Letní měsíce nejsou ani zdaleka jediným obdobím, v němž můžete vyrazit na luxusní dovolenou. V posledních letech raketově roste zájem o kratší jarní pobyty, přičemž se vážně není čemu divit. Po dlouhé a pochmurné zimě se lidé těší na nový nával energie a kvetoucí přírodu. Kam se musíte podívat?

Slovenské Tatry

Častým cílem tuzemských turistů je samozřejmě ubytování na Slovensku. Důvodem je krátká dojezdová vzdálenost, levné ceny, nádherná příroda a podobný jazyk. Přirozeně záleží na tom, do jaké části dané země se chystáte podívat.

Jasnou volbou jsou hotely ve Vysokých Tatrách. Těch v současné době naleznete rovnou několik desítek, tudíž si na to své přijdou i nejnáročnější turisté. Ačkoliv vám samotné ubytování poskytne celou řadu luxusních služeb (masáže, vířivku, vyhlášené restaurace a podobně), alfou i omegou je samozřejmě celé širé okolí.

To je totiž známé díky své překrásné přírodě, stovkám kilometrů tras, fantastickým výhledům a naprostému klidu před okolním světem. Nemusíte se obávat, protože opravdu nemusíte být špičkovými sportovci, abyste se dostali na většinu tamních vrcholů. Spoustu tras zvládnou i menší děti.

Rezervace raz dva

Ideální základnou pro vaše dobrodružství budou hotely ve Štrbském Plesu. Odtamtud vás čeká pouhých několik kilometrů od řady nezapomenutelných výletů. Stačí si otevřít internetový vyhledávač a nechat se inspirovat díky tipům od zkušených turistů.

Online svět vám pomůže i s rychlým nalezením ideálního bydlení a jeho rychlou rezervací. Plánujete-li dovolenou, vyberte si hotely a ubytování na Hotely.cz. Během několika málo kliknutí se před vámi objeví výčet výhodných možností, veškeré informace i kompletní ceník. Podívejte se sami a užijte si nezkrotnou přírodu v podání vyhlášeného pohoří.

Poprad je krásné a významné město, které najdete na východě Slovenska. Co v něm vidět a začít? Je toho víc než dost, a to hlavně díky pestré kultuře, přírodnímu bohatství v okolí i bohaté historii Spišského regionu. Tak se na to pojďte podívat. Nezapomeňte si přibalit i cestovní pojištění na Slovensko.

Než vyrazíte na Slovensko

Připraveni pořídit si parádní zážitky u našich východních sousedů? Tak si před cestou nezapomeňte sjednat i cestovní pojištění. Stát vás bude jen pár korun a v případě nouze se o vás hezky postará. Zbytečně nešetřete a užijete si chvíle volna a pohody bez starostí!

Chcete se podívat na online srovnání cestovního pojištění? Není problém – pomůže vám s ním kalkulačka, ve které ho během pár minut uvidíte a stejně snadno si přes ni cestovko i sjednáte.

Poprad – skvělý tip na výlet

Historie Popradu sahá až do pravěku z dob stěhování národů. Město jako takové bylo založené ve 13. století, v minulosti se tu pak těžila měděná ruda, vznikaly manufaktury a v roce 1871 došlo k připojení Popradu na Košicko-Bohumínskou železnici. Město je také branou do Vysokých Tater a vzhledem k tomu, že je kulturním, hospodářským i administrativním centrem podtatranského regionu, zvažoval Poprad už několikrát uspořádání zimních olympijských her.

Zajímavostí je, že se Poprad skládá z několika menších měst, které jsou navzájem propojené. Jsou to Spišská Sobota, Poprad centrum Matejovce, Stráže pod Tatrami a Veľká.

A co zajímavého je tu k vidění?

• Centrum Popradu – Je poměrně malé, ale často nabízí bohatý kulturní program. Na náměstí pak musíte navštívit  kostel sv. Egídia s nádhernými freskami a perfektní akustikou, díky které se tu konají i krásné koncerty. Pro chvíle relaxu navštivte pivní koupele v hotelu Tatras, který je penzionem, restaurací i pivovarem.

• Tatranská galéria – najdete ji v krásných prostorách staré parní elektrárny, jejíž industriální prostředí tvoří poutavý kontrast s výtvarným uměním. Tatranská galéria je totiž centrem výtvarného, hudebního i literárního umění.

• Spišská sobota – Může se pyšnit krásným náměstím lemovaným městskými domy, radnicí, renesanční zvonicí a římskokatolickým kostelem sv. Juraje z 12. století, který patří k nejvýznamnějším ukázkám středověkého sakrálního stavitelství na Slovensku. Ve Spišské Sobotě se také doporučuje ochutnat místní tradiční posúch, který připomíná pizzu. Říká se mu Sobotský Maťko a je připravený z tradičních regionálních surovin.

• Podtatranské muzeum – Chcete poznat historii tohoto regionu? Pak ho musíte navštívit. Muzeum vás provede poutavou procházkou podtatranského regionu od pravěku až po současnost. Velkou a očekávanou novinkou je otevření nové expozice – Knížecí hrobky z Popradu, která se bude věnovat unikátnímu nálezu, a to hrobce germánského knížete z přelomu 4. a 5. století s dokonale zastřešenou dřevěnou komorou a sarkofágem. Hlavní budova muzea se nachází v Popradu, pro expoziční účely slouží i ta, kterou najdete ve Spišské Sobotě, a která představuje například místní cechy a řemesla.

• Kvetnica – kus přírody s lesy, loukami, který je z Popradu velmi snadno dostupný.  Vydat se sem můžete autem nebo po cyklostezce. Užijete si tu skvělé procházky, například po Banskom náučnom chodníku. Nebo se můžete pokochat kamenolomem s jezírkem s blankytně modrou vodou.

A zapomenout nesmíme ani na Gánovce s Geoparkem Neandertal, ve kterém se dozvíte, jak žili pravěcí neandrtálci, kteří zde žili. Važeckou jeskyni, kterou si užijí hlavně rodiny s dětmi, nebo Auqacity Poprad, kde se zrelaxujete a vyřádíte na tobogánech.

O Levoče jsem ještě nedávno pouze věděl, že nějaké takové město na Slovensku existuje. Při naší letošní cestě do Slovenského ráje jsme se tam najednou kolem jedenácté v noci ocitli a byli jsme nadšeni. Vůbec jsme nelitovali toho, že jsme se tam nechali odvést i když jsme původně chtěli do Spišské Nové Vsi. No prostě jsme žili v domnění, že Spišský hrad musí stát někde poblíž. Jak to ale celé začalo?

Před prázdninami Tom tak nějak navrhl, že pojedeme do Slovenského ráje. Po zvážení finanční situace mužstva, se dohodlo, že přesun proběhne stopem po skupinách. Nakonec byly vytvořeny celé 2 skupiny – Tom s Kristýnou, Lukas a já. S Lukasem jsme naplánovali odjezd na pátek kolem oběda a to jsme ještě měli strach, že se v pondělí v Podlesoku s Tomem a Kristýnou nesejdeme. Jen tak mimochodem nám ještě Tom dal tip na Spišský hrad („Když budete mít čas, tak tam zajeďte, je to kousek od Slovenského ráje…“). Pomocí vlaku jsme se přemístili do Svitav na hlavní silnici směrem na Olomouc a začali stopovat, aut pomalu ubývalo a po 3 hodinách Lukas už vážně přemýšlel o návratu, já jsem jenom přemýšlel, jak to do pondělka stihneme.

Najednou si paní Smůla řekla, že už jí to s námi nebaví a zastavilo nám auto. Paní nás odvezla na kraj Olomouce a výrazně nám vylepšila náladu. V Olomouci jsme chvíli váhali kudy dál, nakonec jsme pokusně začali stopovat na silnici na Přerov. I když to byl opravdu jenom pokus o stop, protože víc aut jezdilo směrem na Hranice, ale po škaredé skoro dálnici, tak nás vzalo 3 auto. Byl to Ukrajinec, který tady pracuje, takže jsme si moc nepokecali. V Přerově už jsme si pomalu začali vybírat místo, kde asi přespíme. Po půlhodince nám zastavil starší pán, který nás bravurně převezl přes Beskydy a vysadil nás asi 15 km před ValMezem (pro neznalé Valašké Meziříčí) na nějaké křižovatce, nad kterou se vyjímal zbrusu nový zámek nějakého „Ropáka“ (v místním nářečím je to člověk, který kšeftoval s LTO). Po 3 minutách jsme už jeli do ValMezu. Ve ValMezu jsme se kolem sedmé večer rozhodli, že popojedeme ještě kousek k hranici a tam někde přespíme. Z ValMezu jsme směrem k hranici odjeli během 5 minut stopování (Moraváci jsou bezva lidi) do Dolní Bečvy, kde jsme si už skoro vybrali místo na spaní a na naplánování další cesty. Mezitím jsme se při pokusu dovolat Tomovi dozvěděli, že je ještě na cestě z Londýna a že se čas srazu trochu odloží, jsme se rozhodli navštívit Spišský hrad.

Ještě se nám nechtělo jít spát a tak jsme zkoušeli štěstí, než se setmí. Najednou zastavilo auto s Libereckou SPZkou a k našemu údivu se nás řidič slovensky zeptal, kam chceme svézt. Vypadlo z nás, že na Slovensko… Ještě než jsme přejeli hranice, tak jsme se dozvěděli spoustu věcí, jako že jede vypůjčeným autem z Liberce domů do Levoči a dělá dobré skutky (bere všechny stopaře, které uvidí). Také jsme byli ujištěni, že je Slovenský ráj je hned vedle a taky nám bylo vysvětleno, že na Spišský hrad je to o hodně blíž z Levoči, než ze Spišské Nové Vsi. Cestou z hranic jsme ho ujistili, že rodinné problémy k vůli kterým jede domů se určitě vyřeší a že nemá cenu projet serpentiny rovně kvůli ženský, že Ráj chceme vidět jen slovenský, a pak už bylo dalších 250 kilometrů cesty v pohodě. Cestou jsme skoro nic neviděli, až na nějakou osvětlenou zříceninu o které se nám na zpáteční cestě podařilo zjistit, že se jmenuje nějak jako Starohrad. Najednou jsme uviděli na kopečku osvětlené město a ceduli Levoča, bylo jedenáct hodin a my jsme po 12 hodinách stopu byli na Slovensku v místě, které jak jsme zjistili z mapy je pro naše další cesty ideální výchozí bod.

Levoča

Noční Levoča nás svými osvětlenými památkami opravdu nadchla. Protože jsme byli vysazeni na křižovatce pod „starým městem“, tak jsme vyrazili do centra (světlo láká nejen můry), kde jsme vůbec nic nezjistili, ale čím dál víc se nám osvětlené ulice se starými domy a náměstí líbily. Najednou jsme došli k hradbám a uviděli na kopci další kostelík, pod hradbami byla tma a než zhasla lampa, pod kterou jsme stáli, tak jsme věděli, že kolmo dolů to nepůjde. Začali jsme obcházet hradby a našli jsme pěšinku, která vedla z hradeb dolů. U betonového mostu, který nikam nevedl, jsme se rozhodli, že půjdeme po cestě k osvětlenému kostelu a tam někde zkusíme přespat. Místo jsme našli už po půl kilometru chůze a i když jsme při povídání v autě zaslechli něco o kempu, tak jsme jen konstatovali (asi únavou), že nás nějaká vyšší tráva nerozhází (nevypadalo, že by jí někdo někdy sekal) a ulehli ke spánku.

Ráno jsme se probudili s výhledem na hradby a po studiu naší „skvělé“ mapy (proč skvělé se zmíním jindy) jsme si řekli, že si Levoču projdeme ještě ve dne. Na náměstí se zrovna chystal start nějakého automobilového závodu, takže tam byl docela zmatek. Do chrámu sv. Jakuba po nás chtěli vstupné a tak jsme si vyřezávaný oltář z principu prohlédli na fotce. Přesyceni památkami jsme se vydali směrem z města hradní bránou. To co jsme uviděli za ní, nás opravdu dostalo… Co může člověk očekávat za hradní bránou – přece hradby, ty už jsme viděli, ale tyhle byly opravdu dokonalé. Pocházejí již ze 13. století a původně jich bylo 2,5 kilometru.

Během prohlídky Levoči nám samozřejmě ujely všechny autobusy směrem na Spišský hrad a tak jsme se pokoušeli stopovat (co jiného, když jediná cesta vede po silnici). Jedna hodná paní nás odvezla do … Byl to sice kousek, ale i tak to potěšilo. Nad vesnicí jsme už v dálce uviděli hrad – to byl ten lepší pohled, bohužel jsme taky uviděli nekonečnou silnici. Když nás ještě na poměrně úzké dvou proudovce, která sice skoro neměla krajnici, zato na svodidlech nešetřili, předjelo několik „závodních“ aut, tak jsme jenom protáhli ksichty a začali šlapat.

Před Spišským podhradím jsme uviděli, jak auta zastavují a nabírají vodu. Když jsme došli blíž, tak jsme se rozhodli taky doplnit zásoby, které padly při předchozím pochodu. Vodu byla asi zdravá, ale jinak to byla klasická smradlavka (sirovodík), která opodál (Sivá Brada) vyvěrala malým gejzírkem, který celý kopeček „vyrobil“ z travertinu (nejsem šutrolog, ale je to odrůda vápence – asi). Od Sivé Brady jsme šli k hradu přes Spišskou Kapitolu do Spišského Podhradí.

Ve Spišském podhradí, o kterém nám bylo řečeno, že je to takové pochybné cikánské městečko, jsme se rozhodli ve stínu na nějakém náměstíčku poobědvat. Více než cikáni, kteří okolo projížděli na koňském povozu s hnojem, nám při jídle vadili jakési podivné ženské (asi z nějakého ústavu), které nahlas řešili nějakou kravinu. Při této estrádě nás přešla chuť říct si někde o vodu a tak jsme oběd trochu zapili smradlavkou a řekli jsme si, že na hradě nabereme novou. Po cestě k hradu se trousilo spoustu lidí a my jsme se už těšili, jak se budeme procházet po mohutných hradbách.

Spišský hrad

Co o hradě říct, opravdu dobrý tip. Obrovské množství vápence a travertinu poskládané do 4 nádvoří (rozloha 4 ha). Za 10 Sk ke vstupnému se mohlo fotit i v expozici. Hrad je z části opravený a na jeho dalších opravách se pracuje, přece jenom turistická atraktivnost se trochu staví před historickou hodnotu. Po prohlídce zbytků paláců jsme se vydali na obchůzku po hradbách. Hradby byly pěkně opravené a dost dlouhé, na nádvoří byl jakýsi kruh o kterém jsme se dozvěděli, že to bylo vojenské ležení z doby, kdy hrad ještě skoro neexistoval. No jestli se něco takového zachovalo, tak možná jako náznak, ne jako půlmetrový perfektně opravený kruh. To samé se dá říct o další naznačené stavbě, někdejší pohanské modlitebně.

Z hradu jsme sešli na opačnou stranu, protože tam byla autobusová zastávka a taky jsme se chtěli podívat na hrad z druhé strany. Autobusová zastávka sice byla na svém místě, ale autobus nás dostal. V čase, který se zhruba shodoval s časem odjezdu autobuse se k nám blížila Karosa – linkáč, bohužel 150 m před námi řidič provedl úhybný manévr a odbočil do vesničky, jejíž okraj nám mapa ještě ukazovala… No po 10 minutách ujišťování, že tam autobus jenom zajel a že se vrátí, jsme ho uviděli – nevracel se, ale blížil se k 1,5 km vzdálenému nájezdu na „naší“ silnici. A tak jsme šli…, zkoušeli stopovat…, došli k Sivé bradě…, nabrali smradlavku a pomalu vyrazili po rozpálené asfaltce směrem k Levoče. Asi po 3 kilometrech nám jaksi podivně zastavilo auto a jeho 84 letý řidič (podle sutany nějaký kněz nebo mnich), pomalu, trochu nejistě, ale bezpečně vysadil v Levoče. Prošli jsme se kolem hradeb a vyrazili směrem na Spišskou Novou Ves.

Večer se přibližoval, v Levoči se nám na noc zůstat nechtělo a tak jsme u první autobusové zastávky začali studovat jízdní neřád. Trochu naděje nám dodala informace, že za chvíli něco jede. Podle vysvětlivek to mělo jezdit „v parných týžďnov“ – parno sice bylo, ale asi to znamenalo sudý týden, který zrovna asi nebyl, protože nic nejelo. Koňský povoz, který se k nám blížil udělal podobný manévr jako autobus, ale s tím jsme víceméně počítali. Nakonec nás po pár kilometrech vzal kluk s holkou a i když jsme byli trochu těžší než očekávali, tak nás s humorem dovezli až do Spišské Nové Vsi.

Našim dalším cílem byly Novoveská Huta, kde jsme už konečně chtěli začít naše putování po Slovenském Ráji. Cestou jsme už nutně potřebovali nabrat pitnou nesmradlavou vodu, protože i když jsme měli žízeň, tak se mi žaludek (a nejen on) i při vzpomínce na smradlavku bouřil. Když Lukas uviděl ve dvorku auto s SPZkou UO a něco, tak neváhal a zeptal se na vodu. Následoval rozhovor odkud jsme, a tak když zjistili, že bydlíme asi 25 – 35 km od nich následovalo pozvání na československou půdu. Po prověření, jestli neznáme ty a ještě támhlety a tuhle firmu, jsme byli pohoštěni slivovicí, která trochu domluvila smradlavce (kdo ví, jak by to jinak dopadlo).

Pak už jsme jen vyrazili směrem na Novoveskou Hutu a zjistili, že nám již tradičně při rozhovoru se „sousedy“ ujel poslední autobus. Napůl cestě jsme našli vhodné místo na spaní a po odložení báglů šli bez večeře spát.