Alsasko je země, která je sice součástí Francie, ale zároveň je to tak trochu Německo. A to nejen proto, že během své historie bylo Alsasko mnohokrát střídavě pod vládou Německa a Francie, ale především proto, že němčina a německá kultura je zde stále živá. Francouzi a Němci zde vedle sebe žijí ve vzájemné symbióze. Nakupují ve stejných obchodech, pracují ve stejných firmách, nadávají na stejné politiky. Ale někteří doma mluví francouzsky, jiní německy. Někteří se cítí býti Francouzi, jiní Němci. A někteří o sobě říkají, že jsou prostě Alsasané. Někteří Alsasané hovoří vlastním jazykem, alsasštinou. Ale ta alsasština není nic víc, než nářečí němčiny s francouzským přízvukem. Alsasko je věčná otázka: Francie nebo Německo? Dnes Francie, ale před šedesáti pěti lety, tedy za druhé světové války, tady bylo Německo. Před druhou světovou válkou zde byla Francie, ale před tím zase Německo, a před tím zase Francie a tak se to střídalo po staletí, snad už od dob velkého třesku. Kdo chce poznat opravdovou Francii, ať do Alsaska nejezdí, na to je Alsasko příliš německé. Kdo by si snad myslel, že zde nalezne Německo, také se mílí, neboť na to je Alsasko zase příliš francouzské. Ani Francie, ani Německo. Alsasko je především Alsasko.
Alsaské nápoje a jídla
Typickým Alsaským nápojem je pivo. Pivo, které Alsasko spojuje s Německem. Jedním pivem se tu nemyslí půllitr, ale jen čtvrtlitr, ale je dražší než u nás půllitr. Prodávají se tu značky německé a alsaské. Poslední dobou se sem navrací fenomén malých pivovarů, které jsou určeny pouze pro spotřebu jednoho malého městečka a přilehlých vesniček. V jednom jsem se byl podívat a řeknu vám, k vidění tu bylo jen několik obrovských stříbrných kádí, sládek, který sáhodlouze cosi vykládal a nakonec i sklenička piva k okoštování, která chutnala jako hořké mýdlo.
Nicméně pro Alsasko je ještě jeden typický nápoj. A tím je víno. Víno, které Alsasko spojuje s Francií. Vinic je tu hodně, a typické víno se zde dělá bílé. Byl jsem se podívat i do jednoho vinného sklípku. Jmenovalo se to tam Cleembourg. Jednalo se o novou budovu, kam člověk přijde, přistoupí k obrovskému pultu a počká, až k němu dorazí někdo z obsluhy, řekne mu, jaké víno si chce ochutnat, čeká, obsluha mu přinese skleničku se čtyřmi kapkami vína, ochutná víno, a pak si případně řekne o další nebo si nějaké víno koupí nebo jde zase pryč. To je sice moc hezké, ale chybí tu ta správná vinařská romantika. I samotný sklípek mě hodně zklamal. Čekal jsem klenuté kamenné stropy a několikasetleté dřevěné sudy. Místo toho tu byla úplně obyčejná velká místnost s rovnými bílými zdmi a sudy, které měly tvar obrovských stříbrných kádí. Turistům zde ukazují jen jednu místnost. Prý je potřeba minimálně 15 lidí na vpuštění dovnitř, ale když se místní zaměstnanci dozvěděli, že jsem až z České republiky, slitovali se nade mnou a pustili nás dovnitř, přestože jsme byli pouze tři. V této místnosti stojí několik laviček a jeden sud s německým nápisem: „Kdo pije, umře, kdo nepije, taky umře.“ Když jsme si usedli, přišel nějaký zaměstnanec, otevřel sud, vlezl dovnitř a začal něco štelovat. Po chvíli vylezl ze sudu, odešel někam pryč a asi za pět minut se vrátil. Opět zalezl do sudu a opět něco šteloval a po chvíli opět vylezl a za několik minut se opět vrátil zpět. Potom konečně zapnul promítačku, která byla zaměřena zevnitř sudu na protější zeď, a zapnul film o víně. On to vlastně ani pořádný film nebyl, vlastně se jednalo jen o prolínající se fotky, na nichž se občas objevovaly dvě víly, které nesrozumitelnou francouzštinou vysvětlovaly takové ty věci, jako že víno roste na vinici a že se po zpracování pije.
To bylo tedy pivo a víno. O žádném dalším nápoji, který by se dal považovat za opravdu typicky alsaský, jsem neslyšel. Zato tu mají své typické jídlo. Kromě preclíků, které tu považují za své specifické pečivo a chlubí se tu jimi snad v každé restauraci, kde je mistička preclíků zdarma k jídlu nebo pití naprostou samozřejmostí, je to tarte flambé. Tarte flumbé znamená v češtině doslova ožehnutý koláč. Jedná se o tenkou placku s vrstvou sýru a s kousky jehněčího masa. Nebo existuje také tarte flumbé na sladko. To je zase placka s krémem, jablečnými plátky a skořicí. A jak se tato specialita konzumuje? To k vám takhle přijde číšník s obrovskou plackou na prkýnku, placku položí na váš stůl, polije ji nějakou tekutinou, zapálí ji, ožehnutý koláč hoří, a jakmile dohasne, vezmete do ruky kráječ, placku nakrájíte, rozdělíte si ji s ostatními hosty u stolu a potom ji prostě sníte, podobně jako pizzu nebo palačinku.
Čápi
Když už jsem se rozepsal o tom, co je typicky alsaské, nemohu zapomenout na čápy. Čápi jsou symbolem Alsaska a to zcela oprávněně. Četl jsem o nich, že v osmdesátých letech tu tito ptáci byli téměř vyhubeni, tak co je to, prosím vás, za symbol? Ve Štrasburku jsem viděl čápy na každém druhém suvenýru. Čápi na tričkách, čápi na pohledech, plyšoví čápi… a potom, když jsem byl v Surburku a jednoho čápa jsem viděl, jak sedí v hnízdě na dobře viditelném místě uprostřed městečka, nabyl jsem názoru, že je zřejmě umělý, že je to jen taková imitace pro turisty. Ale když roztáhl křídla a odletěl, byl jsem tím příjemně překvapen. A když jsem pak viděl další hnízdo s dalším čápem, a tentokrát na věži kostela přímo v centru Colmaru, nabyl jsem názoru zcela opačného než prve. Čápi jsou symbolem Alsaska zcela oprávněně. Je to jeden z těch známých stereotypů, který není pouhým vodítkem pro turistu, když si vybírá typický suvenýr z dané oblasti, ale i opravdovou realitou.
Alsaská města a vesnice
Pro Alsasko jsou typické hrázděné domy. Těch tu mají opravdu na tisíce. Je jich zde velmi mnoho, najdete je v každé vesnici a v každém městě, je to takový místní standard. Tady neplatí, že když je nějaký dům vystavěn v klasické lidové architektuře, jedná se o ojedinělý unikát. Platí, že ojedinělý unikát je právě ten, který v lidové architektuře vystavěn není. Takže když projíždíte zdejšími vesnicemi, vidíte sta a sta hrázděných domů za sebou. Hodně těchto domů je bílých (tím se vyznačuje například vesnice Hunspach, která je hrozně dlouhá a všechny domy jsou v ní naprosto stejné), ale nejsou výjimkou ani domy hnědé a žluté. V některých těchto vesnicích najdete ještě k tomu v každém druhém hrázděném domu (tj. v každém druhém domu) keramickou dílnu nebo keramický obchůdek. A když mezi těmi hrázděnými vesnicemi najdete vesnici nehrázděnou, znamená to, že byla během II. světové války zničena.
Stejně tak tomu je i s Alsaskými městy. Mám takový pocit, že všechna alsaská města jsou stejná. V centru stojí náměstí s románským kostelem a kolem zástupy hrázděných domů. Tak třeba město Obernai, které je prý jedním z nejkrásnějších měst Alsaska. Ať tu jdete, kudy a kam chcete, vždy jste obklopeni dalšími a dalšími hrázděnými domy. Je to sice hezké, ale když už vidíte během jednoho dne sto padesátý hrázděný dům, zvyknete si, otrnete a přestanete je obdivovat. Kromě hrázděných domů mají v Obernai obrovský kostel, ve kterém byl zrovna pohřeb, takže jsem si ho moc neprohlédl, městské hradby, synagogu a obrovskou věž, u které stojí malinkatý dům, asi kostelík.
Další město, které jsem navštívil, se jmenuje Wissembourg. Leží jen dva kilometry od německých hranic, ale příslušnost tohoto městečka k Německu se vyznačuje i tím, že zde stojí klášter, kde byla v roce 870 zhotovena první německy psaná bible (teda ještě ne celá, šlo vlastně jen o evangelia). Jako všude jinde i tady jsou samé hrázděné domy. Některé z nich mají nad dveřmi cedulku, že byly vystavěny v roce 1733, 1740, 1718 nebo dokonce už 1614. A také je tam nakresleno, že tento dům patřil k cechu krejčovskému, tento pekařskému a tento zase kovářskému. Nejzajímavějším domem je dům soli, který má ve střeše sklopená okna, to aby sůl přechovávaná vevnitř nemohla ani v nejprudším lijáku zmoknout. Jako v každém jiném alsaském městě zde stojí románský kostel. Právě tento zmiňuji především kvůli tomu, že jsem zde poprvé spatřil zajímavou vychytávku. Dovnitř totiž vede jeden vchod, ale pak následují dvoje dveře. Jedněmi se jde do prostoru kostela na mši a druhými dozadu. Tam je místo pro turisty, které je od zbytku kostela oddělené sklem. Takže turisti si kostel mohou alespoň z části prohlédnout, aniž by přitom sebeméně rušili účastníky bohoslužby.
O Hagenau jen krátce. Nic moc příliš zvláštního tu nenajdete. Mě tu však jedna věc přece jen překvapila. Uprostřed tohoto města na kraji náměstí tu zčista jasna stojí vodní mlýn. Jakoby sem vůbec nepatřil. Není tu žádná pořádná řeka, jen vyschlé koryto nějakého kanálu. Tímto mlýnek se však Hagenau nechlubí. Toto město se chlubí tím, že kolem něj se rozléhá jeden z největších lesů Francie. Je to les listnatý a musím uznat, že na délku má jen několik kilometrů. Ale jestli to je opravdu jeden z největších lesů Francie, tak je Francie oproti České republice holá planina.
Nakonec bych chtěl alsaská města a vesnice pochválit. Ač jsem si na hrázděnou architekturu zvykl velmi rychle a velmi rychle mi zevšednila a zobyčejněla, nemohu říci, že bych tu spatřil jediný dům, jenž by se dal označit za vyloženě ošklivý.
Štrasburk
Štrasburk je hezké město. A asi nejhezčí částí Štrasburku je čtvrť mezi Europarlamentem a starým městem. Stojí tu spousty krásných domů z devatenáctého století a ty domy nejsou hrázděné, což je taková úleva od zbytku Alsaska. Ulice jsou široké, provzdušněné, plné stromů a tak nějak příjemně monumentální. Hodně lidí tu jezdí na kolech a málo lidí tu dělá nepořádek. Naopak jsem tu viděl i člověka, který seděl na chodníku a škrabkou odlepoval ze země žvýkačky.
Staré město je zase plné hrázděných domů, jak je tomu u ostatních alsaských měst. Kromě nich je tu strašná spousta turistů a pro ně určených obchodů se suvenýry, černošských prodavačů zbytečností a pouličních malířů jako na Karlově mostě. Snad všichni tito turisti míří do štrasburské katedrály. Je to stavba vskutku ohromná. Najdete tu Ježíška, který vypadá jako černoušek, obrovské varhany a jednu vadu. Vepředu totiž nejsou věže dvě, ale jen jedna. Za to však 142 metrů vysoká. Pod ní dokonce stojí sloup, který nese většinu její váhy, a tím získal světový primát v ustání největší tlačené síly na jeden sloup. Pravda, napsal jsem, že věž zde je jen jedna, ale kdo hledá tu druhou, najde ji. Stačí se podívat do výlohy jednoho obchodu v protější ulici. V této výloze je totiž vidět odraz věže tak, že to i spolu s ní vypadá jako jeden celek. Pro obchod musí být tato zrcadlová výloha výhodná. Není totiž zcela nepropustná a turista, který se chce podívat na odraz věže, uvidí i kousek vnitřku obchodu.
Kousek od katedrály se nalézá kanál. Plaví se po něm lodičky s turisty. Při plavbě tu turistům ukazují vzácná nábřeží, mosty, kostely, hrázděné domy, malebnou čtvrť Petit France a v neposlední řadě i Europarlament. Štrasburský Europarlament je strašně obrovská oválná monumentální moderní budova. Uprostřed toho oválu leží dvůr. Svou rozlohou však připomíná spíš náměstí. Dovnitř vás pustí celkem bez problému. Jen se musíte nahlásit předem, ukázat jim svou občanku a odevzdat zavazadla. Foťáky k mému údivu povolují. Z vrátnice se dostanete do nesmírně obrovského bludiště sloupů, chodeb a eskalátorů. Všude najdete tisíce informačních materiálů ve všech jazycích unie (včetně podrobného rozpisu jednání). Většina lidí, které na chodbách potkáte, jsou především turisté, občas nějaký úředník a jen výjimečně politik. Dokonce tu mají i obchůdek se suvenýry. Převaha turistů je vidět především v jednacím sále. Tam vás pustí si sednout na tribunu. Sedíte, a když se kolem sebe rozhlížíte, uvidíte asi milion turistů, za sklem místnosti se stovkami překladatelů mezi všemi jazyky unie, a dole v samotném jednacím sále sotva několik desítek poslanců.
Colmar
V Colmaru mají také hrázděné domy, ale ty colmárské mají nejrůznější barvy a tím vytvářejí krásné uličky a zákoutí, a proto se mi hrázděné domy taky v Colmaru líbí víc než kdekoliv jinde v Alsasku. Občas vám tu může připadat, že procházíte mezi čerstvě připravenými kulisami připravenými pro natáčení historického filmu. Jeden takový pohled jsem se pokusil také vyfotit, iluzi však bohužel zkazilo nablištěné nové auto. Ta romantika se týká především čtvrti Petit Venize – Malé Benátky. Vtipné je, že název „Benátky“ má tato čtvrť jen díky jednomu úzkému potoku, který skrz čtvrť protéká.
Ale Malé Benátky a ani hrázděné domy nejsou tím nejvýznamnějším, co jsem v Colmaru viděl. Tím je totiž po Louveru druhá největší a nejnavštěvovanější galerie ve Francii, Museum Unterlinden. Museum se ukrývá v bývalém klášteru. Najdete tu výtvory z většiny nejvýznamnějších slohů, které se v Evropě vystřídaly. Je tu spousta zajímavých věcí, to je pravda, ale ta různorodost a spletitost kulturních epoch působí poněkud chaoticky. Především tu jsou obrazy a sochy gotické a renesanční, nacházejí se zde však i vykopávky z pravěku a ve vedlejší vitríně máte dohromady umění Etrusků a starých Řeků. V jednom sále stojí rytířská brnění, obrovské pistole a klasicistní nábytek. A najednou z ničeho nic zabloudíte do místnosti s Picassem, Monetem a dalšími moderními malíři.
Nejslavnějším a nejzajímavějším dílem, který tu mají je Isenheimský oltář. Vytvořil jej Němec Mathis Gothart Neithert. Jedná se nejen o dílo z konce gotiky a začátku renesance, ale i o dílo, které je právem považováno za předchůdce expresionismu. Vyskytuje se na něm totiž spousty výjevů, z nichž asi nejzajímavější je pokušení sv. Antonína. Postavy na oltáři jsou velmi propracované. Z vyobrazených těl je cítit strach a bolest. Mezi postavami se vyskytují příšery hrůzostrašnější než v nejstrašidelnějších hororech. Na jedné jeho části (myslím, že to byl tento oltář, možná to byl ale jiný obraz někde poblíž) je vyobrazen Bůh jako nějaký čaroděj z Pána prstenu. Už jenom kvůli tomuto originálnímu oltáři, u kterého se budete podivovat, jak jen něco takového mohlo vzniknout, stojí návštěva musea za to.
Maginotova Linie
Maginotova linie je něco podobného, jako linie bunkrů v českém pohraničí. Jedná se o skvěle vybavený pás bunkrů, podzemních chodeb a pevností, vystavěný v letech 1939–1940 po celých německo-francouzských hranicích. Problém této linie byl v tom, že v letech 1939–1940 Němci dobyli Belgii a skrz ni se dostali do Francie a zničili Maginotovu linii ze dvou stran, takže byla Francouzům houby platná. Do dneška po ní zbylo spousty bunkrů a několik pevností. Bunkry dnes stojí osamoceně uprostřed luk a polí (pasou se kolem nich krávy a ovce), podobně jako u nás jsou bunkry uprostřed hor a lesů. Viděl jsem zvenčí také jednu pevnost, Schoenenbourg. Stojí uprostřed lesa a je obklopena informačními panely. Kromě nich tu najdete také pomník padlým vojákům, dobové auto americké armády, a aby se neřeklo, i hlouček japonských turistů. Vevnitř jsou dlouhatánské betonové chodby sahající kilometry daleko. Tam jsem ale nebyl, vstupné totiž činí 10 euro. Francouzská rodina, která mě sem vzala, bydlí pár kilometrů odtud, ale nikdy dříve tu ještě nebyla.
Memorial d´Alsase
Uprostřed lesnaté kopcovité krajiny (podle místních jsou to hory) nad malým městečkem Schirmeck najdete budovu památníku věnovanému francouzsko-německým vztahům a především II. světové válce. Po dlouhé klikaté cestě nahoru (asi neví, co jsou to schody) dojdete k obrovské terase, ze které je vidět městečko Schirmeck a kopečky.
Vevnitř se skrývá museum, věnující se Alsasku za II. světové války. Na začátku prohlídky vám promítnou dost divný film o Francii a Německu. Vystupuje zde muž, znázorňující Německo, a žena, znázorňující Francii. Tak nějak jedou vlakem a pak někam jdou… Najednou vidíme obrazy z válek 20. stol., se kterými Francie a Německo neměli příliš nic moc společného, takže jejich význam ve filmu zůstává nejasný. Potom se zase vracíme k muži a ženě. Po dlouhé cestě doputovali do Europarlamentu a na samém konci filmu se chytí za ruce a odcházejí. Je to v podstatě taková propaganda Evropské unie, která podle mého názoru byla natočena poměrně nákladně, nikoli však efektivně.
V další části musea naleznete spousty fotek, videí a informačních tabulí, imitaci bunkru, plotu koncentračního tábora nebo třeba dobového vagonu. A celou dobu prohlídky vám pan průvodce něco vykládá. Jeho řeč je sice relativně srozumitelná, ale když už mluvil dost dlouho, nedokázal jsem udržet pozornost.
