Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté, vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor, přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný půvab? Nebo je to nádhera svěžích jiter a romantika prosluněných večerů? Nebo mě sem snad přitahuje nádhera alpských vyhlídek z Bučiny, Poledníku, Boubína, Lipna?
Cílem každého turisty mířícího do určité lokality jsou místní pamětihodnosti, zajímavosti, vrcholy,… I Šumava má v tomto směru co nabídnout. K vidění jsou tu plavební kanály kličkující pohraničními hvozdy a dokumentující um, šikovnost i vzdělanost našich předků. Jsou tu husté lesy, naplňující naše plíce čerstvým vzduchem a oblažující naše nosy omamující vůní pryskyřice, dřeva a jehličí. Naše uši pohladí zurčení a bublání horských potůčků a respekt vzbudí divoké burácení řek po vydatných deštích, které často zahalí Šumavu šedavým pláštěm mraků. Jako blyštivé perly poházené po kraji působí zdejší jezera a jezírka, která schraňují pro přírodu nejvzácnější tekutinu – vodu.
Jen pomalu zarůstají bývalé hraniční průseky, kudy se po dlouhé roky táhly drátěné ploty. Zvolna a neochotně se zacelují místa dřívějších pohraničních rot, radarových hlásek, strážních věží. Svou nekonečnou píseň zpívají turbíny vodních elektráren na Františkově, pod Černým jezerem, na lipenské přehradě. Nekonečné ticho rušené jen šuměním větru a deště panuje na místech zaniklých vsí. Místo štěkotu psů, bučení krav a lidských hlasů tu naleznete jen kameny s názvem původních vsí – Knížecí Pláně, Bučina, Krásná Hora, Zhůří, Přední Paště, Březník.
Krásně je všude na té naší Šumavě. Přestože je tu tolik zajímavých míst, musím říci, že to hlavní, za čím sem přijíždím, jsou lidé. Nádherné jsou toulky rozkvetlými jarními loukami na Zhůří, nezapomenutelně pestré rozkvetlé modravské stráně, neskutečně barevné podzimní údolí Březníku, a poeticky bílé zimní Kvildské pláně. Ale ještě krásnější a srdce mírem naplňující jsou chvíle v šumavských chalupách ve společnosti na pohled chladných, ve svém nitru však srdečných lidí.
Vzpomínám na nezapomenutelné borůvkové koláče paní Honessové na Churáňově ke kterým jsme usedali, když nás vytrvalé podzimní deště přinutily setrvat na chalupě. Ještě dnes cítím vynikající klobásy a jitrnice od paní Tittlové z Horské Kvildy a vynikající housky, rohlíky z kvildské pekárny. Před očima mám kouřící česnečku na Filipově Huti, na kterou se člověk těšil během celodenní túry na běžkách a pro kterou se stálo za to, plahočit se ještě potom již potemnělou Šumavou do svého pensionu. Zapomenout se nedá na večerní chvíle pohody u pana Fraňka na Kvildě. Když přihodil polena do krbu, sednicí se nesl praskot polen stravovaných ohněm, zatímco za oknem se začala pomalu rozsvěcet první světla Kvildy, a z oblohy se začaly, už nevím po kolikáté toho dne, znovu snášet sněhové vločky. Rád si vzpomenu i na chvilky při svíčkách u manželů Hamrových na Šindlově, když několikadenní vytrvalé sněžení pokrylo Šumavu silnou vrstvou sněhu a přerušilo elketrické vedení. A tak bych mohl pokračovat od báječných palačinek paní Oldřichové na Churáňově, přes nezapomenutelné šumavské topinky na Zadově, bramboračku paní Hamrové na Šindlově až po skvělé řízečky Bohouše Skryji na Srní. Ale to by byla spíše kuchařka, než povídání.
Šumava však nejsou jen kuchaři a majitelé pensionů. Jsou tu třeba pekaři z nedalekého Vacova, kteří nám na Horskou Kvildu ještě leckdy před prvním pluhem přiváželi čerstvé pečivo. Jen těžko pátrám v paměti, jestli jsem již někdy viděl místního starostu osobně odklízet sníh před obecním úřadem. Snad jen na Šumavě se člověk, byť obyčejný návštěvník, dokáže během týdenního pobytu natolik ztotožnit se zdejším prostředím, že si tu připadá jako doma. Vždyť kde se můžete zdravit se silničáři jako se starými známými, kde jinde se Vám dostane prostého přání dobrého jitra nebo narazíte na uklidňující, shovívavý úsměv a rychlou pomoc, když s autem uvíznete ve sněhové závěji?
Šumava je ojedinělým souborem všeho, co nám v našem ve všedním životě chybí. Má pro Vás připraven čerstvý vzduch, hluboké lesy, horské vrcholy, průzračné bystřiny, daleké rozhledy. Žijí tu lidé, kteří Vás přijmou s otevřenou náručí a kteří ve Vás dokážou probudit náklonnost i k té deštivé, mraky zahalené, Šumavě. Především tu ale najdete obyčejné lidské přátelství, což není v dnešní podivné době vůbec málo.
Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté, vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor, přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný půvab? Nebo je to nádhera svěžích jiter a romantika prosluněných večerů? Nebo mě sem snad přitahuje nádhera alpských vyhlídek z Bučiny, Poledníku, Boubína, Lipna?
Cílem každého turisty mířícího do určité lokality jsou místní pamětihodnosti, zajímavosti, vrcholy,… I Šumava má v tomto směru co nabídnout. K vidění jsou tu plavební kanály kličkující pohraničními hvozdy a dokumentující um, šikovnost i vzdělanost našich předků. Jsou tu husté lesy, naplňující naše plíce čerstvým vzduchem a oblažující naše nosy omamující vůní pryskyřice, dřeva a jehličí. Naše uši pohladí zurčení a bublání horských potůčků a respekt vzbudí divoké burácení řek po vydatných deštích, které často zahalí Šumavu šedavým pláštěm mraků. Jako blyštivé perly poházené po kraji působí zdejší jezera a jezírka, která schraňují pro přírodu nejvzácnější tekutinu – vodu.
Jen pomalu zarůstají bývalé hraniční průseky, kudy se po dlouhé roky táhly drátěné ploty. Zvolna a neochotně se zacelují místa dřívějších pohraničních rot, radarových hlásek, strážních věží. Svou nekonečnou píseň zpívají turbíny vodních elektráren na Františkově, pod Černým jezerem, na lipenské přehradě. Nekonečné ticho rušené jen šuměním větru a deště panuje na místech zaniklých vsí. Místo štěkotu psů, bučení krav a lidských hlasů tu naleznete jen kameny s názvem původních vsí – Knížecí Pláně, Bučina, Krásná Hora, Zhůří, Přední Paště, Březník.
Krásně je všude na té naší Šumavě. Přestože je tu tolik zajímavých míst, musím říci, že to hlavní, za čím sem přijíždím, jsou lidé. Nádherné jsou toulky rozkvetlými jarními loukami na Zhůří, nezapomenutelně pestré rozkvetlé modravské stráně, neskutečně barevné podzimní údolí Březníku, a poeticky bílé zimní Kvildské pláně. Ale ještě krásnější a srdce mírem naplňující jsou chvíle v šumavských chalupách ve společnosti na pohled chladných, ve svém nitru však srdečných lidí.
Vzpomínám na nezapomenutelné borůvkové koláče paní Honessové na Churáňově ke kterým jsme usedali, když nás vytrvalé podzimní deště přinutily setrvat na chalupě. Ještě dnes cítím vynikající klobásy a jitrnice od paní Tittlové z Horské Kvildy a vynikající housky, rohlíky z kvildské pekárny. Před očima mám kouřící česnečku na Filipově Huti, na kterou se člověk těšil během celodenní túry na běžkách a pro kterou se stálo za to, plahočit se ještě potom již potemnělou Šumavou do svého pensionu. Zapomenout se nedá na večerní chvíle pohody u pana Fraňka na Kvildě. Když přihodil polena do krbu, sednicí se nesl praskot polen stravovaných ohněm, zatímco za oknem se začala pomalu rozsvěcet první světla Kvildy, a z oblohy se začaly, už nevím po kolikáté toho dne, znovu snášet sněhové vločky. Rád si vzpomenu i na chvilky při svíčkách u manželů Hamrových na Šindlově, když několikadenní vytrvalé sněžení pokrylo Šumavu silnou vrstvou sněhu a přerušilo elketrické vedení. A tak bych mohl pokračovat od báječných palačinek paní Oldřichové na Churáňově, přes nezapomenutelné šumavské topinky na Zadově, bramboračku paní Hamrové na Šindlově až po skvělé řízečky Bohouše Skryji na Srní. Ale to by byla spíše kuchařka, než povídání.
Šumava však nejsou jen kuchaři a majitelé pensionů. Jsou tu třeba pekaři z nedalekého Vacova, kteří nám na Horskou Kvildu ještě leckdy před prvním pluhem přiváželi čerstvé pečivo. Jen těžko pátrám v paměti, jestli jsem již někdy viděl místního starostu osobně odklízet sníh před obecním úřadem. Snad jen na Šumavě se člověk, byť obyčejný návštěvník, dokáže během týdenního pobytu natolik ztotožnit se zdejším prostředím, že si tu připadá jako doma. Vždyť kde se můžete zdravit se silničáři jako se starými známými, kde jinde se Vám dostane prostého přání dobrého jitra nebo narazíte na uklidňující, shovívavý úsměv a rychlou pomoc, když s autem uvíznete ve sněhové závěji?
Šumava je ojedinělým souborem všeho, co nám v našem ve všedním životě chybí. Má pro Vás připraven čerstvý vzduch, hluboké lesy, horské vrcholy, průzračné bystřiny, daleké rozhledy. Žijí tu lidé, kteří Vás přijmou s otevřenou náručí a kteří ve Vás dokážou probudit náklonnost i k té deštivé, mraky zahalené, Šumavě. Především tu ale najdete obyčejné lidské přátelství, což není v dnešní podivné době vůbec málo.
