Znáš, milý příteli, ten pochmurný, podzimní čas. Ne ten, ve kterém padá barevné listí a vodní plochy kaluží a toků jsou plné odlesků. Ten, podzimní čas, kdy olověné nebe padá svojí tíhou na duši, kdy země je vlhká a poutá k sobě již hnědé listí a prudký vítr se zakusuje do tváře zvěstujíc, že je předvojem mrazivějších následovníků. Je to čas, kdy jen zoufalec bloudí venku a vymývá v nečase své chmury myšlenek. Je to vskutku čas pochmurný jako rekviem. Zahání každého z úkrytu, závětří, mezi čtyři stěny.
Snad proto je to čas vzpomínek na dny pohody venku, na cestách, v přírodě a tam, kde oči a mysl nacházely uspokojení.
Tak sedím i já, za okny je šedo, na keřích trosky pavučin s perličkami vody a holé větve stromů trčí k obloze, jak zalomené ruce kajícníků, s jejímiž konci, jak s prsty k motlitbě občas pohne závan větru.
Šero je i v místnosti, na stěně v temných barvách thanka. Nahoře Buddha, pod ním kruhy a čtverce se čtyřmi a osmi sedícími bodhisatvy. V jejich středu opět Buddha. Po okraji thanky jakási příšerná božstva.
Thanka není na stěně osamocená, několik menších rámečků jí tvoří společnost a každý rámeček je pohledem do jiného světa, doby či historie. V každém rámečku i v thance není jen má vzpomínka, v každém je ukryt jeho vlastní život, který se odehrál a jeho vyvrcholením je obraz sám. A tak žádný, ani thanka nejsou jen připomínkou na okamžik.
Neznám autora thanky. Byl-li mlád, musel již znát učení buddhizmu. Počet všeho co namaloval, každý detail je symbolem mně neznámým. Jsou v nich skryta tajemství víry, hrozby i milosti i toho, jak dosáhnout zasvěcení, pokyny k oproštění od žádostivosti až ke konečnému vítězství nirvány, skrytého v klenotu na květu lotosu.
Kdo ví, jak dlouho ležela tato thanka stočena a pohozena v krámku, mezi mnohými jinými. Nebylo s ní zacházeno nejšetrněji, kdy malíř uchopil ostré štětečky, usedl na zem před prázdné plátno, nakreslil kruh a započal s malbou své vize v Buddhu a jeho souputníky. Ani rok, ani jméno, nic co by odhalilo malíře, snad jen stupa vpravo dole byla jeho symbolem. Je jisté, že maloval, aby obhájil chudé živobytí a cena jeho práce byla zoufale nízká v Kathamandu či kdekoliv v Nepálu. Nevytvářel jiné motivy a přece, každá thanka byla jiná, i když každá vznikala z jeho představy Buddhy a jeho poselství věřícím. Snad nacházel ve své tvorbě i trochu útěchy z toho, že svým uměním může vzdáti hold svému Buddhovi. Netušil, kam až se jeho thanka dostane, že nebude zdobit obydlí v Nepálu, že nebude hlavní částí domácího oltáře, ale bude putovat do té části světa, o které malíř, asi neměl tušení, ani představy.
Pohled na thanku mne vrací do oné daleké země, do krámku v Thamelu, v té části Kathmandu, která žije z turistů.
Milý příteli, odkazuji Tě opět do role posluchače mého vzpomínání. To je jedním z mých velkých bohatství a nudou pro posluchače.
Z cest po dalekých zemích jsem přivezl řadu drobností a znovu s nimi takto putuji po vzdálených místech, do blízké i dávné minulosti. Antický střep, soška čínského bůžka, indiánská keramika, eskymáček z nefritu či egyptský šakal, bůh Anup, ochránce pohřebišť a další, skrývající v sobě tajemství, která se pokouším v nich vypátrat, z nich vymámit a vpustit je do mé fantazie. Je to má nekonečná cesta časem a prostorem, po osudech tvůrců a tajemstvích toho, co představují.
Můj mladý příteli, život je plný kouzel. Já se z nich raduji a děkuji osudu, že mi je dopřává. Putuj a hledej, budeš také odměněn.
Dne 25. října 1997