Kappadokie – krajina nejen krásných koní

Země známá i neznámá, starodávný kus země omýván třemi moři na rozhraní Evropy a Asie a v současné době oblíbený exotický cíl slovenských a českých rekreantů.

Turecko. Stát, který dostal od Stvořitele všechno. Klíče k mořskému bohatství, vysoká, řídce zalesněná pohoří, životadárné úrodné nížiny protkané řekami, jezery a přehrady, urbanizovanou krajinu s vyspělými městy a množství přírodních pozoruhodností a historických památek roztroušených po zemi jako perly na hermelínovém plášti.

A samozřejmě i nejrůznější protiklady. Turecko je po všech stránkách nesmírně zajímavá a svérázná krajina s evropským nátěrem na masivním asijském podkladě. Za tuto dvojjedinost Turci vděčí největšímu ze svých synů, velkému Mustafa Kemalu Atatürkovi, kterého si v zemi ještě i 70 let po smrti právem ctí jako zakladatele moderního Turecka. V Turecku vnímavý turista velmi rychle zachytí ještě další přednost země: lidé jsou tu nesmírně milí a pohostinní – tedy oplývají vlastnostmi, na které jsme my, středoevropani, v poslední době trochu pozapomněli.

K nejnavštěvo­vanějším oblastem Turecka právem patří Kappadokie (počeštěně též Kapadocie). Po geografické stránce jde o oblast o rozloze přibližně 300 km2, která se rozkládá mezi Ankarou a Sivas a dále mezi městy Konya a Malatay. Kdysi byla Kappadokie srdcem Chetitské říše a později i římskou provincií. Hlavními centry dnešní Kappadokie jsou města Ürgüp a Göreme. Ve staré perštine slovo Kappadokie vyjadřovalo, že šlo o zemi krásných koní. Za Římanů byl prodej věhlasných kapadócských klisen prý zatížen speciální daní. Koní už však dnes v Kappadokii není příliš vidět. Ze čtyřnohých společníků člověka zde spíše postřehneme zatoulané a často velmi vyhublé psy, sem tam velbloudy, ale jen jako atrakci pro turisty, pokud ovšem nezvolí jako způsob dopravy balón.

Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných tvarů a velikostí, a podzemní města. Naše skupinka navštívila oba typy kappadocských pozoruhodností. Nejprve jsme vyhledali podivné kuželovité skalní věže v přírodním muzeu nedaleko města Göreme.

Peri bacalan (z turečtiny pohádkové komíny) v pradávných dobách vytvořila příroda ze ztvrdlého tufu (sopečného popela). Naší výchozí základnou bylo asi 60tisícové město Nevsehir, hlavní město stejnojmenné provincie. Do Nevsehiru jsme přijeli autobusem z Adany – je dobré si zajistit jízdenky předem v cestovní kanceláři. Cesta moderním klimatizovaným a čistým autobusem z Adany do Nevsehiru trvala zhruba 4 hodiny. Jednosměrný lístek na cestu Adana – Nevsehir stál 30 tureckých lir, t. j. cca 15 eur.

Cesta dálkovým autobusem v Turecku je příjemný zážitek. Během cesty podával průvodce dvakrát čaj nebo kávu, jednou koláček, balenou vodu kolikrát kdo chtěl a několikrát nabízel k osvěžení kolínsku vodu, kterou si cestující potřel ruce, ramena a zátylek. Průvodce stříkal kolínskou dokonce i do klimatizace.

Přibližně po dvou hodinách jízdy je přestávka u nějakého restauračního zařízení. Cestující tráví přestávku různě, obvykle vyhledají toalety, zakoupí si ayran, což je skvělé, vychlazené jemně slané jogurtové mléko; mnozí, i ženy, kouří. Je trochu zvláštní vidět mladé ženy s šátkem na hlavě a zahalenými rameny, sukní až po kotníky (podle přísnějšího chápání koránu tyto části ženina těla mají zůstat skryty před cizíma očima a mají být ponechány pouze pro manžela), s dítětem na jedné ruce, a v druhé svírající cigaretu…

V Nevsehiru se vyplatí přespat v turistickém hotelu, který kompletně vedou studenti přidružené střední hotelové školy. Z hotelových pokojů je krásný výhled na místní pevnost na kopci. Za hotelem a školou jsou sportovní zařízení, která může nevsehirské škole závidět ledajaké školské zařízení u nás: běžecká dráha, dvě fotbalová hřiště a tenisový kurt. Nocleh v turistickém hotelu stojí jen 21 lir (tj. asi 10,5 EUR) včetně s obrovskou snídaní. Evropanovi (a ještě více Evropance) jsou Turci ve vnitrozemí schopni snést doslova i modré z nebe.

Městečko Göreme, v němž je zmiňované muzeum v přírodě, je vzdálené jen 12 km od Nevsehiru, obě lokality jsou dobře spojeny autobusovými linkami nebo dolmuši, což jsou vlastně dodávky s počtem cca 17 cestujících. Přírodní muzeum je umístěno v pahorkatině, asi 3 – 4 km za městem Göreme. Na horkém slunci, které určuje počasí v létě ve střední Anatolii, může být procházka mírně stoupajícím terénem k skalnatému muzeu dosti namáhavá.

Göremské muzeum v přírodě je od roku 1985 zapsáno ve světovém dědictví UNESCO. Jde o kolekci byzantských kostelů, kaplí, příbytků, klášterů, které byly vytesány do sopečných skalních vyvřelin, některé z útvarů vypadají jakoby vznikly na dvakrát, t. j. na jedné vyvřelině je jakoby přistavený druhý útvar. Země místy trochu připomíná měsíční krajinu. V muzeu se v člověku probudí zbytky fantazie, potlačené moderní dobou, a vnitřním okem zde rozpoznáte fantastické věci. Z poměrně vlnitého terénu vystupují špičaté nebo i hranatější útvary, do kterých člověk nebo příroda vyryli různé otvory: okna, dveře a dokonce holubníky.

Hned při vstupu do göremského muzea je ve skále ženský klášter. Lze však vidět pouze jídelnu a schody do kaple, zbytek sedmipatrového objektu je zavřený. Nedaleko stojí obdobný mužský klášter. Ve skalním městečku se nachází několik křesťanských kostelů, všechny vytesány do skal: kostel sv. Bazila, sv. Gregora, kaple sv. Kateřiny, Tmavý kostel, Jablkový kostel, Kostel se sandály. Kostely jsou většinou jednolodní, s okrouhlou klenbou a často s apsidami. Téměř ve všech lze obdivovat překrásné a zachovalé byzantské fresky, většinou v červené barvě. Kostely pocházejí z 11. – 13.století. Všechny jsou přístupné v rámci vstupného, jen do Pokřiveného kostela je třeba ještě zvlášť zaplatit vstupné. Do některých z kostelů je třeba vystoupit po úzkém žebříku. Téměř u všech kostelů, dokonce i těch ve výšce, se v minulosti pochovávalo. Pár hrobů je dokonce odkrytých a lze vidět lidské kosti.

Vstupné do muzea je 15 lir, studenti mají slevu. Hned při vstupu je stanoviště policie, která zajišťuje bezpečnost turistů.

Samotné městečko Göreme je také atraktivní, velmi čisté, s citelnou arabskou jiskrou. Arabský ráz navozují zejména do ulice otevřené malé restaurace a prodejny s hrnčířskými výrobky a pestrými koberci s překrásnými vzory. Druhou stranu ulice lemuje řada menších či větších restaurací přilepených k vyschlému potoku, přes který vede pět dřevěných mostů. Prodejny nebo i menší restaurace jsou dokonce i na mostech.

Ze specialit si lze za velmi rozumnou cenu pochutnat například na Yaprak Sarmase, jde o plněný vinný list, naplněný nádivkou z rýže a rozinek nebo s rýží a mletým masem, dále na sigara bores, což jsou tyčinky z lístkového těsta plněné sýrem smíchaným s petrželkou , vypražené na oleji, zkusit se může i Caciky – jogurt smíchaný s jemně nakrájenou okurkou a rozdrcením česnekem. Na uhašení žízně je vždy vhodný výborný turecký čaj. Turistovi často domácí nabídnou čaj jen tak z přátelství a kdekoli. Je zajímavé, že v Turecku se pěstuje na náhorních plošinách několik druhů čaje. Turci pijí čaj stále a kdekoli, často s velkým množstvím cukru.

Země známá i neznámá, starodávný kus země omýván třemi moři na rozhraní Evropy a Asie a v současné době oblíbený exotický cíl slovenských a českých rekreantů.

Turecko. Stát, který dostal od Stvořitele všechno. Klíče k mořskému bohatství, vysoká, řídce zalesněná pohoří, životadárné úrodné nížiny protkané řekami, jezery a přehrady, urbanizovanou krajinu s vyspělými městy a množství přírodních pozoruhodností a historických památek roztroušených po zemi jako perly na hermelínovém plášti.

A samozřejmě i nejrůznější protiklady. Turecko je po všech stránkách nesmírně zajímavá a svérázná krajina s evropským nátěrem na masivním asijském podkladě. Za tuto dvojjedinost Turci vděčí největšímu ze svých synů, velkému Mustafa Kemalu Atatürkovi, kterého si v zemi ještě i 70 let po smrti právem ctí jako zakladatele moderního Turecka. V Turecku vnímavý turista velmi rychle zachytí ještě další přednost země: lidé jsou tu nesmírně milí a pohostinní – tedy oplývají vlastnostmi, na které jsme my, středoevropani, v poslední době trochu pozapomněli.

K nejnavštěvo­vanějším oblastem Turecka právem patří Kappadokie (počeštěně též Kapadocie). Po geografické stránce jde o oblast o rozloze přibližně 300 km2, která se rozkládá mezi Ankarou a Sivas a dále mezi městy Konya a Malatay. Kdysi byla Kappadokie srdcem Chetitské říše a později i římskou provincií. Hlavními centry dnešní Kappadokie jsou města Ürgüp a Göreme. Ve staré perštine slovo Kappadokie vyjadřovalo, že šlo o zemi krásných koní. Za Římanů byl prodej věhlasných kapadócských klisen prý zatížen speciální daní. Koní už však dnes v Kappadokii není příliš vidět. Ze čtyřnohých společníků člověka zde spíše postřehneme zatoulané a často velmi vyhublé psy, sem tam velbloudy, ale jen jako atrakci pro turisty, pokud ovšem nezvolí jako způsob dopravy balón.

Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných tvarů a velikostí, a podzemní města. Naše skupinka navštívila oba typy kappadocských pozoruhodností. Nejprve jsme vyhledali podivné kuželovité skalní věže v přírodním muzeu nedaleko města Göreme.

Peri bacalan (z turečtiny pohádkové komíny) v pradávných dobách vytvořila příroda ze ztvrdlého tufu (sopečného popela). Naší výchozí základnou bylo asi 60tisícové město Nevsehir, hlavní město stejnojmenné provincie. Do Nevsehiru jsme přijeli autobusem z Adany – je dobré si zajistit jízdenky předem v cestovní kanceláři. Cesta moderním klimatizovaným a čistým autobusem z Adany do Nevsehiru trvala zhruba 4 hodiny. Jednosměrný lístek na cestu Adana – Nevsehir stál 30 tureckých lir, t. j. cca 15 eur.

Cesta dálkovým autobusem v Turecku je příjemný zážitek. Během cesty podával průvodce dvakrát čaj nebo kávu, jednou koláček, balenou vodu kolikrát kdo chtěl a několikrát nabízel k osvěžení kolínsku vodu, kterou si cestující potřel ruce, ramena a zátylek. Průvodce stříkal kolínskou dokonce i do klimatizace.

Přibližně po dvou hodinách jízdy je přestávka u nějakého restauračního zařízení. Cestující tráví přestávku různě, obvykle vyhledají toalety, zakoupí si ayran, což je skvělé, vychlazené jemně slané jogurtové mléko; mnozí, i ženy, kouří. Je trochu zvláštní vidět mladé ženy s šátkem na hlavě a zahalenými rameny, sukní až po kotníky (podle přísnějšího chápání koránu tyto části ženina těla mají zůstat skryty před cizíma očima a mají být ponechány pouze pro manžela), s dítětem na jedné ruce, a v druhé svírající cigaretu…

V Nevsehiru se vyplatí přespat v turistickém hotelu, který kompletně vedou studenti přidružené střední hotelové školy. Z hotelových pokojů je krásný výhled na místní pevnost na kopci. Za hotelem a školou jsou sportovní zařízení, která může nevsehirské škole závidět ledajaké školské zařízení u nás: běžecká dráha, dvě fotbalová hřiště a tenisový kurt. Nocleh v turistickém hotelu stojí jen 21 lir (tj. asi 10,5 EUR) včetně s obrovskou snídaní. Evropanovi (a ještě více Evropance) jsou Turci ve vnitrozemí schopni snést doslova i modré z nebe.

Městečko Göreme, v němž je zmiňované muzeum v přírodě, je vzdálené jen 12 km od Nevsehiru, obě lokality jsou dobře spojeny autobusovými linkami nebo dolmuši, což jsou vlastně dodávky s počtem cca 17 cestujících. Přírodní muzeum je umístěno v pahorkatině, asi 3 – 4 km za městem Göreme. Na horkém slunci, které určuje počasí v létě ve střední Anatolii, může být procházka mírně stoupajícím terénem k skalnatému muzeu dosti namáhavá.

Göremské muzeum v přírodě je od roku 1985 zapsáno ve světovém dědictví UNESCO. Jde o kolekci byzantských kostelů, kaplí, příbytků, klášterů, které byly vytesány do sopečných skalních vyvřelin, některé z útvarů vypadají jakoby vznikly na dvakrát, t. j. na jedné vyvřelině je jakoby přistavený druhý útvar. Země místy trochu připomíná měsíční krajinu. V muzeu se v člověku probudí zbytky fantazie, potlačené moderní dobou, a vnitřním okem zde rozpoznáte fantastické věci. Z poměrně vlnitého terénu vystupují špičaté nebo i hranatější útvary, do kterých člověk nebo příroda vyryli různé otvory: okna, dveře a dokonce holubníky.

Hned při vstupu do göremského muzea je ve skále ženský klášter. Lze však vidět pouze jídelnu a schody do kaple, zbytek sedmipatrového objektu je zavřený. Nedaleko stojí obdobný mužský klášter. Ve skalním městečku se nachází několik křesťanských kostelů, všechny vytesány do skal: kostel sv. Bazila, sv. Gregora, kaple sv. Kateřiny, Tmavý kostel, Jablkový kostel, Kostel se sandály. Kostely jsou většinou jednolodní, s okrouhlou klenbou a často s apsidami. Téměř ve všech lze obdivovat překrásné a zachovalé byzantské fresky, většinou v červené barvě. Kostely pocházejí z 11. – 13.století. Všechny jsou přístupné v rámci vstupného, jen do Pokřiveného kostela je třeba ještě zvlášť zaplatit vstupné. Do některých z kostelů je třeba vystoupit po úzkém žebříku. Téměř u všech kostelů, dokonce i těch ve výšce, se v minulosti pochovávalo. Pár hrobů je dokonce odkrytých a lze vidět lidské kosti.

Vstupné do muzea je 15 lir, studenti mají slevu. Hned při vstupu je stanoviště policie, která zajišťuje bezpečnost turistů.

Samotné městečko Göreme je také atraktivní, velmi čisté, s citelnou arabskou jiskrou. Arabský ráz navozují zejména do ulice otevřené malé restaurace a prodejny s hrnčířskými výrobky a pestrými koberci s překrásnými vzory. Druhou stranu ulice lemuje řada menších či větších restaurací přilepených k vyschlému potoku, přes který vede pět dřevěných mostů. Prodejny nebo i menší restaurace jsou dokonce i na mostech.

Ze specialit si lze za velmi rozumnou cenu pochutnat například na Yaprak Sarmase, jde o plněný vinný list, naplněný nádivkou z rýže a rozinek nebo s rýží a mletým masem, dále na sigara bores, což jsou tyčinky z lístkového těsta plněné sýrem smíchaným s petrželkou , vypražené na oleji, zkusit se může i Caciky – jogurt smíchaný s jemně nakrájenou okurkou a rozdrcením česnekem. Na uhašení žízně je vždy vhodný výborný turecký čaj. Turistovi často domácí nabídnou čaj jen tak z přátelství a kdekoli. Je zajímavé, že v Turecku se pěstuje na náhorních plošinách několik druhů čaje. Turci pijí čaj stále a kdekoli, často s velkým množstvím cukru.