Nedávno mě v tisku zaujala poznámka jak v současné době opět vznikají nová království, spíše panství či monarchie nebo obdobné historické celky na území Čech. Představte si, že k dnešnímu dni jich je už dokonce osm. Mnozí z vás jistě znáte Valašské království a Podhorácké a Horácké knížectví. Někteří jste třeba něco zaslechli o Zemi děda Praděda, Prajském grofstvu, Družině knížete Václava či Republice Kraví hora. Netuším, zda znáte pojem Lašské markrabství a Tolštejnské panství. Většina z výše uvedených územních celků snad vzniká i proto, aby se v místě pěkně rozvíjel turistický ruch a jako určitý magnet přitáhl právě do těchto míst nejvíce zvědavců, cože ty názvy vlastně obnáší.
Dneska bychom si řekli něco o nejsevernějším místě české republiky, které zabírá celý Šluknovský výběžek. Abyste věděli úplně přesně, kde se budeme zeměpisně pohybovat jedná se o místa Dolního Podluží, Doubice, Horního Podluží, Chřibské, Jiřetína pod Jedlovou, Krásné Lípy, Rybniště a Varnsdorfu sloučených ve Svazku obcí Tolštejn za spoluúčasti Svazku obcí Sever, kam patří Dolní Poustevna, Jiříkov, Lipová, Lobendava, Mikulášovice, Staré Křečany, Šluknov, Velký Šenov, Vilémov a město Rumburk. Kdysi se právě tady v těchto místech skutečně nacházelo Tolštejnské panství.
V tomto půvabném kraji Čech vznikl netradiční projekt, jak místo propagovat. K tomuto projektu se připojilo více jak 60 hotelů, informačních center, restaurací ale i muzeí a za pomoci maskota, loupežníka Vildy všichni spojili své síly a stali se součástí tzv. Vandrování po Tolštejnsku. Na všech těchto místech si můžete říci o Vandrovní pas a vydat se nejen krásnou krajinou severních Čech, kterou mnozí mají mylně spojenou jen s průmyslem, ale naopak můžete cestovat skrz lesy Lužických hor po místních rozhlednách, muzeích i památkách nebo jen panenskou přírodou.
A pokud se chcete pořádně rozhlédnout do kraje a pokochat se, je nejlépe vylézt na mohutnou zříceninu bývalého hradu Tolštejn, dle které má celé dnešní i bývalé panství jméno. Jde totiž o dominantu celého kraje, která tady má své kořeny už od 13. století, kdy zde byl vybudován obranný hrad, který se již o sto let později stal nejdůležitějším místem celého kraje i panství. Původně prý měl bránit a ochraňovat tzv. obchodní Pražskou cestu, která spojovala vnitrozemí Čech s Lužicí. Zřícenina stojí 4 km jihozápadně od Varnsdorfu na výrazném znělcovém skalním suku ve výšce celých 670 m. Právě tato skála je další charakteristickou dominantou krajiny.
Z nejvyššího místa skalisek, které jsou přístupné po železném schodišti se zábradlím, je kouzelný výhled na okolní vrcholy Lužických hor a do údolí na Jiřetín, Horní a Dolní Podluží, Varnsdorf. Na obzoru za nimi je vidět Šluknovské pahorkatiny a Lužice. Na svazích pod hradem jsou známé rekreační osady Rozhled a Lesné, které patří k Jiřetínu pod Jedlovou. Je známo z historie, že v Míšeňském dole jihovýchodně pod hradem se za Šlejniců v 16. století pokusně dobývaly stříbrné a měděné rudy. Jihozápadně pod hradní skálou je možno spatřit rybníček, kde v tom správném období kvetou dokonce lekníny a kousek dál pod mohutnými stromy můžete dojít až ke studánce.
Původní německý název tohoto skalního útvaru byl Dohlenstein. To česky překládáme jako kavčí skála nebo kavčí kámen. Kdysi dávno rozsáhlé panenské državy na severu Čech postupně získávaly do svého vlastnictví dva mocné šlechtické rody, které zastávaly na královském dvoře Přemyslovců významné funkce. Zatímco Berkové z Dubé ovládali své državy z hradu Honštejna, pak vartemberská větev Markvarticů (vyprávěli jsme si o nich ve článku Krajem paní Zdislavy) vybudovala snad již v polovině 13.století jako své sídlo hrad Tolštejn. Co víme jistě je, že první historická zmínka o hradu pochází už z roku 1337, kdy Tolštejn dobylo vojsko hornolužických měst, protože zdejší posádka podnikala loupežné výpady na Žitavsko. Hrad drželi později Vartenberkové až do počátku 15. století, kdy jej získal Hynek Berka z Dubé, jeden z nejbohatších pánů v tehdejších Čechách, jehož rozsáhlé panství sahalo až na saský Hohnstein.
Od roku 1485 byl Tolštejn se Šluknovskem v majetku rodu Šlejniců, kteří pocházeli ze saské strany Krušných hor. Jindřich ze Šlejnic na počátku 16. století hrad dle záznamů opravil a rozšířil o severní bašty, které z něj znovu učinily pevnost. Zajímavé bylo, že využívali již dělostřelectva. Za autora změny hradu je pokládán zhořelecký stavitel Wendel Rosskopf, který se nejspíše inspiroval přestavbou hradu Rabí.
Roku 1528 převzal panství Jiří ze Šlejnic, o němž se ví, že podporoval v okolí těžbu stříbra a dalších kovů a pro saské horníky, které do míst pozval nechal založit roku 1554 městečko Jiřetín, dva kilometry od hradu. Sám ale v roce 1555 přesídlil z Tolštejna, který mu zdravotně nevyhovoval, na pohodlnější zámek v Rumburku. Ten není přístupný. Jeho přestavba v letech 1724 – 1726 odstranila většinu renesančních prvků, takže architektonicky není dnešní podoba nijak zajímavá. Cenné jsou pouze portály a štuková výzdoba některých místností. Budova proto brzy přestala sloužit reprezentativním účelům. Dříve zde sídlil soud, kde byli odsouzeni vůdci Rumburské vzpoury a dnes slouží potřebám školství. Podhradí nevyužívaného hradu bylo roku 1570 rozděleno na selské usedlosti. Šlejnicové se zde však už hospodářsky ani finančně neudrželi a jejich panství bylo rozprodáváno. Po roce 1587 se zde vystřídalo mnoho různých majitelů, mezi nimiž byl např. i Vilém Vchynský, zavražděný roku 1634 společně s Valdštejnem v Chebu.
Roku 1607 již hrad nesloužil svému účelu, ale ještě před třicetiletou válkou jej Radslav Vchynský stačil znovu opravit a dostavět. V roce 1642 byl hrad obsazen rakouským vojskem, které se odtud snažilo uzavřít cestu do nitra Čech Švédům. Ti hrad nejen oblehli a ohnivými střelami zapálili, ale i dobyli a zcela zničili. Vyhořelé torzo hradu už nikdy nebylo obnoveno. Od roku 1681 patřil hrad i s panstvím Lichtensteinům. Za Josefa Václava z Lichtensteina (1718–1771) se prý ve zříceninách hradu ukrývalo několik loupežníků, kteří se pokoušeli obnovit zašlou slávu středověkých loupeživých rytířů. Píše se, že naposled byl hrad vojensky využit rakouskou armádou v červenci 1757 při pronásledování ustupujících Prusů; v podhradí se bojovalo také v jedné ze šarvátek prusko-rakouské vojny roku 1778. V následujícím roce proto hrad při své inspekční cestě po severních Čechách navštívil i císař Josef II.
Zbytek hradního torza bral postupně za své i v 19. století, kdy místní odnášeli kamení a používali ho při stavbách. Jako by to nestačilo přidali se ještě hledači pokladů, kteří rozkopávali sklepy a bourali zbylé zdivo. Dělo se to proto, že se k této zřícenině vztahovala ta největší možná síla skazek a pověstí o bílé paní, loupežnících a hlavně o rozsáhlých pokladech, které by měly být schované v úkrytech ve zřícenině. Pověsti vyprávějí i o Vlaších, kteří v okolí hledali drahé kamení a stříbro, takže se dobrodruhů sjíždělo hojně. Samozřejmě existuje i pověst o tajné chodbě, která údajně vedla z hradu do jeskyně Míšeňského (Sýkořího) dolu, který nesl jméno podle míšeňských havířů, které sem v polovině 16. století povolal Jiří ze Šlejnic. Romantické a pověstmi opředené údolí se v 17. a 18. století vydávalo za naleziště drahokamů a staré štoly se zde skutečně našly. V říjnu 1886 jednu ze štol navštívilo několik varnsdorfských občanů, kteří pronikli až na konec chodby ve vzdálenosti 23 m, přitom ve druhé polovině chodby našli několikametrové hloubení, překryté starými kmeny. Kvůli bezpečnosti byly o století později štoly zasypány.
Ještě pár slov k Jiřetínu pod Jedlovou. Jak jsem se zmínila výše, byl založen roku 1548 jako hornické městečko, ve kterém byla těžena stříbrná ruda. Dodnes zbyla jedna štola, která je pro návštěvníky přístupná. Městečko je známé svou lidovou architekturou. Právě proto bylo roku 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Nejznámější je výjimečná křížová cesta s kaplí na Křížové hoře. Jednotlivé kapličky sestupují až k Božímu hrobu. Místním jeptiškám bylo líto, že křížová cesta chátrá, a tak započaly postavy svatých opravovat samy svépomocí. Nad jejich sice dobře myšleným dílem se památkáři zděsili a sestrám toto milosrdenství zakázali a donutili je svou již vykonanou práci pomocí kartáčků na zuby zase vrátit do původního stavu.
Drahokamem Tolštejnského panství je České Švýcarsko, náš úředně nejmladší národní park a jak místní ochránci přírody zdůrazňují, jediný vyhlášený zákonem. Tento známý ráj stromů a kapradin, který dokáže okouzlit členitými partiemi skalních a lesních komplexů je z 98% pokryt lesem. Ještě dnes zde žijí zvířata jako rys, vydra, sokol a tzv. černá zvěř. Na březích potoka Kamenice je vidět už málokde viditelný žlutý mech. Je to přímým důkazem toho, že je tady absolutně čisté prostředí. České Švýcarsko má rozlohu 79 km čtverečních a navazuje na sousední část v Německu.
Ze 14. století také pochází obec Chřibská, jedna z nejstarších tady, kde se nacházelo původně staré slovanské sídliště, později tato farní ves. Dnes zde najdeme dodnes v provozu nejstarší sklárnu v Evropě, která je funkční již od neuvěřitelného roku 1414.
Známým poutním místem Šluknovského výběžku je také Loreta v Rumburku. Tato nejseverněji položená Loreta v Evropě je věrnou kopií italského originálu Casa Santa. Nástup baroka v Čechách totiž znamenal především budování Loret právě podle vzoru „svaté chýše“ postavené v Loretu u Ancony v Itálii. Rumburskou Loretu dal postavit v letech 1704–1709 majitel rumburského panství kníže Antonín Florián Lichtenštejn, přední feudál habsburské říše. Loreta je vzácné umělecké dílo stavitele Jana Lukase Hildebrandta. Pokud si prohlédnete Anconskou i Rumburskou Loretu a zažijete jejich atmosféru, zbývá je zaposlouchat se do zvuku jejich varhan a cítíte se jako v ráji. Jako v ráji na zemi.
