Široká řeka, pramenící kdesi ve velehorách, nedaleko posvátné hory.

Stojím opět na jejím břehu. Široké schodiště se svažuje až k vodě. Schodiště pro stovky věřících, kteří zde dnes nejsou. Níže u řeky místa, na kterých lze postavit hranici. Dřevo je možné nakoupit nahoře, kudy se sem přichází z posvátného města, k nejsvětější řece.

V chrámech nad schodišti je pusto, není sváteční den pro zástupy věřících. Několik mužů se pohybuje v blízkosti pramic na břehu. Ani věřící, ani turisté nevyjíždí, aby se projeli po řece, podél více než desítky schodišť, ghátů. Jediné schodiště je zahaleno do modro šedého oblaku dýmu a několika hranic, na kterých se spalují tělesné ostatky věřících hindů.

Neobydlené se zdají být i paláce, všechna okna jsou zavřena, nikdo nevyhlíží a z balkonů nejsou spuštěny pestré koberce. Věřící neozdobili Šivovy pomníčky, linghamy v joni. Růžový Šivův chrám je zavřený.

Protější břeh je pustý, písečná, pouštní krajina. Podél řeky poletují černí ptáci, podobní supům. Očekávají až řeka připlaví ke břehu tělesné pozůstatky věřícího, který nemohl být spopelněn. Bylo ale splněno vše, co otevírá cestu k věčné blaženosti, k osvobození od převtělování.

Panorama svatyň a paláců ruší stavba s vysokými, plechovými komíny. Ne nepodobná lodi, převážející věřící z říše živých do ráje. Loď zpopelňující i ty, pro které cena za hranici by jim odepřela býti spálen a odplynout s vodami nejposvátnější řeky.

Na prašné cestě k této černé lodi sedí na zemi žena a před ní leží tělo nebožtíka, zabalené do oranžového pruhu látky. Hlavu má sklopenou, žena vtažená do smutku, sama se zesnulým, živá bytost s tím, kdo ji opustil, aby dle víry byl osvobozen od strastí života v chudobě a odešel do věčné blaženosti.

Znovu se takto potuluji křivolakými uličkami, kolem pestře barevného templu, zasvěceného bohu Hanumanovi a vracím se k řece Ganze. Statisíce poutníků stanulo již na schodištích zdejších ghátů, navštívili některé z templů, nebo vykonali sami tichou modlitbu a ponořili se do vod posvátné Gangy s vírou, že se splní jejich přání. Síla víry pro mne, pro poutníka z daleké Evropy sotva pochopitelná.

V pohledu na oblouk ghátů a zvolna tekoucí, kalné vody Gangy je cosi uklidňujícího. Sem nedoléhá zvuk moderního světa, stejné pramice u břehu mohly plouti i v biblických dobách. Po staletí přichází na tato místa poutníci pro duchovní očistu. Podvečerní zvony templů připomínají, že je čas vstoupit do řeky, v ruce mít olejovou lampičku a měděnou nádobku, tu při západu slunce pozdvihnout k ústům a rty se dotknout vody z řeky. Lázeň v ní očistí ode všech hříchů.

Přede mnou zvolna teče řeka a za mnou jsou věžičky templů, paláců z minulého století a prostory k meditacím, ašramy. Za nimi téměř středověké město, bludiště uliček, bazarů, kde je možné potkat asketického mnicha, fakira s vlasy jako provazy, bíle oděnou vdovu a posvátné krávy.

Takové je i dnes Varanasi, o kterém napsal v roce 1896 Mark Twain – „je starší než historie, starší než tradice, starší než legenda a vyhlíží dvakrát tak staré, než to vše dohromady, „je nejstarší nepřetržitě obývaným městem na světě a bylo kvetoucí metropolí, větší než v oné době byly Théby, Ninive a Babylon.

Nutí k zamyšlení –

Dne 1. října 1999