Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum času. My jsme sem přijeli v odpoledních hodinách a tak jsme měli možnost prožít tu proměnu historického klenotu v blyštivý náhrdelník světel, rozesetých po obou březích říčky Odet.
V srdci Bretaně
Historickým i současným a přirozeným centrem města je kostel Saint – Corentine, jehož dvojice věží velmi dobře poslouží jako orientační bod ke vstupu do starých čtvrtí Quimperu. Dvojice věží i katedrála samotná byla vybudována mezi 13. až 15. stoletím n. l. a jako její základní charakteristický rys je možnost označit růžový strop hlavní kostelní lodě se žlutým žebrováním. Jako nešikovnost stavitelů či jako geniální tah architekta lze ohodnotit orientaci hlavní chrámové lodě šikmo od kůru, což jej odlišuje od podobných svatostánků. Záleží, jak kdo se na to dívá! Přestože v době naší návštěvy byla většina chrámu zahalena lešením, pohled na něj v nás vyvolával impozantní dojem. Ať už zvenku svou mohutností, či zevnitř již zmiňovanou specifickou výzdobou a bohatým zdobením oken, zapůsobil na každého z nás zvláštním dojmem. Snad mi odpustíte to přirovnání, ale jako kdyby se tu kvočna usadila do hnízda a na všechny strany rozsévala zárodky bretaňské kultury. Tak nějak zvláštně mateřsky na nás působil chrám Saint – Corentine i náměstí Terre Du Auc. I přes pošmourné, deštivé počasí se nám pořád chtělo toulat uličkami lemovanými starobylými brázděnými domy, nahlížet do obchůdků v jejich suterénech a obdivovat šikovné ruce hrnčířů, kteří plní roli pokračovatelů zdejší hrnčířské tradice. Po dvouletém školení dokáží před zákazníkem vykouzlit na talíři bohatou škálu ornamentům v široké paletě barev. Člověk jen může obdivovat lehkost a bravuru, se kterou jsou schopni vytvořit ty drobné krásy, které přinášejí tolik radosti. Ani vytrvalý déšť, ani postupující soumrak nás nedokážou vyhnat ze starobylých uliček. Naopak! Jakoby nás postupně rozsvěcující se světla vtahovala do labyrintu mostů, mostků, zákoutí a náměstíček stejně tak tajemně vábivého, jako je Bretaň samotná.
Když večer přichází
Ani v pokročilém podvečeru neslábne malý dav domorodců a návštěvníků, kteří nás v proudu lidských těl unáší stále někam dál. Přesto zaznamenáme teplou zář oken muzea Bretaně, nacházejícího se v bezprostředním sousedství katedrály, jejíž zahradou se do něho i vstupuje. Sbírky jsou sestaveny z místních archeologických vykopávek a spolu s výstavou bretaňských krojů dávají relativně širokou možnost seznámit se s bretaňskou minulostí, pochopit genius loci tohoto regionu. Jen kousek od katedrály můžete vstoupit do světa barev a štětců v Muzeu výtvarných umění, jehož výstava je zasvěcena místnímu rodákovi, básníku a výtvarnému umělci Maxi Jacobovi. Sbírku doplňují i obrazy jeho přátel, mezi něž patřil sám Pablo Picasso. Že tato kulturní instituce nehledí jen do minulosti, ale žije i současností, dokumentují další dvě, souběžně probíhající výstavy současného umění.
Za svitu lamp
Když vycházíme z muzea, vítá nás tmavá noc a kapky deště bubnují do našich kapucí se snad ještě větší intenzitou. Občas se vynoříme na břehu říčky Odet, ale znovu a znovu odskakujeme do dalších uliček, ze kterých na nás občas vykouknou zajímavé kostelíky se jmény jako Locmaria (z 11. století), St. Mathieau či nebretoňsky znějící Kerfenteun. Potulujeme se pěší zónou Vieux Quimper, která nás brzy přivede znovu před dominantu města – katedrálu Saint – Corentine. Jsme v Bretani, a jelikož bretonci byli vždy specifickou a leckdy i svéráznou komunitou, nepřekvapí nás, že irský mnich Corentinus, který byl prvním zdejším biskupem. Patří mezi světce, kteří nebyli nikdy církví oficiálně uznáni. Přesto žije v srdcích domorodců jako světec a patron města zároveň.
Loučení s Quimper
Připozdívá se a blíží se i čas našeho odjezdu z Quimper. Ještě jednou se projdeme uličkami města, které neslo jméno svého biskupa Quimper – Corentine, za Francouzské revoluce se přejmenovalo na Montagne sur Odet, aby pak získalo dnešní název Quimper. Už sice asi nepoznáme, jak divoce dokáže pulsovat srdce města během festivalu de Cornouialle, ani nestihneme projít tržiště s rybami, masem, sýry, plněnými palačinkami a čas nám nezbude ani na malou botanickou zahradu. Ale chvilku na sladkou tečku za návštěvou Quimperu si určitě najdeme. Mandlový, medem prolévaný croissant stojí za to!
Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum času. My jsme sem přijeli v odpoledních hodinách a tak jsme měli možnost prožít tu proměnu historického klenotu v blyštivý náhrdelník světel, rozesetých po obou březích říčky Odet.
V srdci Bretaně
Historickým i současným a přirozeným centrem města je kostel Saint – Corentine, jehož dvojice věží velmi dobře poslouží jako orientační bod ke vstupu do starých čtvrtí Quimperu. Dvojice věží i katedrála samotná byla vybudována mezi 13. až 15. stoletím n. l. a jako její základní charakteristický rys je možnost označit růžový strop hlavní kostelní lodě se žlutým žebrováním. Jako nešikovnost stavitelů či jako geniální tah architekta lze ohodnotit orientaci hlavní chrámové lodě šikmo od kůru, což jej odlišuje od podobných svatostánků. Záleží, jak kdo se na to dívá! Přestože v době naší návštěvy byla většina chrámu zahalena lešením, pohled na něj v nás vyvolával impozantní dojem. Ať už zvenku svou mohutností, či zevnitř již zmiňovanou specifickou výzdobou a bohatým zdobením oken, zapůsobil na každého z nás zvláštním dojmem. Snad mi odpustíte to přirovnání, ale jako kdyby se tu kvočna usadila do hnízda a na všechny strany rozsévala zárodky bretaňské kultury. Tak nějak zvláštně mateřsky na nás působil chrám Saint – Corentine i náměstí Terre Du Auc. I přes pošmourné, deštivé počasí se nám pořád chtělo toulat uličkami lemovanými starobylými brázděnými domy, nahlížet do obchůdků v jejich suterénech a obdivovat šikovné ruce hrnčířů, kteří plní roli pokračovatelů zdejší hrnčířské tradice. Po dvouletém školení dokáží před zákazníkem vykouzlit na talíři bohatou škálu ornamentům v široké paletě barev. Člověk jen může obdivovat lehkost a bravuru, se kterou jsou schopni vytvořit ty drobné krásy, které přinášejí tolik radosti. Ani vytrvalý déšť, ani postupující soumrak nás nedokážou vyhnat ze starobylých uliček. Naopak! Jakoby nás postupně rozsvěcující se světla vtahovala do labyrintu mostů, mostků, zákoutí a náměstíček stejně tak tajemně vábivého, jako je Bretaň samotná.
Když večer přichází
Ani v pokročilém podvečeru neslábne malý dav domorodců a návštěvníků, kteří nás v proudu lidských těl unáší stále někam dál. Přesto zaznamenáme teplou zář oken muzea Bretaně, nacházejícího se v bezprostředním sousedství katedrály, jejíž zahradou se do něho i vstupuje. Sbírky jsou sestaveny z místních archeologických vykopávek a spolu s výstavou bretaňských krojů dávají relativně širokou možnost seznámit se s bretaňskou minulostí, pochopit genius loci tohoto regionu. Jen kousek od katedrály můžete vstoupit do světa barev a štětců v Muzeu výtvarných umění, jehož výstava je zasvěcena místnímu rodákovi, básníku a výtvarnému umělci Maxi Jacobovi. Sbírku doplňují i obrazy jeho přátel, mezi něž patřil sám Pablo Picasso. Že tato kulturní instituce nehledí jen do minulosti, ale žije i současností, dokumentují další dvě, souběžně probíhající výstavy současného umění.
Za svitu lamp
Když vycházíme z muzea, vítá nás tmavá noc a kapky deště bubnují do našich kapucí se snad ještě větší intenzitou. Občas se vynoříme na břehu říčky Odet, ale znovu a znovu odskakujeme do dalších uliček, ze kterých na nás občas vykouknou zajímavé kostelíky se jmény jako Locmaria (z 11. století), St. Mathieau či nebretoňsky znějící Kerfenteun. Potulujeme se pěší zónou Vieux Quimper, která nás brzy přivede znovu před dominantu města – katedrálu Saint – Corentine. Jsme v Bretani, a jelikož bretonci byli vždy specifickou a leckdy i svéráznou komunitou, nepřekvapí nás, že irský mnich Corentinus, který byl prvním zdejším biskupem. Patří mezi světce, kteří nebyli nikdy církví oficiálně uznáni. Přesto žije v srdcích domorodců jako světec a patron města zároveň.
Loučení s Quimper
Připozdívá se a blíží se i čas našeho odjezdu z Quimper. Ještě jednou se projdeme uličkami města, které neslo jméno svého biskupa Quimper – Corentine, za Francouzské revoluce se přejmenovalo na Montagne sur Odet, aby pak získalo dnešní název Quimper. Už sice asi nepoznáme, jak divoce dokáže pulsovat srdce města během festivalu de Cornouialle, ani nestihneme projít tržiště s rybami, masem, sýry, plněnými palačinkami a čas nám nezbude ani na malou botanickou zahradu. Ale chvilku na sladkou tečku za návštěvou Quimperu si určitě najdeme. Mandlový, medem prolévaný croissant stojí za to!
