administrator Opět se, můj milý příteli, vracím k bengálskému básníkovi Rabíndranáth Tagoremu. Byl pro mne před šedesáti léty velkým, literárním objevem. Ne jako významný spisovatel. Upoutala mne jeho milostná poezie, ve které jsem hledal odlesk vlastních pocitů, nálad, tužeb, vyjádření skrytých myšlenek, které jsem sám neuměl formulovat.
Čas ale nebylo možné zastavit, sny byly odváty, nebo se stávaly skutečností a přece cosi z Tagoreho poezie uvízlo v paměti nezapomenuto – květy stromu ašókového.
Nyní, více než na opačném konci života jsem zavítal do vlasti Tagoreho, do Bengálska a mohl začít pátrat po květech stromu ašóky.
Na mnoha místech kvetly červeně široké koruny stromů. Poptával jsem se zda ten či onen strom je ašóka. Někdo pokrčil rameny a nedokázal odpovědět, jindy mně bylo přitakáno, ale snad jen proto, abych byl uspokojen a ne proto, že by dotázaný znal správnou odpověď.
Červenými květy byla obsypána i koruna stromu v zahradě chrámu boha Hanumana, pod paprsky zapadajícího slunce zaplála koruna stromu jako by ji zachvátil požár. Mohlo to být poslední setkání s červeně kvetoucím stromem a s nerozluštěným tajemstvím a záhadou květů ašókových.
Cesta do hor za vymírajícím kmenem, žijícím kdesi v odlehlé oblasti lesní pustiny téměř přinesla rozluštění. Několik desítek lidí žije daleko od indické civilizace, se světem je spojuje rozbitá cesta, plná výmolů, přerušená kamenitými dny řečiště, přes které mohou přejet terénní jeepy jen v období sucha. Mosty se nestaví, strhly by je přívaly vod za období dešťů. V hustě zalesněném údolí stojí neuspořádaně rozhozené dřevěné chatrče kryté rákosem, před některými prostranství pokryté rozpůlenými plody jakýchsi ořechů. Před jednou chatrčí sedí na bobku muž, velkým nožem či spíše mačetou půlí zelené plody, které rozložené po zemi žloutnou do zlatova a ve skořápce usychá polovina hnědého oříšku. Snad je to ten, který se žvýká s betelovým listem? Pouhá domněnka.
Zde nelze s obyvateli navázat rozhovor, dospělí se tváří uzavřeně, děti jsou zvědavé, ale plaché. Nelze se k nim přiblížit, ustupují a udržují bezpečnou vzdálenost několik kroků, některé odvrací tvář při pokusu je vyfotografovat. Na stěně jedné chatrče je namalován srp a kladivo, často se opakující symbol komunistické strany na mnoha místech indického venkova.
Úzká, úvozová cesta stoupá strmě do zelených kopců. Po cestě se vrací dva muži, pak žena s košíkem zeleniny. Na svazích se objevují terasovitá políčka a několik banánových palem, asi vše co vypěstují musí stačit k chudé obživě. Vystupuji úvozem až na planinu, na sever se zdvíhají zelené svahy, na východ je průhled do dálky. Tam, již za hranicemi Indie se na území království Bhutan leskne hladina řeky Torsa. Teče v několika řečištích hustými lesy, ve kterých kralují tygři, divocí sloni a nosorožci.
Vracím se k dřevěným chatrčím, zůstávám na cestě, netroufám si narušovat soukromí obyvatel, ani se nijak přátelsky netváří, když je okukuje cizinec se vtíravým fotoaparátem v ruce.
Náhle ve vzduchu zavanula silná vůně, ne příliš rozložitý strom v plném květu a mnoho z nich již leží na cestě. Bílé květy, které jsem dosud nikde neviděl, šíří omamnou vůni. Hledám mezi spadlými květy jeden neporušený, neuvadající. Vybírám jeden a vdechuji jeho vůni. Je snad toto hledaný květ stromu ašókového?
Ukládám květ do krabičky a pokusím se jej převést do daleké Evropy, ale marně. Květ zhnědl a vůně vyprchala a já stále nevím, jak vyhlíží květy stromu ašókového. Nevím, zda veliký císař Ašóka dal jméno stromu, po kterém jsem pátral, marně. A tak i toto tajemství, druhé po tibetské bohyni Chepamay, zůstává nadále neodkryto.
Psáno dne 22. června 1998
