Náš pobyt v Rio de Janeiru končí. Jedeme na letiště pod Cukrovou homolí. Letadlo startuje, postupně nabírá výšku a míří s námi na sever do státu Amazonia. Asi po hodině letu stroj dosedá k mezipřistání ve městě Brasília, které je hlavním městem celé federace. Hlavní město se začalo stavět na zelené louce na podnět prezidenta Brazílie českého původu, J. Kubitscheka. Mnoho budov pro město navrhoval také architekt Niemayer. Brasília byla postavena během čtyř let a je veskrze moderní město. Mnohé budovy, které jsme mohli vidět z letadla, to jen potvrzují. Letadlo znovu vzlétá a po více než dvou tisících kilometrech se blížíme k cíli, k hlavnímu městu státu Amazonas, které se jmenuje Manaus.
Velká řeka
Amazonie je velká jako Británie, Francie, Španělsko a Itálie dohromady a na tomto obrovském území žije jen dva a půl milionu obyvatel. Z toho asi polovina v hlavním městě. Již letíme nad amazonským pralesem. Z okénka letadla pozorujeme doslova nekonečný oceán zeleně, který je občas protkán lesklou hladinou některého z přítoků Amazonky. Pak se letadlo ocitá nad rozsáhlou vodní hladinou. Chvíli to vypadá, že letíme nad mořem nebo nad velikým jezerem. Když míjíme břeh a letadlo přistává na letišti, dochází nám, že jsme právě přeletěli mohutné koryto Amazonky, na jejímž břehu letiště leží. Z letiště jedeme do přístavu, kde na nás čeká loď. Nastupujeme na palubu a loď vyplouvá. Kapitán obratně vede plavidlo s dvoupatrovou palubou z přístavu. Proplouváme mezi spoustou lodí různých velikostí kotvících u břehu. Míjíme několik plechových hangárů upevněných na pontonech, ve kterých kotví velké luxusní jachty. Pak plujeme kolem plovoucí čerpací stanice s mušličkou ve znaku a ocitáme se v divoké přírodě. Jen občas mineme nějakou loď. Po hodině plavby loď zatáčí do slepého ramena. Vjezd je chráněn zátarasem z mohutných kmenů plujících na hladině. Proplouváme úzkým průjezdem mezi kmeny. Asi po jednom kilometru připlouváme k dřevěnému molu, ukotvenému nedaleko břehu. Vystupujeme z lodi a po úzké lávce se dostáváme na břeh.
Jsme v cíli, v kempu Ekopark Amazonas. Všechny budovy v kempu včetně bungalovů, jsou postaveny z tropického dřeva. Kemp má vlastní elektrickou centrálu na dieselový pohon. Vše, včetně pitné vody, se sem musí dovážet. Celý komplex se nachází daleko od civilizace, obklopen nekonečným pralesem. Stojíme na břehu řeky a myslíme si, že jestli existuje nějaký ráj, tak musí být tady. Naše myšlenky přerušil hlas přicházející z vody. Nechceme věřit vlastním uším, když slyšíme muže, koupajícího se nedaleko břehu, jak na nás česky volá, „dobrý den“. Ptáme se kde se tady, uprostřed pralesa, téměř na konci světa, bere. Říká, že je tady s rodinou na dovolené. Přitakáváme si, jak je ten svět malý a jdeme na recepci vyřídit formality. Po ubytování se vracíme po betonovém chodníčku zpátky na břeh řeky. Na chodníčku vyhřátém od slunce se vyhřívá několik velkých ještěrek. Na vysokém suchém stromu, stojícím nedaleko cesty, sedí hejno papoušků Ara – Ara. Jsou vysocí kolem padesáti centimetrů, mají červenomodré peří a jejich křik se rozléhá do širokého okolí. Na dlouhé větvi nedaleko papoušků sedí pár velikých ptáků s holými růžovými krky. Opodál sedí na dřevěném zábradlí žlutozelení papoušci. Když procházíme kolem nich, vůbec si nás nevšímají.
Setkání s indiány
Přicházíme ke břehu, kde na nás čekají dva místní průvodci. Jsou to čistokrevní indiáni z kmene Tupaku. Oba mají dlouhé silné černé vlasy, snědou pleť a ostré rysy v obličeji. Každý z průvodců je vybaven mačetou a lukem se šípy. Jeden z průvodců mluví anglicky. Nastupujeme do dvou úzkých dřevěných lodí, podobných pramicím. Indián usedá na příď loďky, noří pádlo do vody a loď vyplouvá. Vydáváme se na projížďku po řece. Teplota vzduchu je třicet pět stupňů a vlhkost vzduchu skoro sto procent. Za krátkou chvíli po vyplutí jsme celí propocení. Voda má červenohnědou barvu a je skoro stejně teplá jako vzduch. Plujeme tichem k protějšímu břehu. Občas se ozve křik opice nebo hlas ptáka. Loďka vplouvá mezi stromy rostoucími ve vodě, jejich koruny se nad námi uzavřely. Ocitáme se v šeru. Doléhá na nás úzkost z neznámého tajuplného prostředí. Každou chvíli se musíme uhnout před větví rostoucí nízko nad hladinou. Loď kličkující mezi stromy se na jednom místě vklínila mezi kmeny a průvodce musí do vody, aby jí uvolnil. Indián znovu usedá na příď lodě a pádlem se odráží od kmenů stromů. Loďka se dostává ze sevření stromů a vyplouvá na volnou řeku.
Večerní lov
Velmi rychle se setmělo. Průvodce říká, že je to ta správná doba na lov aligátorů! Myslíme si, že je to jen žert k našemu pobavení, ale když zvedá ze dna lodě elektrickou svítilnu, vidíme, že to myslí vážně. Indián zapíná svítilnu a svítÍ s ní na hladinu. Princip lovu je jednoduchý, zvíře oslněné prudkým světlem ze svítilny, je na chvíli ochromeno. V ten moment se dá snadno chytit. Je již úplná tma, loď klouže v naprostém tichu po hladině. Slyšíme jen tlukot vlastního srdce a šplouchnutí vody, když se pádlo ponoří pod hladinu. Ve světle svítilny se co chvíli objeví temné obrysy druhé lodi a křovisek rostoucích na břehu. Mlčky pozorujeme průvodcovo počínání se svítilnou a čekáme, co se bude dít dál. Náhle se nedaleko od lodi zablesknou dvě malá světýlka. Je to odraz světla v očích zvířete. Průvodce bleskurychle sahá do vody a obratně vytahuje nad hladinu asi sedmdesát centimetrů dlouhé mládě aligátora.
Mezitím k nám doplula druhá loď. Průvodce pevně drží zvíře a ve světle svítilny předvádí svůj úlovek. Zvíře podobné velké ještěrce má na hlavě a na zádech žlutohnědé pruhy a světlé béžové břicho. Indián jej dává kolovat. Nikdo, kromě mojí partnerky, se neodváží na zvíře sáhnout. Ačkoli je aligátor ještě malý, je jeho tlamička plná ostrých zubů a jeho kousnutí by jistě pořádně bolelo. Úlovek se vrací do vody a lov pokračuje. Ještě jsme zahlédli dva páry světýlek na hladině. Bylo to však daleko od lodi a průvodce nestihl zvíře chytit. Vše vypadá velice jednoduše, ale k tomu, aby člověk dokázal chytit byť i oslněné mládě aligátora, je jistě zapotřebí velké znalosti prostředí, značné zručnosti a odvahy. Je již pozdě, lov končí. Obě lodi se vrací do kempu.
Přirážíme ke břehu a vystupujeme na břeh. Z nedaleké budovy k nám doléhají zvuky bubnů. To právě začíná představení indiánského souboru. Vcházíme dovnitř. V přítmí vidíme na pódiu tanečnice a tanečníky tančící za doprovodu bubnů. Účinkující jsou oblečeni jen do bederních roušek. Ve vlasech mají ptačí péra a na pažích a na nohách mají navléknuté ozdoby. Členové souboru předvádí indiánské rituální tance. Představení probíhá ve strhujícím tempu. Za doprovodu kouřových efektů se před námi odehrává příběh z indiánské mytologie. Představení je u konce a diváci se rozcházejí. Odcházíme do našeho bungalovu. Než vejdeme dovnitř, musím z kliky dveří odstranit asi osm centimetrů velkou můru. Před spaním ještě důkladně prohledáváme postel, zda tam není nějaká havěť. Z pralesa, začínajícího metr od našeho okna, se ozývají tajemné zvuky. Unaveni po náročném dni usínáme. V hlavě se nám honí neodbytná myšlenka, kde asi byli rodiče toho malého aligátora.
