Soutěž Endurance: Sedmdesátidevítistupňové kafe

„Víte, my tady vlastně turisty nemáme moc rádi,“ vysvětluje dohněda opálená černovlasá paní (nebo slečna, tady se to těžko poznává) a my stydlivě klopíme pohledy ke svým smradlavým ponožkám. Byli jsme pozvaní na kafe a v těchto zeměpisných šířkách je zvykem se při vstupu do domu zouvat. „Ne, vy ne, vy jste něco… jiného,“ usměje se.

Má pravdu. My jsme nepřijeli tak jako většina turistů výletní lodí, ale na lyžích, nestrávili jsme tu dvě hodiny, ale v této chvíli už skoro celý den a v nejbližších hodinách se nechystáme městečko opustit. V obchodě jsme nenechali hromadu peněz za suvenýry ale za čokoládu. Vlastně se za turisty ani nepovažujeme. Otázkou je, co tedy jsme? Naše cesta z Longyearbyenu netrvala jednu noc jako výletní lodi, ale dvacet dní. Dvacet dní cesty na sever na Newtontoppen – nejvyšší horu vysokou úctyhodných 1717 metrů a od ní na západ přes zamrzlý fjord a několik ledovců. Dvacet dní na sněhu, na lyžích, zapřažení do sání. Dvacet dní bez jakékoli podpory zvenčí či možnosti dokoupit zásoby, dvacet dní s veškerým vybavením pouze a jenom na saních za sebou. Dvacet dní bez sprchy, porcelánového záchodu a vody, bez postele a ústředního topení, dvacet dní v teplotě méně nebo více, ale spíš více pod nulou. To vše ve společnosti dalších pěti lidí, kteří si vybrali ten samý způsob trávení dvou nejkrásnějších měsíců v roce – polární expedici.

Cíl? Svalbard, česky Špicberky. Souostroví v Severním ledovém oceánu, asi tak tisíc kilometrů od severního pólu. Podle představ průměrného turisty, pokud vůbec tuší, kde jsou – nesmějte se, to si nevymýšlím – trvale pod sněhem, neobydlené a neobyvatelné. Opak je však pravdou. Jednak, na Špicberkách během léta sníh roztaje a veškerá vegetace se snaží za dva měsíce stihnout to, na co kytky v Evropě mají půl roku. Jen dvě třetiny území jsou trvale zaledněné, takže tam je sníh i v létě. Druhak, na Špicberkách se bydlí docela příjemně. Dokladem je osada Ny Ålesund na severozápadním pobřeží Západních Špicberků, největšího a jediného obydleného ostrova. Pro milovníky historie: Ano, to je přesně to místo, odkud startoval Amundsen, Ellsworth a Nobile se vzducholodí Norge a přeletěli severní pól, a odkud o nějakou dobu později startoval i František Běhounek na Nobileho další vzducholodi Italia, taky doletěli na severní pól, bohužel už ale nedoletěli zpátky a on o tom pak napsal tlustou knihu s výmluvným názvem Trosečníci na kře ledové.

Na tohle místo, hrdě si ke svému názvu připisující kód 79°N (skutečná zeměpisná šířka je 78 stupňů 55 minut), jsme po dvaceti dnech dorazili. Trochu unavení, hodně hladoví, strašně zvědaví. A tady jsme se od milé prodavačky v obchodě, kde se prodávají pohlednice, alkohol a čokoláda, dozvěděli, že pozítří je 17. května, státní svátek, den nezávislosti. A jestli prý tady ještě budeme? „Nejspíš ne, to už budeme zase někde na ledovci,“ odpověděla jsem automaticky. „No jasně, že tady budeme,“ odpověděl v tu samou chvíli náčelník a ostatním členům komanda se rozzářily oči. Však taky měly proč.

Z pozvání k vytahování norské vlajky se vyklubalo pozvání do průvodu, z pozvání do průvodu se vyklubalo pozvání k účasti v odpolední soutěži a na večerní oslavu.

Jak Norové berou oslavy sedmnáctého května strašně vážně, tak je obyvatelé Ny Ålesundu berou sportovně. Ny Ålesund je spíš mezinárodní než norský a místní Norové si to velice dobře uvědomují. Tradiční průvod se tak omezil na pouhé obejití města, což v místních podmínkách vydalo asi tak na čtvrt hodiny chůze v nezávazném hovoru s kýmkoli za doprovodu usilovně hudlajícího a troubícího NY ÅLESUND SLAG & BLǼSE ENSEMBLE. Nezáleží na tom, jestli hráči na hudební nástroje umí nebo neumí, ale jestli mají odvahu je vzít do ruky. „Just to make noise,“ bylo mi řečeno.

Pro odpolední soutěž, National Day Quiz či 17. mai-quiz bylo potřeba se tak trochu vyznat ve městě. My jsme sice byli ve městě už skoro třetí den a měli jsme ho pětkrát projité a obejité, ale že bychom se vyznali, to se říct nedalo. Organizátoři tedy hbitě přidali jedno pravidlo: do každého týmu jeden Čech. Pokud by si někdo myslel, že jsme byli pro týmy přítěží, hluboce se mýlí. Jak se jmenuje který dům, odkud se vypouští balony, kde bydlel Amundsen a který dům je pojmenován po chlapovi, který vymyslel kontinentální drift, to jsme opravdu netušili. Ovšem jak se jmenoval Nobileho pes a kdy přesně startovala vzducholoď Norge zase nevěděli místní a zatloukání hřebíků jim taky moc nešlo. Ukázalo se, že mezinárodní zapojení bylo oboustranně výhodné a my jsme se navíc dostali tam, kam bychom se v jiné dny těžko dostávali, s velkou pravděpodobností bychom se tam nedostali vůbec. Cíl závodu byl umístěn stylově, v kavárně. Ano, v nejsevernější trvale obydlené osadě je i nejsevernější kavárna – Mellagret kafé. Je to pravděpodobně i největší kavárna, protože se do ní bez větších problému vejde celé město. To, že populace touto dobou činila asi tak šedesát kusů včetně jednoho mimina (nejsevernější mimino), už statistika může opomenout. Poté, co jsme dorazili do cíle, každý s jiným týmem, každý z nás bez jakéhokoli ptaní či nabízení vyfasoval hrnek horkého Ny Ålesundského kafe. Ani jsem nestihla protestovat, že kafe nepiju, a už jsem ho měla v ruce. Teď už by bylo neslušné ho nevypít, tak jsem si čichla… hm, kafe. Čichla jsem si podruhé… hm, kafe s nějakým alkoholem. Pak jsem s největším sebezapřením ochutnala. Hmmm…. kafe! Ny Ålesundské kafe! A to je, přátelé, hodně huňatá paráda (přeloženo do spisovné češtiny: bylo výborné… Ale to tak hezky nezní).