Kdo z nás si v mládí nepředstavoval, jaké by to bylo být trosečníkem na nějakém ostrově. Kdo z nás si později, v už dospělém věku, nepřál na chvíli vypadnout z každodenního kolotoče a zmizet z civilizace někam, kde by se byť na chvilku zastavil čas a člověk by nemusel „hlídat“ hodinky, aby něco nezmeškal.
Ráno na ostrově Vulcano
Jak už to tak bývá, sny se vyplňují nečekaně. Náš zářijový pobyt na ostrově Vulcano (jeden z ostrovů Liparského souostroví) probíhal v klidu a v pohodě. Vulkán Gran Cratere poklidně vyfukoval své sirnaté výpary, na úpatí vulkánu v bahenním jezírku stejně poklidně probublávaly výpary do bahenní lázně a i v moři bylo všechno tak jak má být. Vše běželo stejně jako po celých 118 let, které uplynuly od poslední erupce zdejší sopky.
Jednoho zářijového jitra však bylo všechno jinak. Po nočních bouřích jsme kráčeli svěžím jitrem do Přístavu Porto di Levante. Cesty byly lemovány po nočních lijácích velkými kalužemi, zatímco po obloze pluly cáry mraků a mezi nimi nesměle vykukovalo slunce. Náš dnešní cíl – kterým měl být ostrov Salina se svými dvěma vrcholky Monte dei Porri a Monte Fossa delle Felci vykukoval nad úzkou šíjí spojující ostrov Vulcano s poloostrovem Vulcanello. Prostě idylické ráno.
V přístavu
Naše loď na ostrov Salina měla odjíždět o sedmé hodině ranní, ale rozbouřená hladina Tyrhénského moře však dávala tušit problém. Jakkoliv to na pevnině vypadalo, že se počasí k ránu umoudřilo, zvlněná mořská hladina nás přesvědčovala o opaku. Ani aliscaf zajišťující rychlé spojení mezi jednotlivými lipanskými ostrovy, ani později jedoucí mohutný trajekt, nás na palubě nepřivítaly. Trajekt se sice několikrát pokusil o přistání, ale mohutné vlny u přístavního mola ho od toho vždy odradily. Své snažení nakonec ukončil trojnásobným dlouhým zahoukáním a vydal se na další plavbu do poněkud lépe chráněného přístavu na ostrově Lipari. Přístav na Vulcanu osiřel. Jen několik plachetnic stálo uvázaných u přístavního pontonu.
Čekání
Na přístavním molu zatím postávalo pár automobilů čekajících s vírou, že někdy něco přece pojede! Vzhledem k tomu, že jsme byli na italském území a italský temperament je všeobecně známý a my jsme byli jen pár kilometrů od Sicílie, naše očekávání bylo jednoznačné. Sílící proud nadávek a lamentací se nám jevil jako neodvratný, zvláště když v dosahu byla kancelář dopravce, zajišťujícího lodní spojení v této oblasti. Ale pravda byla jiná! Nikdo se nepouštěl do lamentování, nikdo nezvyšoval hlas, nikdo nehrozil pěstmi. Někteří cestující usedli na lavičky a otevřeli denní tisk. Kdosi odběhl do lodní kanceláře, obratem byl zpět, nasedl do svého auta a odjel pryč, neboť zřejmě obdržel informaci o vývoji počasí.
Setkání s ostrovany
Radost musel mít místní rybář, který rozložil svůj obchůdek na kolech hned u přístavního můstku a o klientelu měl teď postaráno. Ne snad, že by cestující přímo kupovali jeho zboží a někde u ohníčku si krátili čekání opékáním ryb. Jeho zřejmě uspokojovalo už jen to množství diváků (chtělo by říci čumilů) i ruch a shon vládnoucí kolem něho, na který nebyl za normálních okolností zvyklý. On byl teď středem pozornosti a náležitě si to vychutnával!
Další pracovní den začal i pro místního zelináře, jenž na stánku vystavoval broskve, hroznové víno, rajčata, papriky…, které se na nás smály z jeho stánku po celou dobu pobytu. Snad to okoukaly od prodavače, z jehož rtů úsměv nemizel snad ani ve spánku, když se po poledni uložil pod slunečníkem k pravidelné siestě. K nějakým zlostným projevům měli daleko i pánové v oblecích a s aktovkami v rukou, evidentně mířící za obchodními záležitostmi na pevninu. Ti zasedli do nedaleké hospůdky, poručili si svou oblíbenou kávu a nerušeně rokovali možná právě o tom, že se nám dnes po ránu to počasí trošku nevyvedlo. Opravdu klid, pohoda. Vždyť taky nač si stěžovat. Hospůdky byly otevřené, z pekárny už také voněly čerstvé dobroty, sluníčko vyhrávalo svůj souboj s mraky, a že byly na moři nějaké ty vlnky? „Jsme přeci u moře,“ odpovídali nám místní. Z přístavního baru se linula vůně čerstvé pizzy a arancinni (smažené rýžové koule plněné masovou směsí), zatímco k rybářskému stánku přihrkala motorová tříkolka jedné z místních restaurací, aby naložila čerstvého mečouna, patřícího ke zdejším oblíbeným pochoutkám.
Neporučíme ani větru, ani dešti
A tak jedinými lamentujícími byli nakonec turisté s kufry, kteří zřejmě míříce k odletu letadla, spílali neschopnosti lodní společnosti poručit větru a dešti. Oni totiž na rozdíl od zdejších domorodců, zřejmě nepochopili, že přírodní zákony platí pro všechny. A to na zdejších ostrovech platí dvojnásob.
