Milý příteli, opět Tě zvu k rozhovoru na téma, kterého jsme se již jednou dotkli zastavením u Debussyho Faunova odpoledne. Tentokrát bych se chtěl spolu s Tebou pokusit o pohled z jiného úhlu.

Nevěřím, milý příteli, že mám nesmrtelnou duši a přec je v mém nitru cosi nedefinovatelného, schopného reagovat na vnější podněty. Nemá to nic společného s rozumem. Nezávisle na logice pociťuji cosi rozumem neuchopitelné, slastné, vzrušující, pocity smutné, tragické, jindy opět vzrušující, povznášející, teskné, úsměvné, lahodné – nedefinovatelné, nehmotné a přece existující.

Tyto pocity nevznikají samy o sobě, jsou vždy podmíněny vnějším vlivem. Nevznikají vzpomínkou na onen podnět, jsou s ním přímo spojeny. Jsou přitom prchavé, odeznívají stejně rychle, jako podnět, který je vyvolal. Jedno bez druhého nemůže existovat, nelze to oddělit.

Ano, je řeč o hudbě a pocitech, které vyvolává melodie veselá, smutná či tragická. Hudbou podmíněné pocity nelze vyvolat vzpomínkou. Ožívají jedině společně a zanikají v okamžiku doznívání tónů a melodií. Není zde žádná zákonitost. V každém posluchači, který chce naslouchat, vyvolává jiné vzruchy, jakoby každý posluchač byl naladěn na jinou délku vlny a jeho nitro reagovalo jinak, probouzejíc jeho představivost.

To vše, umění naslouchat hudbě a býti odměněn hudbou vyvolanými pocity, to vše nepadá jen jako dar z nebe. Obojí je odměnou za námahu, za vůli a touhu naučit se aspoň trochu rozumět hudbě a nechat se jí na sebe působit.

Název skladby napovídá mnoho o obsahu, nikoli ale o tom, jaké pocity v nás skladba vyvolá a jaké představy se zrodí.

Nemyslím, že je nutné souhlasit s názorem, že to, s čím se Ti snažím svěřovat je jen z oblasti romantických melodií, které lahodí naší představivosti (José Ortega y Gasset – Smrt a zmrtvýchvstání). Naopak se domnívám, že do této oblasti, ve které hudba má vyvolat a vyvolává ony pocity a představy lze zařadit vše, od starých chorálů a chrámových hudebních děl všeobecně, přes symfonie, komorní skladby a opery až po lehké múzy operet.

Jak jsem se již zmínil, pomocnou ruku nám u většiny skladeb podává sám skladatel a názvem skladby navozuje její atmosféru. Název díla nám pomáhá sledovat skladatele na jeho cestě po tónech a melodiích a vyvolávat vidiny a pocity z hloubi naší fantazie. Obrazy míst, přírodní nálady, reje tanečníků, bouře i pohody, nespočet dějů a nálad, které vedly ke vzniku hudebních děl. To je asi ona filosofie hudby, každé skladby, do které skladatel vložil své pocity, obrazy postav či míst a dějů.

A tak se nechávám unášet melodiemi a fantazií pocitů a představ. Mnohý skladatel asi sledoval jiný, náročnější cíl či myšlenku, než chápu. Jsem ale pouhý laik…

Můj mladý příteli, jak vidíš, není řeč o hudbě veškeré, ne o hudbě mladých posluchačů a ne o oné kulise, která občas pronásleduje náš život, mnohdy nežádaná.

Je nyní na Tobě abys mně pověděl něco o oné hudbě, která uchvacuje tisícihlavé zástupy mladých, komíhajících se postav s rukama nad hlavami a oslepovanými záblesky barevných reflektorů, nebo mi řekl něco o těch, které denně potkávám s miniaturními sluchátky v uších.

Můj pane, domnívám se, že popsat tuto sféru moderní hudby a její působení není obtížné. Jak jsi sám naznačil, působí kolektivně i individuálně. Jenom se mi zdá, že pod stejnými pojmy a názvy se skrývá něco jiného, ať se jedná o melodii, rytmus či virtuozitu hudebníka. Účelem je dosáhnout jiného cíle a efektu. Klid a soustředění posluchače např. symfonického orchestru nahradilo emotivní podmanění až davová psychóza. Kolektivní podmanění rytmem snad jako dávno zapomenutá a z hloubi minulosti vystouplá rituální extáze. Smyslem není tiché, individuální vnímání, ale splynutí s davem, kolektivní reakce na rytmus a vnější efekty. Jednotlivec nečerpá, nezískává, ale fyzicky se oddává, snad jako by svoji energii metafyzicky přeléval do tóny podmíněných pohybů. Do akce jsou zapojeny oči, sluch a celé tělo a to i při tanci, je to odpoutání se, psychické i fyzické splynutí s rytmem. Nezúčastněný divák by konání účastníků mohl právem přirovnat k rituálním tancům primitivních národů. Nikdo z posluchačů neposuzuje přísně kvalitu přednesu (ta je zničena decibelovým výkonem zesilovačů a reproduktorů). Je to svět jiných měřítek a požadavků na uspokojení z rytmu, či dokonce na ukojení smyslů – v duchovním smyslu slova.

Můj pane, mohlo by se zdát, že tyto dvě skupiny posluchačů, Tví a mí, stojí nesmiřitelně proti sobě. Není tomu tak. I jednotlivci s miniaturními sluchátky v uších mají své oblíbené zpěváky, orchestry a skupiny. Navštiv, můj pane, větší obchod s hudebninami. Budeš téměř omráčen rozsahem nabídky, množstvím kazet a cédéček. Jistě bys tam nalezl skladby, které by i Tebe uspokojily. Domnívám se, že reprezentují dobu počítačů. Tvá hudba také nemizí, naopak je její nabídka, díky moderní technice větší než dříve, vedle ní ale zaujala své místo hudba nová, mající své posluchače.

Na závěr bych chtěl říci, že mladí dospějí, změní své zájmy a někteří si oblíbí Tvůj hudební svět. A tak aniž jsme objevili něco nového, neznámého, myslím, že se shodneme, že bylo opět příjemné spolu rozmlouvat.

Dne 14. října 1997