Durban je jedním z hospodářských center Jižní Afriky. Zátoka Natal, kolem které byl postaven, byla místem, kde v roce 1497 zakotvil mořeplavec Vasco de Gama. Místo však začalo Evropany zajímat až o 330 let později, kdy zde postavili základnu pro obchod se slonovinou. Po opakovaných nájezdech domorodých Zulů město okupovali Boerové, ve čtyřicátých letech probíhaly tvrdé boje s Angličany. Rozvoj nastal až v šedesátých letech, ale peníze přišly až s objevem zlatých zásob. Jelikož sem koncem 19. století Britové přivezli jako levnou pracovní sílu pro práci na plantážích tisíce Indů, těžko překvapí, že indická populace dnes svým počtem dvojnásobně přesahuje bělochy a šance na indické jídlo je v restauraci mnohem větší nežli na skutečně africký pokrm.
Po volbách v roce 1994, kde měli všichni opravdu rovný hlas, se z města dříve ovládaného bílou menšinou stalo klasické africké město. Na místě zbourané věznice, kde si své odseděl i Nelson Mandela, je dnes kongresová hala s hotelem Hilton, šikovná poloha z města dělá největší přístav na africkém kontinentě.
Prakticky nekonečná pláž je nejzajímavější v oblasti Zlaté míle, kde najdeme většinu velkých hotelů a dobrých restaurací, pro klid turistů a početných surfařů zde najdeme hlídkujícího policajta doslova u každé palmy, navíc se pravidelně objevují hlídky na kolech, motorkách a autech. Nepříjemné, ale kvůli všudypřítomné kriminalitě nutné. Je to proto snad jediné místo v městě, kde se turisté nebojí projít a u početných pouličních prodavačů nakoupit africké suvenýry. Při pohledu z hotelového balkónu se pláž zdála být za rohem a opravdu se jedná jen o několik bloků, sličná recepční však při dotazu, jestli tam můžeme dojít, zbledla a automaticky začala volat taxík.
Pláž rozhodně stojí za to, i v době našeho léta, kdy je v Jižní Africe zima, je pro většinu Evropanů dostatečně teplo, i když místní se většinou obrní kulichem. Jen voda je vhodná spíše pro surfaře, kteří zde najdou pravý ráj.
V době zdejšího léta je však pláž plná turistů i místních obyvatel, městská rada dělá vše, aby se návštěvníci nenudili, takže o zábavu je neustále postaráno. Zdejší pláž sice není ideálem však toužících po relaxaci, klidu, a líném povalování po bělostné pláži jako vystřižené z těch nejkrásnějších turistických průvodců, její rozměry a blízkost celé řady hotelů ji však činí velice příjemným osvěžením v pro Evropana přece jenom pálícím africkém slunci. Na pláži má své stánky i řada cestovních kanceláří, takže pokud nás vodní hrátky omrzí, můžeme si na další den domluvit třeba cestu na safari.
Bezpečnost je hlavním problémem nejen Durbanu, ale každého jihoafrického města. Bílým turistům v hotelech jakékoliv procházky vymluví hned první den, všude je nutno dojet taxíkem, který je zvyklý před obchodem počkat. Pokud nečeká, pokladní jej ráda zavolá mobilem. Ceny taxíků naštěstí cestovatelovu kapsu nezruinují. Podobné je to i s populárním molem v přístavu předělaným na sérii zajímavých restaurací. Od dopoledních hodin je tam rušno a posezení u sklenky jihoafrického vína je potěšením, pokud nám ale nevadí, že jsme za dvoumetrovým plotem. Ani propustka u ozbrojené stráže na bílý obličej, ani několikametrový plot, zaručující, že pohodu bělochů nebude rušit nějaký pokoutný prodavač suvenýrů, mne ale nemohlo vyrušit z pokojného popíjení, koneckonců láhev kvalitního jihoafrického sektu za pět dolarů, no nepijte to. A tak jsem seděl, popíjel a za plotem zatím šel život Durbanu skoro stejně, jako v době, kdy zlaté doly byly králem a černoch směl jenom tam, kde mu to pán dovolil.
Projížďka městem stojí za to, pohled na krásné domy však poněkud kalí vysoké zdi s ostnatým drátem vojenského typu. S vysokou nezaměstnaností a ještě vyšším procentem populace nakažené virem HIV není divu, že je to s bezpečností všelijaké. Pokud si ale vybereme Durban spíše jako místo, ze kterého budeme vyrážet na safari, chybu určitě neuděláme a o zajímavé zážitky budeme mít postaráno.
Nabídek k safari je všude plno, jako obvykle se ale vyplatí vybírat. V okolí není žádná rezervace, která by nabízela populární velkou pětku, tj. slony, lvy, leopardy, nosorožce a bůvoly. Ty skutečně velké rezervace a národní parky, jako je třeba populární Kruger National Park, jsou příliš daleko, a pokud nemáme peníze na helikoptéru, budeme se muset spokojit s něčím menším. Řada z rezervací je navíc promořená malárií, o čemž ovšem kvalitnější cestovní kanceláře předem varují. K dispozici jsou tedy menší, soukromé parky, a nemůžeme proto očekávat několikadenní safari, ale jen půldenní nebo celodenní výlety.
Vybral jsem si safari na soukromém pozemku Tala a stálo to za to, i když na lvy mne museli odvézt o kus dál. Pozorovat třeba žirafy ve volném prostoru je skutečně zážitkem, s těmi lvy to bylo o poznání horší a jejich dvoumetrovým plotem ohraničený výběh nevypadal o moc větší, nežli v ZOO. Král zvířat se také oproti svobodným žirafám tvářil mnohem otráveněji. Většina cestovek k požitku z okukování zvířat přihodí i nějaký ten „kulturní“ zážitek ze života místních Zulu, a i když věřím, že značná část v podmínkách, které nám ukazují, ještě žije, přece jenom pachuť turistické atrakce zůstává.
I krátká návštěva Afriky zaručeně stojí za to.
