se obrátit. Zbývá zkusit poslední možnost, vlak. Konečně se na mě usmálo trochu štěstí, vylíčil jsem paní u pokladny, že nemám moc peněz, klidně budu cestovat do Tbilisi dobytčákem, jen ať to stojí co nejmíň.

Záchrana přichází z domova

V budově pasolstva mě briskně spojí s českým konzulem. Postarší širší chlápek jménem Jan Polach vyslechne mé osudy a pak spustí záchrannou akci. Jedná se o převod peněz z ČR sem do Gruzie tak, abych si je ještě dnes mohl vyzvednout. Podmínkou je dovolat se příbuzným, nadiktovat jim složitou adresu a kódy gruzínské pobočky Western Union, požádat je, aby zaslali určitý obnos, a ještě před zavíračkou si ty peníze vyzvednout.

Lehko se řekne, hůř provede. Sedím v prázdné místnosti plné „nemocničního“ pachu, v ruce konzulův mobil a zkouším se dovolat. Nejdřív babičce, na niž jedinou si pamatuji číslo, ji pak žádám o číslo na rodiče, případně do Brna. Zkouším všechno obvolat, ale marně. Mou jedinou nadějí tedy zůstává babička. Vysvětluji jí, oč jde, ať se nebojí a hlavně ať pečlivě zaznamená, co ji nadiktuji. Ta však vůbec neví, jak s tím naložit, nevím to ani já a jak se později dozvídám, ani bankovní úředníci v Třebíči! Raději vše opakuji, hláskuji písmena, hlavně ať je to v pořádku.

Po návratu na velvyslanectví strávím s mobilem u ucha další propocenou hodinu. Konzul mi sice zařídil jídlo a pití, jinak se však chová vcelku nerudně, co chvíli se jeho hlava objeví ve dveřích a lamentuje, proč jsem se ještě nedovolal. Před čtvrtou se konečně dovolávám, babička mi sděluje kýžený kód a já jí mnohokrát děkuju za snahu. Nocleh mi už konzul zařídil za „skvělých“ 30 USD na noc, které musím pochopitelně uhradit z toho, co mi přijde z Čech. U bankovní překážky vytrpím další pětiminutovku nejistoty. A když slyším bouchání razítek, padá mi ze srdce balvan velikosti paneláku. V tuto chvíli mám na světě nejradši dvě osoby: svou babičku, které se podařilo peníze zaslat, a sličnou Khatunu Kuchukhidze, která mi peníze s úsměvem předává…

Co dodat? Živ a zdráv jsem se tehdy dostal domů a o dva roky později byl v Arménii znovu. Tentokrát s přáteli a neocenitelnou zkušeností: nedaroval jsem taxikářům zbytečně ani cent navíc. A bylo tam nádherně, je to opravdu skvělá země plná pohostinných lidí, z nichž se jen tu a tam rekrutuje pořádný darebák…

Aneb tady se musíš oženit

Kurdský průvodce mě zve na pivo a dělá to tak rafinovaně, že nakonec zaplatím za sebe i za něj. Těsně před odjezdem maršrútky mi představí zamračeného fousatého blonďáka, který prý se jmenuje Sako, je Armén a postará se o mě jako o vlastního bratra. Nevím proč, ale dotyčný Sargis Manukjan je mi od první chvíle nesympatický. V dobách divokého západu bych mu zasyčel do ucha: „Cizinče, vaše tvář se mi nelíbí!“ Přes svých 24 let má vrásčitou tvář, podivné zelené oči a vůbec nezapadá do mých představ o podobě Arména. Zpočátku se se mnou baví úsečně a neochotně, jakmile však nasedneme do maršrútky, rázem se chová jako můj nejlepší kamarád. Upozorňuje mě, že onen Kurd nebyl ničím jiným než žebrákem a ať si na podobná setkání dám pozor. Teď prý se ale nemusím bát, protože on se o mě v Arménii postará a nedovolí nikomu, aby mi cokoliv provedl.

Tohle byla zkušenost z rodu těch, kterým se říká životní. Místo toho, abych tu nějak soudil či moralizoval, nabídnu vám několik úryvků z mého cestovního deníku. Na jejich základě si můžete udělat představu, jak to tehdy, kolem dne 7. 7. 2007, asi vypadalo.

První pochybnosti

Hluboko v noci pod sebou vidím tisíce světélek, vycházející z arménské metropole Jerevan. Maršrútka zastavuje v centru města a Sargis hned mává na taxík, který mám ke své nelibosti zaplatit. Cestou kamsi do neznáma se stavíme nakoupit řadu potravin – opět platím já. Když jsem měl pak vyklopit i za gostinicu – 25 dolarů na jednoho, vzbouřil jsem se. Sargisi, povídám ostře, to je u vás takový zvyk, že když někoho pozvete jako hosta, tak on všechno platí? Já jen, že u nás v Česku je to naopak! Co povídáš, urazí se Sargis, dneska platíš ty, zítra všechno zaplatím já! Není třeba se urážet, teď jsme jako dva bratři.

Hořká arménská pilulka

Sargise zajímá obsah mého batohu, dokonce se sápe po mojí peněžence! V tu chvíli jsem vykypěl a seřval ho jako malého kluka. „Co to je za zvyk koukat do cizích peněženek?“ hřímám. „Sargis, eto ně narmalno, panjatna? Ně narmalno!“ Probodávám ho pohledem. Sargis se zprvu zarazí a pak se tiše rozhovoří o tom, jak dokáží být někteří lidé nevděční. My dva jsme přece bratři, musíme o sobě tedy vědět všechno. Jako důkaz toho, že to myslí vážně, mi nabízí svoji cestovní tašku – jen si ji prohrabej, prohlídni! A pak řekl něco, co mě zdrtilo: „Na hranicích jsem podepsal svou zodpovědnost za tebe, Andrej, a tak se ode mě nehneš ani na krok. Ani na krok, rozumíš? Jinak z toho budeme mít problémy oba – tebe nepustí přes hranici zpátky a mě poženou k zodpovědnosti.“ „A to jako celou dobu?“ nevěřím vlastním uším. „Přesně tak, celou dobu! Co sis myslel?…“

V mysli se mi vybavují poučky známých, že urazit Arména je daleko horší než urazit Čecha. Proto beru situaci takovou jaká je, s tím, že se zatím pokusím přežít „bratrovi“ po boku. Pokud se naskytne vhodná příležitost, uteču. Prostě se zdekuju, klidně i taxík zastavím a zmizím někam daleko, kde začnu arménské putování sám a podle svých představ. Osud dokáže být někdy škodolibě krutý, a tak nakonec spím na manželské posteli s člověkem, z něhož na mě jde trochu hrůza.

Oslava na usmířenou?

Cestou do Aštaraku přisedli do autobusu dva Sargisovi kamoši. Jeden z nich, Edgar, se k nám připojuje a společně jdeme do ořeším zarostlého údolíčka řeky Kasach. Tam se nachází jakýsi piknikový plácek pod širým nebem: sedátka, stolek a zejména rošt na výrobu arménského šašliku. Sargis mi, s mým dovolením, zabavuje zbytek salámu, krájí, napichuje na železný prut a opéká nad žhoucím popelem. Improvizovaný šašlik je brzy hotov, můžeme jej pojíst a popít pravé „tutovky“ (vodky z moruší). To jsem ještě netušil, co bude následovat. Přípitek na přátelství. Na rodinu. Na naše země. Na nás. “Na těbja, Andrej, patamušto ty u nas v gosti.“ Začínám mít strach, že to neustojím. Pít však musím – jinak bych své hostitele těžce urazil, jak mi taktně a nevybíravě naznačili.

Co všechno mi zmizelo

I teď navečer panuje hrozné vedro, probouzím se v úplném jezeře potu. „Andrej, ty pijanyj!“ křičí Sargis zvenčí a přikazuje mi, abych ihned vylezl. Z jeho rozzlobených vět se dozvídám, že prý někam s Edgarem odešli a pověřili mě hlídáním věcí, zatímco já si klidně usnu! Přestože mi alkohol zakalil mysl, nic takového není pravda, pamatuju si všechno. Sargis však útočí dále: „Zděs nět moj paspart! Kde moj paspart, Andrej, ty chujovyj čelavěk?“ A to už s hrůzou vidím, že zpoza mého batohu zmizel i foťák a mobil. Dělá se mi znovu zle, ale už ne z alkoholu. „Mně ukráli aparat i mobilnik“, svěřuji se Sargisovi zkroušeně, ale ten vypadá opravdu rozlíceně a podezřívá mě z krádeže jeho pasu! Pro jistotu přesypu celý bágl: pas v něm pochopitelně není. Balíme věci a kráčíme z údolíčka k silnici. Edgar se mezitím rozloučil a zmizel. A já ti tolik věřil, hořekuje Sargis a hrozí, že případ předá policii a že mě na tři roky zabásnou!

A tu nastal hodně prapodivný obrat. Sako přivolává taxíka, platí mi cestu do Ošakanu a mizí jako pára nad hrncem. V první chvíli nevím, co si o tom všem mám myslet. Jsem psychicky na dně a pociťuji obrovskou úlevu, že ten nesympatický, nebezpečný týpek zmizel z mého zorného pole.

Postarší taxikář se trochu diví, proč jsem rozrušený, tak mu všechno vyprávím. Zároveň mi začíná svítat, že by to na mě Sargis s Edgarem jenom hráli a ve skutečnosti sami byli zloději? Proč Edgar tak znenáhla zmizel, nešel jen ukrýt lup do bezpečí? Nu dobrá, ale proč mě Sargis tak najednou opustil, když včera přísahal, že se od něj v Arménii nehnu ani na krok? To je záhada a já zatím netuším, že ještě dnes se dozvím pravdu.

Drsná skutečnost aneb co bude zítra

Setmělo se, zvedl se vítr a kolem duní hromy, po rozpáleném dni se chystá noční bouře. Vezeme se z Ošakanu kamsi na předměstí Aštaraku a taxikář se stavuje na pokec u známých. Já mezitím kontroluji batoh a vtom to přichází jako rána z pistole. KDE MÁM PENÍZE? Ještě odpoledne byla část dolarů pečlivě ukryta v lékárničce, část v diáři….a ty peníze jsou nadobro fuč! Raději důkladně prohrabávám celý batoh kousek po kousku, ale peníze skutečně nikde. A najednou je mi všechno jasné. Jak si to ten Sargis dokázal zařídit, to jsem ještě neviděl! Už v Tbilisi si mě začal systematicky omotávat kolem prstu řečičkami o vzájemném bratrství. Na hranici mi pomohl s vízem a podepsal reverz, že za mě ručí. Tím mi defacto svázal ruce. Jediná možnost z mé strany byl útěk. A Sargis sakra dobře věděl, že neuteču. Aspoň ne v nočním Jerevanu. Dnes mě vylákal na piknik, pod záminkou dalších nesmyslů o přátelství mě opil, uspal a pak důkladně prohlédl můj batoh. Našel prachy, našel foťák i mobil, všechno předal Edgarovi a pak mě probudil s tím, že tu byli zloději a za všechno můžu já. Edgar se mezitím nenápadně odporoučel.

Stojím nad vybaleným batohem na kryté betonové terase, kolem duní hromy a já absolutně nevím, co bude. Takový malér jsem dosud nezažil. Být čtyři tisíce kilometrů od domova prakticky bez peněz, s docházejícími zásobami jídla a obavami před mafiány – hodně tvrdá skutečnost. Taxikář a jeho známí mě soucitně sledují, přistavují mi židli, dávají napít, ale jinak pomoci nemůžou, sami jsou chudí jak kostelní myši. Když vidí moji nezáviděníhodnou situaci, snaží se vtipkovat: „zděs nádo poženitsja!“ Ne, že bych měl něco proti arménským slečnám, krásou se skoro vyrovnají nádherným gruzínkám, ale mou depresi to nijak nezmenšuje. „Tak pradať palatku!“ navrhuje můj hostitel taxikář. To už zní malinko lépe, stan bych skutečně mohl v Jerevanu zpeněžit. Rozhodně však hluboko pod prodejní cenou a i tak by byl problém s jeho udáním.

Hostitel mě veze na nocleh k sobě domů. Teprve nyní si uvědomuji nesmírnou bídu arménského venkova. Taxikář obývá spolu se svým synem polorozpadlé plechové staveníčko obklopené stepí. Skla v oknech jenom napůl, zbytek pokrývá ve větru se třepotající igelit. Vypelichané křeslo s trčícími péry a špinavým přehozem. Dveře se zavírají na petlici, jako zástrčka slouží rezavý hřebík. Od těchto lidí skutečně nemohu žádat nic víc než přespání. Majitel mi přesto vaří sladké kafe a pak spolu asi dvě hodiny debatujeme na téma mého průšvihu. Venku je nebezpečno, samí hadi, vypráví hostitel.

Copak se z Arménie nedostanu?

S díky se poroučím na maršrutku, která míří do centra Jerevanu. Tady začíná další veseloučké martyrium s pracovním názvem kterak informovat policajty. Používám zavedenou formuli ve znění: „Zdravstvujtě, u menja jesť balšaja prabléma, včera véčerom mně ukráli vsje děngi i ja ně znaju, kak dabraťsja damoj do Češskoj republiky…“ První uniformovaní strážci mě odkáží na jerevanskou centrálu. Tam mi sdělí, že jsem to měl řešit v Aštaraku, ne zde v Jerevanu. A navíc, chlape, „vaskreseně sivodňa!“ To mě taky mohlo napadnout, neděle v postsovětské republice je dnem doslova zakletým. Komíhám kolem polského velvyslanectví, ale ani tam neordinují a navíc prý nejsem jejich občan, nemám tedy právo zastání!

Vtip vězí v tom, že Česká republika nemá v Arménii velvyslance a není tu na koho se obrátit. Zbývá zkusit poslední možnost, vlak. Konečně se na mě usmálo trochu štěstí, vylíčil jsem paní u pokladny, že nemám moc peněz, klidně budu cestovat do Tbilisi dobytčákem, jen ať to stojí co nejmíň.

Záchrana přichází z domova

V budově pasolstva mě briskně spojí s českým konzulem. Postarší širší chlápek jménem Jan Polach vyslechne mé osudy a pak spustí záchrannou akci. Jedná se o převod peněz z ČR sem do Gruzie tak, abych si je ještě dnes mohl vyzvednout. Podmínkou je dovolat se příbuzným, nadiktovat jim složitou adresu a kódy gruzínské pobočky Western Union, požádat je, aby zaslali určitý obnos, a ještě před zavíračkou si ty peníze vyzvednout.

Lehko se řekne, hůř provede. Sedím v prázdné místnosti plné „nemocničního“ pachu, v ruce konzulův mobil a zkouším se dovolat. Nejdřív babičce, na niž jedinou si pamatuji číslo, ji pak žádám o číslo na rodiče, případně do Brna. Zkouším všechno obvolat, ale marně. Mou jedinou nadějí tedy zůstává babička. Vysvětluji jí, oč jde, ať se nebojí a hlavně ať pečlivě zaznamená, co ji nadiktuji. Ta však vůbec neví, jak s tím naložit, nevím to ani já a jak se později dozvídám, ani bankovní úředníci v Třebíči! Raději vše opakuji, hláskuji písmena, hlavně ať je to v pořádku.

Po návratu na velvyslanectví strávím s mobilem u ucha další propocenou hodinu. Konzul mi sice zařídil jídlo a pití, jinak se však chová vcelku nerudně, co chvíli se jeho hlava objeví ve dveřích a lamentuje, proč jsem se ještě nedovolal. Před čtvrtou se konečně dovolávám, babička mi sděluje kýžený kód a já jí mnohokrát děkuju za snahu. Nocleh mi už konzul zařídil za „skvělých“ 30 USD na noc, které musím pochopitelně uhradit z toho, co mi přijde z Čech. U bankovní překážky vytrpím další pětiminutovku nejistoty. A když slyším bouchání razítek, padá mi ze srdce balvan velikosti paneláku. V tuto chvíli mám na světě nejradši dvě osoby: svou babičku, které se podařilo peníze zaslat, a sličnou Khatunu Kuchukhidze, která mi peníze s úsměvem předává…

Co dodat? Živ a zdráv jsem se tehdy dostal domů a o dva roky později byl v Arménii znovu. Tentokrát s přáteli a neocenitelnou zkušeností: nedaroval jsem taxikářům zbytečně ani cent navíc. A bylo tam nádherně, je to opravdu skvělá země plná pohostinných lidí, z nichž se jen tu a tam rekrutuje pořádný darebák…