Sedíme v časném sobotním dopoledni u hradlového mostu na začátku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Tato unikátní technická památka zbudovaná v letech 1779 – 1801 inženýrem Josefem Rosenauerem, nás v tuto chvíli však příliš nezajímá. Ponechme tento technický unikát pozornosti turistů a vydejme se do svahů nad údolím Vydry.
Nad údolím Vydry
Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu. Osada původně vznikla při sklářské huti v roce 1792, později v ní však téměř výlučně žili dřevaři, kterým okolní lesy sloužily jako zdroj obživy. Dnes těch několik málo budov, které z původní osady zbyly, nalezneme ve stráni nad levým břehem Vydry, ve směru na Rokytu. Převážná většina stavení slouží k rekreačním účelům a katastrálně spadá pod Modravu.
O osadě pracně vyrvané šumavskému pralesu se zmiňuje i Karel Klostermann ve svých dílech „Kam spějí děti“ a „Zmizelá Osada“. Mluví se v nich o stejných, dřevěných budovách s kamennými podezdívkami a postranními lomenicemi podél cesty z Rehberku (dnešní Srní) do Mádru (dnešní Modrava). Ke každému stavení náležel úzký lán, který sbíhal až na levý břeh řeky Vydry hluboko v údolí, a od sousedních byl oddělen kamennými hrázemi. Jako zakladatel je uváděn hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, na jehož počest byla osada také pojmenována. Že tu život nebyl jednoduchý, svědčí i údaje o nadmořské výšce. Terén tu klesal z nadmořské výšky 1050 m. n. m. až do 937 m. n. m., sníh tu ležel nezřídka déle jak půl roku a sklizeň obilí probíhala zčásti až v září. Dařilo se zde ovsu, bramborám, zelí a především lnu, přičemž okolní louky dávaly hojnost kvalitního sena. Spíše než s dochovanými chalupami se tu dnes setkáte s kamennými křížky, které dávají vzpomenout osady, která zde stávala a dala jméno unikátnímu technickému dílu hluboko v údolí.
Vchynice-Tetov v proměnách roku
Dnes, když tudy procházíme cestou z Modravy na Rokytu, kocháme se nádhernými výhledy do údolí pod námi, a zároveň si připadáme jako v hledišti obrovského přírodního divadla. Kolikrát už jsme tudy procházeli nebo projížděli a pokaždé se nám nabízel jiný pohled. Ať už to bylo na svěže zelenou a rozkvetlou jarní Šumavu, pod blankytně modrou oblohou omamně vonící letní přírodu, nebo neuvěřitelnou paletu barev podzimní krajiny. Při putování na běžkách se tu také vyplatí na chvíli zastavit. Důvěrně známá místa pod bělostnou sněhovou pokrývkou získávají nové kouzlo. A když se tu zastavíte po pravé letní bouřce, ve chvíli, kdy slunce vyjde zpoza mraků a nad údolím se rozklene nádherně barevná duha, pak není vůbec přehnané tvrdit, že „zemský ráj to napohled“.
Podél plavebního kanálu
V širším okolí kanálu dnes nalezneme několik buď zcela zaniklých, nebo částečně dochovaných osad. Zmiňme jen jako příklad Vchynice – Tetov I u bývalé švarcenberské hájovny, která dnes slouží jako informační středisko Národního parku Šumava. Za kopcem se nám dochovalo i několik chalup z bývalé osady Hrádky, o níž se také zmiňoval Karel Klostermann ve svých dílech.
Večer na Zelenohorských Chalupách
Ty však dnes ponecháme stranou naší pozornosti a vydáme se podél toku plavebního kanálu. Teprve za vtokovým objektem vodního díla Mechov, na křižovatce turistických cest, překročíme jeho tok a začneme stoupat do táhlého svahu Jezerního hřbetu. Po zhruba 1,5 km stoupání les kolem nás mizí a před námi se doširoka otevírá svažitá louka. Stojíme na místě bývalé osady Zelenohorské Chalupy, která vyrostla také pěkně vysoko v horách – v 1007 m. n. m. Dnes to tak vůbec nevypadá, ale přesto ještě v minulém století tu stálo na padesát stavení. Jsme na Šumavě a tak se nemůžeme divit, že zde stála i sklářská huť. Dnes už jen zdobené křížky upomínají na dobu, kdy zde vysoko v horách žili svým nuzným, ale přesto spokojeným způsobem života, lidé.
Pokud si dáte tu námahu a vystoupáte sem od kanálu, odměnou Vám za to bude nádherný výhled na nedaleké Srní, na Zhůřskou planinu, údolí Vydry i na uklidňující zeleň okolních lesů. Snad nejkrásnější jsou tu západy slunce. Zatímco Srní ještě ozařují jeho paprsky, tady již panuje večerní stín a v šeru, vystupujícím z okolních lesů, jako kdyby ožívali dřívější obyvatelé. Člověk by mohl přísahat, že v tom velebném tichu přicházející noci, zaslechl lidské hlasy, zabučení kravky, zaržání koně. Nic z toho ale není pravdou. To snad jen naše fantazie a zvuky doléhající sem z údolí, podnítily naši fantazii. Nechce se nám jen tak rychle opustit toto království ticha a tak stoupáme cestou vedoucí šikmo svahem až nahoru pod les. Odtud se nabízí ještě hezčí pohled na část Šumavy i s jeho podhůřím. Ve chvíli, kdy se na bezmračném nebi rozsvítí první hvězda, jakoby zešeřelé podhůří dostalo pokyn, a hluboko pod námi se začínají rozsvěcet světla měst, vesnic, osad a samot. Člověk neví, zda pozorovat dříve tu fascinující hru světel na obloze nebo naopak na zemi. Užíváme si chvíle ticha a pohody a čím dál více chápeme naše předky, proč přicházeli až sem, do samého nitra, tehdy ještě mnohem drsnější, Šumavy. Zde totiž našli svůj domov!
Sedíme v časném sobotním dopoledni u hradlového mostu na začátku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Tato unikátní technická památka zbudovaná v letech 1779 – 1801 inženýrem Josefem Rosenauerem, nás v tuto chvíli však příliš nezajímá. Ponechme tento technický unikát pozornosti turistů a vydejme se do svahů nad údolím Vydry.
Nad údolím Vydry
Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu. Osada původně vznikla při sklářské huti v roce 1792, později v ní však téměř výlučně žili dřevaři, kterým okolní lesy sloužily jako zdroj obživy. Dnes těch několik málo budov, které z původní osady zbyly, nalezneme ve stráni nad levým břehem Vydry, ve směru na Rokytu. Převážná většina stavení slouží k rekreačním účelům a katastrálně spadá pod Modravu.
O osadě pracně vyrvané šumavskému pralesu se zmiňuje i Karel Klostermann ve svých dílech „Kam spějí děti“ a „Zmizelá Osada“. Mluví se v nich o stejných, dřevěných budovách s kamennými podezdívkami a postranními lomenicemi podél cesty z Rehberku (dnešní Srní) do Mádru (dnešní Modrava). Ke každému stavení náležel úzký lán, který sbíhal až na levý břeh řeky Vydry hluboko v údolí, a od sousedních byl oddělen kamennými hrázemi. Jako zakladatel je uváděn hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, na jehož počest byla osada také pojmenována. Že tu život nebyl jednoduchý, svědčí i údaje o nadmořské výšce. Terén tu klesal z nadmořské výšky 1050 m. n. m. až do 937 m. n. m., sníh tu ležel nezřídka déle jak půl roku a sklizeň obilí probíhala zčásti až v září. Dařilo se zde ovsu, bramborám, zelí a především lnu, přičemž okolní louky dávaly hojnost kvalitního sena. Spíše než s dochovanými chalupami se tu dnes setkáte s kamennými křížky, které dávají vzpomenout osady, která zde stávala a dala jméno unikátnímu technickému dílu hluboko v údolí.
Vchynice-Tetov v proměnách roku
Dnes, když tudy procházíme cestou z Modravy na Rokytu, kocháme se nádhernými výhledy do údolí pod námi, a zároveň si připadáme jako v hledišti obrovského přírodního divadla. Kolikrát už jsme tudy procházeli nebo projížděli a pokaždé se nám nabízel jiný pohled. Ať už to bylo na svěže zelenou a rozkvetlou jarní Šumavu, pod blankytně modrou oblohou omamně vonící letní přírodu, nebo neuvěřitelnou paletu barev podzimní krajiny. Při putování na běžkách se tu také vyplatí na chvíli zastavit. Důvěrně známá místa pod bělostnou sněhovou pokrývkou získávají nové kouzlo. A když se tu zastavíte po pravé letní bouřce, ve chvíli, kdy slunce vyjde zpoza mraků a nad údolím se rozklene nádherně barevná duha, pak není vůbec přehnané tvrdit, že „zemský ráj to napohled“.
Podél plavebního kanálu
V širším okolí kanálu dnes nalezneme několik buď zcela zaniklých, nebo částečně dochovaných osad. Zmiňme jen jako příklad Vchynice – Tetov I u bývalé švarcenberské hájovny, která dnes slouží jako informační středisko Národního parku Šumava. Za kopcem se nám dochovalo i několik chalup z bývalé osady Hrádky, o níž se také zmiňoval Karel Klostermann ve svých dílech.
Večer na Zelenohorských Chalupách
Ty však dnes ponecháme stranou naší pozornosti a vydáme se podél toku plavebního kanálu. Teprve za vtokovým objektem vodního díla Mechov, na křižovatce turistických cest, překročíme jeho tok a začneme stoupat do táhlého svahu Jezerního hřbetu. Po zhruba 1,5 km stoupání les kolem nás mizí a před námi se doširoka otevírá svažitá louka. Stojíme na místě bývalé osady Zelenohorské Chalupy, která vyrostla také pěkně vysoko v horách – v 1007 m. n. m. Dnes to tak vůbec nevypadá, ale přesto ještě v minulém století tu stálo na padesát stavení. Jsme na Šumavě a tak se nemůžeme divit, že zde stála i sklářská huť. Dnes už jen zdobené křížky upomínají na dobu, kdy zde vysoko v horách žili svým nuzným, ale přesto spokojeným způsobem života, lidé.
Pokud si dáte tu námahu a vystoupáte sem od kanálu, odměnou Vám za to bude nádherný výhled na nedaleké Srní, na Zhůřskou planinu, údolí Vydry i na uklidňující zeleň okolních lesů. Snad nejkrásnější jsou tu západy slunce. Zatímco Srní ještě ozařují jeho paprsky, tady již panuje večerní stín a v šeru, vystupujícím z okolních lesů, jako kdyby ožívali dřívější obyvatelé. Člověk by mohl přísahat, že v tom velebném tichu přicházející noci, zaslechl lidské hlasy, zabučení kravky, zaržání koně. Nic z toho ale není pravdou. To snad jen naše fantazie a zvuky doléhající sem z údolí, podnítily naši fantazii. Nechce se nám jen tak rychle opustit toto království ticha a tak stoupáme cestou vedoucí šikmo svahem až nahoru pod les. Odtud se nabízí ještě hezčí pohled na část Šumavy i s jeho podhůřím. Ve chvíli, kdy se na bezmračném nebi rozsvítí první hvězda, jakoby zešeřelé podhůří dostalo pokyn, a hluboko pod námi se začínají rozsvěcet světla měst, vesnic, osad a samot. Člověk neví, zda pozorovat dříve tu fascinující hru světel na obloze nebo naopak na zemi. Užíváme si chvíle ticha a pohody a čím dál více chápeme naše předky, proč přicházeli až sem, do samého nitra, tehdy ještě mnohem drsnější, Šumavy. Zde totiž našli svůj domov!
