Odjakživa, od samého vzniku planety Země, pulsuje její žhavě nitro rychlým pulsem. Tu s větší, tu s menší intenzitou tryská na zemský povrch nezkrotná energie ať už v podobě žhavé lávy, sirnatých par či „obyčejných“ horkých pramenů. Ačkoliv sopečná aktivita našeho věku je v porovnání s dávnou minulostí podstatně nižší, přesto jsou místa, kde můžeme pocítit žhavý dech matky Země i dnes. Ať už Island, Kamčatka nebo třeba Indonésie, vždy se jedná o fascinující setkání s přírodou v její nejryzejší podobě.
Na obzoru Liparské ostrovy
My teď míříme k jednomu z takových míst. Není zase až tak daleko od našich hranic. Dělí nás od něho něco před dva tisíce kilometrů. U slunných břehů italských, v místech kde už člověk začíná cítit „dech Afriky“, naleznete místo, u kterého ani označení přírodní ráj nedokážete dostatečně charakterizovat jeho skutečnou podobu. Liparské ostrovy jsou totiž natolik svérázným a rozmanitým regionem, že na jeho poznání nepostačí hodiny, ale spíše dny a týdny. Zastavme se v jeho nejživější, horkým dechem zemského nitra pulsující části. Přistáváme v přístavu Porto di Levante, který jako ozdobný prsten navlečený na úzké zemské šíji mezi ostrovem Vulcano a poloostrovem Vulcanello, vítá návštěvníky tohoto ostrova.
Ze sicilského přístavu Milazzo se sem dostanete za necelou hodinu a půl velkým trajektem společnosi Siremar, pokud ovšem nepoužijete k dopravě podstatně rychlejší aliscaf.
Městečko Porto di Levante působí v zářijovém dopoledni ospalým, ale zároveň útulným dojmem. Většina obchůdků s upomínkovými předměty teprve otevírá své výlohy a v restauracích a barech byste návštěvníky spočítali na prstech jedné ruky. Jen v baru u přístavu je provoz živější. Cestující čekající na spojení na další Liparské ostrovy tu upíjejí svou oblíbenou ranní kávu, ale brzy odjedou i oni a o jediné oživení se budou starat výletní lodě, přivážející sem turisty z pevniny nebo z okolních ostrovů.
Vzhůru na Gran Cratere
Kolem malého řeznictví, se spokojeně postávajícím majitelem v bílé zástěře ve dveřích, zamíříme ven z městečka. Uličkou mezi zahradami s malebnými apartmány se prosmýkneme ven z přístavu a po místní silničce zamíříme k našemu cíli – vulkánu Gran Cratere.
Asfaltový povrch brzy opouštíme a začínáme stoupat strmým svahem vzhůru. U cesty stojící zprohýbaná kovová konstrukce se zbytky plachet působí neškodným dojmem jen do té doby, než zjistíme, že v ní sedí velmi důležitě se tvářící paní, která vás bez mrknutí oka obere o 3 EURA. Poplatek tedy s mrknutím oka a zaťatými zuby platíme a rychle mizíme. Netoužíme potom, aby nám ještě přidala místního průvodce a obrala nás (znovu bez mrknutí oka) o dalších 10 EUR. Takže raději rychle vzhůru!
Sypkou horninu zhruba v polovině svahu střídá povrch přeci jen pevnější. To se však záhy ukazuje jako relativní, což dokumentují hluboké erozní rýhy vyhloubené ve svahu vulkánu stékajícími dešťovými srážkami.
Kráter nás vítá
Po necelé hodině vystupujeme na okraj kráteru. Stojíme na jeho severním okraji, do plic nám proudí svěží mořských vzduch a nad námi je blankytně modré nebe se zářícím slunkem. Jeho paprsky se teď prodírají sirnými výpary stoupající ze země jen několik metrů před námi. Stojíme na okraji fumarolového pole ve výšce 291 m.n.m., které nám poskytuje hmatatelný důkaz o neustávající aktivitě této sopky. Zatímco naše nosy dráždí síra ve výparech unášených větrem nad Tyrhénské moře, oči se kochají nádherným rozhledem na okolní ostrovy. Co by kamenem dohodil se vypíná nad mořskou hladinu ostrov Lipari, hned vedle vidíme dva charakteristické sopečné kužely na Salině a ještě více vlevo nejzápadnější ostrovy Lipar – Filicudi a Alicudi. Nejmenší ostrov Panarea leží na úplně opačné straně a na severu se nám v oparu ztrácí Stromboli se jeho aktivní sopkou.
Vraťme se však na Gran Cratere o la Fossa di Vulcano. Stojíme na okraji mísovité prohlubně o průměru zhruba 500 metrů, jejíž dno leží v hloubce 80 metrů. Hledíme na dílo přírody, které vznikalo téměř 100 000 let a i když aktivní fáze vulkánu skončila erupcí 22.4.1890, přesto jeho neklidné srdce tepe dál. Hned na několika místech se derou na povrch sopečné plyny jejichž teplota se pohybuje mezi 350 a 500 stupni Celsia. Jejich výskyt se však neomezuje jen na hlavní fumarolové pole. Zvláště po silných deštích je možno spatřit osamocené výrony par i na jiných místech ve svazích Gran Cratere.
Míříme na vrchol
I když jsme dosáhli kráteru, k samotnému vrcholu je to ještě kus cesty. Odmítáme myšlenku sestupu do jícnu kráteru a vzhledem ke zvýšené aktivitě fumarolového pole respektujeme varování před možností intoxikace parami unikajícími z nitra sopky. Že se nejedná o plané varování, svědčí i přistávací plocha pro helikoptéru, která samozřejmě slouží především vulkanologům sledujícím aktivitu kráteru, ale v nejednom případě posloužila i turistům, kteří nebezpečí sopky podcenili. Po okraji kráteru pomalu stoupáme a s přibývající výškou zesiluje i vítr a tak i přes zářící slunko navlékáme teplejší oblečení. Po zhruba půlhodinovém výstupu dosahujeme vrcholu Gran Cratere a z výšky 391 m.n.m. se nám otevírá výhled na Liparské ostrovy. Hnědozelené zbarvení ostrovů kontrastuje se sytou modří moře, zbrázděného jen vlnami rozbíhajícími se od motorových lodí a plachetnic.
Pod námi Liparské ostrovy
Pár set metrů za námi se tyčí nejvyšší bod ostrova Vulcano – Monte Aria o Scolio del Cardo (500 m.n.m.), ale my pomýšlíme na návrat. Silný vítr nás nutí k sestupu do závětří a tam máme ještě jednu možnost pohlédnout do kráteru. Na protější straně vulkánu se ve větru kroutí bělostné páry a znovu nám připomínají tu sílu, která se skrývá pod našimi nohami. V celé historii Gran Cratere se prudké erupce střídaly celkem pravidelně s obdobími klidu. A protože se v historických záznamech píše o cyklech zhruba sto dvacet let mezi jednotlivými ničivými explozemi, do našich myslí se vkrádá stín pochybností. „Co kdyby právě te?!“ Víme sice, že vulkán je sledován vědci z univerzity v Catanii a Palermu, ale červíček pochybností hlodá. A proto míříme zpět na pobřeží, ale v našich myslích zůstává vzpomínka na setkání s dalším svědkem naší minulostí – s klenotem jménem Gran Cratere.
