Když se řekne D1, téměř každému se vybaví věčně ucpaná a na dopravní kolize bohatá dálniční spojnice mezi Prahou a Brnem. Pokud jsme někdy nuceni ji použít, naší snahou většinou bývá projet ji co možná nejrychleji. A tak se může velmi snadno stát, že přehlédneme nepříliš nápadné poutače, které nás zhruba po 35 km za Prahou vybízejí k návštěvě hned několika hradů a zámků. A na jeden z nich, bychom se v krátkém vyprávění dnes vypravili.
Český Šternberk je malebná vesnička lemující půvabný břeh řeky Sázavy. Cestou od dálnice budete projíždět krásnými listnatými lesy a budete-li zasněni tak jako já, lehce se vám může přihodit, že za jednou zatáčkou úplně přehlédnete malé parkoviště. A to by byla škoda, protože právě od něho vede cesta k jednomu z hradních skvostů v naší republice, hradu Český Šternberk. Hrad se díky kopci, na kterém stojí tyčí do výše a již po celé věky střeží klid všech, kteří zde nacházeli místo k životu. Ačkoliv je dnes již jiná doba a k ochraně životů hradu potřeba není, přesto jeho historie i současnost stojí za shlédnutí.
Prohlídku interiéru hradu lze absolvovat ve druhém patře. Patro první je totiž od roku 1992 obytné, protože právě v tomto roce získal rod Šternberků panství v restituci zpět. Právě zde dnes žije Zdeněk Šternberk s manželkou. Ač stár úctyhodných 84 let, přesto je nesmírně inspirující procházet hradními prostory s vědomím, že potomek starobylého rodu je opět přítomen. Prohlídka zpřístupněných prostor hradu trvá zhruba hodinu a rozhodně stojí za to. Budete-li muset nějakou tu minutu počkat než na vaši skupinu přijde řada, ničeho nelitujte. Ba právě naopak, využijte darovaný čas a ponořte se do úchvatných pohledů, které se vám z hradeb naskytnou. Něžné sázavské meandry, skalní masivy občas vykukující z hustých lesů nad řekou, nebo romanticky supící posázavský pacifik, který má v podhradí jednu ze svých mnoha zastávek. Věřte mi, že se vaše oko nenasytí do okamžiku, kdy se ozve hlas průvodkyně, až nepříjemně vás odtrhávající od krásy, kterou jste teprve začali vnímat.
První krásnou místnost, kterou při prohlídce spatříte, je Rytířský sál. Je zdoben nejen nádherným nábytkem, ale jsou zde na zdech po obvodu zejména barokní portréty vojevůdců z doby 30. leté války. Erby nad nimi symbolizují vztahy právě s rody Šternberků. Zajímavý je obraz Jiřího z Poděbrad, jehož první manželkou byla Kunhuta ze Šternberka a ačkoliv erb nad jeho hlavou je erbem českých králů, v té době mu zdaleka ještě nepatřil, neboť panovnický trůn zemí Českých ho teprve čekal. K tomuto rozlehlému sálu patří i barokní kaple sv. Šebestiána, ke které se váže zvláštní pověst. Jednoho dne z ní prý vyběhl ohnivý pes a při svém útěku z hradu zanechal na jeho hradbách stopy. Budete-li mít štěstí a dopřejete-li svému srdci dávku vnímavosti, odnesete si nezapomenutelný zážitek z jejich nalezení.
Dalším místností je Žlutý, neboli Pánský salónek. I když se do těchto míst pánové jistě velmi rádi uchylovali a užívali si klidných chvil, přesto ani zde se nedokázali obejít bez možnosti obšťastnit se pohledem na krásné dámy. Jejich fantazie však i přesto patřila ženám vlastního rodu, takže zde můžete spatřit tzv. Dámu v bílém a Dámu v černém. Tou první je Františka ze Šternberka, jejíž manžel v Praze založil Akademii výtvarných umění a spolupodílel se na založení Národního muzea. Ale protože jedna dáma pánům obvykle nestačí, mohli se pokochat krásou i Karolíny ze Šternberka, která je babičkou současného hradního pána. Její obraz je namalován zvláštní malířskou technikou, takže ať už si stoupnete v místnosti do jakéhokoliv místa, vždycky budete mít pocit, že se vám dívá přímo do očí. V případě tak krásné ženy, je to však spíše vítaným zjištěním. Karolína velmi vášnivě sbírala porcelán a stříbrné miniatury. Právě tuto sbírku těsně před svojí smrtí pečlivě uschovala a byla objevena až o 40 let později synem místního správce ve sklepě pod haldou uhlí. Pověstný poklad hradu Šternberk tak pozbyl roucho své tajemnosti a je přístupný všem zájemcům.
Ačkoliv manžel Karolíny ze Šternberka Filip byl také sběratelem a sice dýmek, znám je především jako zanícený malíř amatér. Své umělecké vlohy měl možnost rozvíjet pod vlivem takových učitelů, jako byl například Alfons Mucha. Nejraději maloval vojenské a válečné motivy, ale jeho pozornost byla upřena také na koně. Vždyť po několik sezón byl dokonce hlavním rozhodčím Velké pardubické steapelchase. Jedním z jeho působivých obrazů je zachycení prusko – rakouské bitvy u Hradce Králové u Sadova, které ačkoliv se pro své mládí nemohl zúčastnit, přesto do válečné vřavy svoji postavu umístil. Jako jedinou ji však namaloval bez pokrývky hlavy, takže i když jediná, je nalezení Františka docela oříškem.
Vaší pozornosti jistě neujde, že v prostorách celého hradu je umístěno velké množství mědirytin s motivy z období 30. leté války a tehdejší doby. Tuto sbírku dal dohromady otec dnešního hradního pána Jiří, který jich shromáždil rovných 545 a je tak největší v Evropě. Není bez zajímavosti, že od roku 1949, kdy hrad zabrali komunisté, zde Jiří ze Šternberka pracoval jako kastelán a průvodce. Dobrodružné povahy jistě ocení prohlídku Loveckého salónu, kde kromě mnoha trofejí ulovených na panství Šternberků, je i krokodýlí kůže, kterou právě Jiří získal v roce 1907 na Ceylonu, který navštívil při své cestě kolem světa. Ta byla darem jeho rodičů za úspěšné složení tehdejší zkoušky dospělosti, dnes dobře známé maturity.
Až při své prohlídce budete procházet hradní jídelnou, neopomeňte fakt, že právě v těchto prostorách se natáčela pohádka o krásné Arabele. U kachlových kamen postávali Blekota s Mekotou a v ještě dnes otevřeném okně tehdy sedával černý havran coby Rumburak. Prohlídka hradu Český Šternberk skončí dřív, než byste očekávali. Ne pro svoji krátkost, ale protože budete natolik vtaženi do poutavého vyprávění, že přestanete vnímat čas. Dějiny rodiny Šternberků jso plny nesmírně zajímavých osobností, pohnutých osudů i lásek. Vzešli z nich vzdělanci, umělci, vojenští hrdinové, ale vždycky lidé, kteří svá panství využívali moudře, aby lidé žijící v jejich blízkosti mohli nikoliv přežívat, ale žít. Jejich návrat do prostor domova jim nemůžeme než ze srdce přát.
A snad právě pro to co vše museli putováním nelehkými dějinami prožít, půjdete-li chodbami druhého hradního patra, nezapomeňte, že jen o pár metrů pod vámi prožívá podzim svého života Zdeněk Šternberk s chotí. Návštěvníkům se nerozdávají papuče ani návleky, našlapujte tedy prosím opatrně, klid, který tím vytvoříte, si tito lidé již docela jistě více než zaslouží.
