Vlastimil Hanuš
Není zcela jisté, jaký je původ názvu obce Vrutice. Podle jednoho z výkladů se jedná o obec lidí „vrtkých“, tedy nestálých a vrtkavých. Jiný výklad odvozuje název od staročeského slova označující vření nebo víření. Tento výklad by odkazoval na silné prameny, kterými byla tato obec odedávna proslulá. Jeden z nich se prý nachází přímo na návsi nedaleko pozdně barokní kapličky sv. Antonína Padoánského z roku 1766.
Tradičně zemědělská obec Vrutice nacházející se nedaleko Litoměřic patří stejně jako celé Polabí mezi nejstarší trvale osídlená místa na našem území. Její existence je doložená od roku 1088 jako majetek Vyšehradské kapituly. Většina staveb, které se na jejím území nachází však pochází z devatenáctého století. Jedná se zejména o statky s empírovými prvky. Jsou postavené povětšinou z v tomto kraji oblíbených opukových kvádříků a u mnohých z nich jsou dochována tradiční vrata se sluncovým motivem. Nejstarší dochovanou obytnou stavbou je pak patrový roubený dům. Zachoval se zde i empírový formanský hostinec pocházející z roku 1869.
Pravděpodobně největší zajímavostí, kterou ve Vrutici najdete, je vodárenské muzeum Severočeské vodárenské společnosti. Jedná se o čerpací stanici, která byla v roce 1902 vybudována jako dominantní stavba vodovodu, který zásoboval Litoměřice z vrutických podzemních zdrojů. V září roku 1898 litoměřické zastupitelstvo pověřilo vybudováním vodovodu Ing. Aloise Niklase. Vlastní stavba pak začala 28. listopadu 1901 a byla včetně čerpací stanice slavnostně uvedena do provozu 3. května 1903. Ve své době byl vodovod natolik významnou stavbou, že byl na žádost města Litoměřice se svolením císaře Františka Josefa I. pojmenován jeho jménem „Franz Josef Wasserleitung“.
Od čerpací stanice se nedochovala kromě dvou fotografií z roku 1903 žádná dokumentace. Zachoval se pouze pravděpodobně první návrh projekční kanceláře Adolf Niklas, který nebyl později realizován. Původní návrh předpokládal pohon čerpadel pomocí dvou poměrně robusních parních kotlů. Navrhovaný parní pohon byl zaměněn za plynový. Soustrojí, jehož dodávka byla zadána 17. června 1902 Škodovým závodům v Plzni, bylo nakonec poháněno motory na technický plyn, který se v objektu čerpací stanice vyráběl z koksu.
V roce 1930 byla pak původní pohonná jednotka nahrazená moderním dieselovým agregátem dodaným firmou Deutz z Kolína nad Rýnem. Tento stroj je dosud součástí expozice a po rekonstrukci je plně funkční. Pravděpodobně v souvislosti se změnou technologie byla provedena i stavební rekonstrukce budovy čerpací stanice, při které přibyl trámový strop, který vytvořil nad částí objektu druhé nadzemní podlaží. Při této rekonstrukci byla vyměněna i okna, zbourány komíny a byly přistavěny vikýře. Při stavebních zásazích, ke kterým došlo v průběhu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, byl objekt čerpací stanice značně zdevastován. V polovině sedmdesátých let byla v těsném sousedství postavena nová čerpací stanice a stará byla po vyřazení z provozu příležitostně využívána jen jako sklad a garáž a byla ponechána více méně svému osudu.
Čerpací stanice byla rekonstruována v období od srpna 2002 do dubna 2003 na náklady vlastníka, tedy Severočeské vodárenské společnosti, a. s. a byla přeměněna na muzeum s expozicí věnovanou vodárenství na Litoměřicku. Rekonstrukce stála 5,4 milionu korun. Do parčíku před budovou muzea byla z jiného ísta ve Vrutici přenesena socha svatého Floriána. Vodárenské muzeum těsně sousedící s moderní čerpací stanicí, která stejně jako před sto lety zásobuje část Litoměřic vodou z vrutických pramenů je důstojnou připomínkou řemeslné dovednosti našich předků.
Vodárenské muzeum Vrutice je zapsáno do katalogu památek a akcí, který byl vydán u příležitosti Dnů evropského dědictví (European Heritage Days 2003). Je jen škoda, že dosud vázne propagace turistiky zaměřené na drobné technické památky, kterých je v naší dlouhodobě poměrně hustě osídlené zemi poměrně velké množství.
