Salza patří k nejkrásnějším řekám v Rakousku. Protéká hlubokým údolím pod Hochschwabem, což je vápencové pohoří ve Štýrsku. Na řece se střídají široká údolí, kdy si můžete prohlédnout majestát okolních kopců, a úzké soutěsky, kde téměř nemáte čas zdvihnout oči od divoké vody.
Když mi přítel navrhl jízdu na divoké vodě, byla jsem nadšená. Že budu háček a tím pádem budu na vodě makat jak šroub, mi oznámil raději až v autobuse. On má již zkušenosti, jak řídit loď, a tudíž budu motorem já. Háček se však těšil na svůj křest ohněm /nebo vodou?/.
Ze Zlína jsme vyjeli večer a snažili se v autobuse dobře vyspat. Nad ránem přijíždíme do kempu ve Wildalpenu. Všude se vznáší lehký opar a taky je nám zima. Rozespalí rozbíjíme stany a honem ještě na tři hodiny do spacáků! V osm hodin nás probudí ruch a hlasitý hovor. Instruktoři nás popohání, za chvilku je odjezd na start. Právě zde skončilo období dešťů, takže hladina řeky je zvýšená a to slibuje zajímavou jízdu. Mě se již zmocňuje nervozita. Říká se, že sjíždění vody buď pár stmelí, nebo rozdělí. Viděli jste přece český film Svatební cesta do Jiljí, že?
Po dvaceti minutách jízdy proti proudu nás autobus vysadí a my fasujeme neopreny, přilby, nafukovací loď Pálavu a pádla. No mám teda ránu! Na suchu jsme vyslechli instruktáž a jdeme na to! Na mělké vodě si zkoušíme nasedání do lodi. Řeknu vám, není to žádná sranda. Celé je to vratké, jedna noha vevnitř, druhá venku, loď uhýbá od břehu a kýve se, pádlo padá do vody, do toho na mě křičí přítel… Ale nebyla jsem v tom sama, začátečníků nás bylo víc. Takže jsme se nakonec naší neobratnosti zasmáli a začali pádlovat.
Já, jakožto naprostý vodácký nováček, jsem byla ze začátku dost zmatená ze všech příkazů, co se na mě valily od zadáka. „Zaber!“ střídalo „Přestaň!“ a já nevěděla, co dělat dříve. Naštěstí začátek sjezdu byl celkem jednoduchý, obtížnost I-II, takže jsme měli dost času se spolu navzájem sžít a taky si vychutnat okolní kopce. Nedotknutá alpská příroda podél křišťálově čisté řeky nás uchvacovala. Kochali jsme se tak dlouho, až jsme málem přehlédli, že v korytu začíná přibývat balvanů a řeka nabírá spád. Sotva jsme se vzpamatovali, už téměř najíždíme na kámen. „Kontruj!“, křičí přítel. „A co to sakra je?!“ začínám hystericky řvát já na něj. To mi jaksi zapoměl vysvětlit! Situaci jsme naštěstí zvládli, ale jakmile jsme v mírnějším úseku zastavili a čekali na zbytek vodáků, začala ostrá hádka. Jeden z instruktorů nás slyšel, připlul k nám a říká: „Klid, než dojedeme do cíle, ještě se párkrát pohádáte, to je normální.“ No, to nás tedy uklidnil. Ale světe div se, za chvíli jsme se sehráli a šlo to docela dobře. Z nezvyklého pokleku v neoprenu mě však začala bolet kolena, takže se ráda protáhuju při každé zastávce, kdy vyléváme vodu z lodi.
Kemp ve Wildalpenu se blížil a s ním nás čekaly nejtěžší chvíle tohoto dne. Zde je totiž závěrečná peřej, obtížnost III. Proud je velice silný a s lodí to pořádně hází. V jednu chvíli jsme se tak naklonili na stranu, že převrácení se zdá být nevyhnutelným. Silou vůle se to snažíme vyrovnat a povedlo se! Nadšeni dojíždíme, přirážíme ke břehu a taháme loď z vody. Večer jdeme do nejbližší hospůdky ochutnat šnaps a sdělujeme si své dojmy. Jdeme raději brzy spát, čeká nás náročný den.
Ráno balíme stany a nasedáme do lodi přímo u kempu. Dnes nás čeká přibližně dvacet kilometrů peřejnaté vody se soutěskou na konci. Řeka zde má obtížnost III. Každou chvíli musíme vylévat vodu z lodi, ale zatím projíždíme „bez ztráty kytičky“. Ruce mě bolí, ale prostor k odpočinku není žádný. Blížíme se k dalšímu úseku plnému balvanů. Poslední z nich výhružně trčí z vody. Někteří jej objíždí zprava, jiní zleva. Před sebou vidíme dvě lodě dnem vzhůru. Moc povzbuzující to není. Ale už se blíží naše chvíle. Proud nás hodil doleva, nemáme na vybranou. Tentokrát se nám to srovnat nepodařilo. Za pár vteřin jsme se poprvé cvakli. Narážím rukou na balvan, hlava jde pod vodu, lokám si. Kotrmelec, už jsem nad vodou. Přítel chytá loď, já jedno pádlo, to druhé rychle odnáší proud. Naštěstí poblíž dohlíží instruktoři a rychle nám pomáhají. No, jednou se to stát muselo, říkáme si. Nasedáme do lodi a jedeme dál.
Následuje přestávka, musíme se posilnit. Čeká nás velmi atraktivní, ale také technicky náročný úsek cesty. Je to pět kilometrů dlouhý průjezd romantickou soutěskou. Řeka je zde široká 3–5metrů, peřeje skrývají nepravidelné proudy, válce a víry. Okolí vnímáme jen letmo, sjezd je náročný. Adrenalin stoupá! Jsem přesvědčená, že se musíme rozmlátit o kameny. Už chápu, proč jsou na Salze přilby povinné a pokud je nemáte, můžete dostat tučnou pokutu. V trochu klidnějších místech zdviháme hlavy a jsme unešeni. Po stranách se vypínají skály, mezi nimi se modrá tenký pruh oblohy. Jízda je rychlá a těžká, ale daří se nám mít loď pod kontrolou. Za soutěskou se uklidňujeme my i voda, naše jízda končí. Balíme, nasedáme do autobusu a hurá domů! S ostatními musíme konstatovat, že Salza je nádherná. Sjezd byl super, všem můžeme tento zážitek vřele doporučit!
