Tento text tu původně vůbec neměl být. O cestování po Venezuele už toho bylo na českých stránkách napsáno tolik, že mi připadalo zbytečné něco přidávat. Původní rozhodnutí nechat mluvit pouze fotky jsem nakonec změnil a přeci jenom pár řádků napíšu. Problém je v tom, že nechci psát kdy, odkud, kam jsme šli, jak nám to dlouho trvalo, protože to nikdo slyšet nechce. Asi se několika orientačním bodům nevyhnu, ale v popisu se zaměřím spíše na informace, po kterých čtenáři opravdu touží. Jestli nějakého znáte, zeptejte se, co očekává od příběhů, které se odehrály ve vzdálenosti dostatečně veliké, aby jim znemožnila slyšet či dokonce vidět popisované situace přímo v reálu. Dobrodružství, romantiku, kolize ohrožující životy skupiny lidí, hrdiny řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, adresy hrdinů řešící kolize ohrožující životy skupiny lidí, prvky nadpřirozena atd. Bohužel to funguje tak, že čím je příběh, který předáváte z větší dálky, tím od vás posluchači vyžadují dobrodružství dobrodružnější, romantiku romantičtější, kolize nebezpečnější, hrdiny statečnější. Obávám se, že s tím vzdálenost nijak přehnaně nesouvisí, ale pro ty, co takto přemýšlí, chtějí takové věci a Batličku už znají pozadu, je tato stránka. (Vy ostatní, kteří v některých pasážích zaváháte, nechte si to prosím pro sebe, nikdo není na vaše úsudky zvědavej.)

Po dlouhodobém přísném výběru vznikl konečně tým, ne vhodný, ale živý, tedy schopný expedice. Její cíle by se daly počítat na desítky. Jde však většinou jen o individuální, dílčí přání členů. Tomáš chce mimo jiné vidět kilovou žábu, GPS. Petr musí mimo jiné slézt něco, co má v názvu Pico, Martina jde mimo jiné po kytkách a já chci vidět, mimo jiné, kolibříka. Během 3 týdnů se plno cílů rozplynulo a mnohem více jich vzniklo právě jejich naplněním. Například potkat v savaně mravenečníka nebylo vysloveným přáním nikoho, ale ve skutečnosti jde o věc daleko reálnější než třeba magnet akce: Pico Bolivar bez lana a daleko zábavnější než být neustále unavován Tomášovou infantilní posedlostí koupit, ještě lépe směnit pravé indiánské pončo.

I když nešlo o expedici GPS (členové GPS nebyli ve většině), účast 3 geografů v čtyřčlenném týmu slibovala úrodnou půdu vědě a výzkumu. Mimochodem, Tom, ač není studovaným ani studujícím geografem, bezpochyby geograficky myslí a dokáže rozpoutat debaty na zajímavá témata. Ještě před odletem ho trápily věci jako: „A páni a dámo geografové, když je teda ta zeměkoule šišatá a na tom rovníku víc tý hmoty, není tam náhodou větší gravitace? To by totiž znamenalo, že tam budu mít těžší baťoh!” Sám si ovšem i takovéto otázky obhájí: „To je jasný, on by byl těžší, ale je tam i větší obvodová rychlost a proto větší odstředivá síla, takže baťoh bych měl unýst i tam. To jsem rád.” Dáváme mu poslední geografické rady, že kdyby opravdu cítil, že je na podobné jevy u rovníku citlivý, ať se při chůzi poledníkovým směrem radši trošku nakloní doleva, aby nám ho Coriolisova síla nesrazila k zemi a vyrážíme.

Prohlídku Caracasu a noční zvonění na zvonky v místních slumech necháváme na jindy a hned uháníme do Gran Sabany. Při přestupu v Ciudad Bolivaru trávíme dopoledne na břehu Orinoka. Jeho průtok v období sucha nám rozhodně nestojí za to, abychom vytáhli hydrometrickou vrtulku a cvičně si zahydrometrovali. Dlouhou chvíli nám krátí pohled na hravé ryby ve vodě, nudící se dravce na obloze a mega žábu mezi kameny. Nezdá se, že by obojživelník zrovna oplýval radostí z pohybu. Sedí tam jako nějaká mouchy snězte si mě. Asi proto, že ji jde o zažívací proces přesně opačný a soustředí se na lov. Vypadá tedy jako mouchy snězte si mě, ale ve skutečnosti je to prohnaná mouchy sním já vás. Tomáš otráveně poznamenává, že kilo rozhodně nemá, ale kdyby ji byl býval políbil, určitě by z ní byly aspoň dvě princezny.

Ve 4 hodiny ráno druhého dne začíná náš výlet na Roraimu. Vystupujeme v San Franciscu de Yuruaní a domlouváme průvodce . Do 25 km vzdáleného Paraitepui chceme jít ještě sami, takže sraz je až další den ráno, právě v indiánské vísce. Nabízíme ještě pro jistotu dělat po cestě značky, ale prý to snad najde. My jdeme na jisto. Ještě za tmy nám totiž orientaci ulehčuje Jižní kříž, který mě svoji přítomností na severní polokouli trošičku naštval, ale náladu mi zanedlouho vylepší roztomilý kolibřík, který nenechává svůj zobáček na pokoji a podtlaku v něm neunikne ani kapička sladké šťávy z jediného květu keře u cesty. Je tak hladový, že kdyby tady někoho přepadla velká potřeba, asi by se něco naoháněl, aby mu hbitý ptáček neprozkoumal vystavenou dutinu. Je pravda, že asi ani kolibřík by z nabídnutého lektvaru z květu se dvěma okvětními lístky neplakal radostí. Jinak se vlastně nic moc při přesunu do Paraitepui nestalo. Co víc, ještě se nám pod nohy pletl zmatený mravenečník.

Trevor, náš průvodce, se už asi nemohl dočkat a přijíždí džípem ve dvě v noci. V osm se dáváme do pohybu. Ještě je potřeba sjednotit komunikační kanál pro následujících 5 dní. Vedoucí výletu je z Guyany, takže mluví anglicky, španělsky a jazykem svého kmene. Martina je pro angličtinu, Tomáš a já pro latinsko-americkou španělštinu a GPS. Petr právě pro Trevorův rodný jazyk z Guyansko-Venezuelského pohraničí. Nevím proč, ale končíme u angličtiny. Cíl tohoto týdne, stolová hora Roraima, se nedá přehlédnout a zdá se, že i Trevor si ji všimnul a budí dojem, že ví kde je a kam jde. To je pro začátek povzbuzující. Co nás ale trošku zaráží je jeho tempo. Má sice kratší nohy, ale když na těch zádech nic nemá, tak by s nima mohl trošku stříhat. Taky mě děsí jeho obuv. Jdu v sandálech a nohy slzí vedrem. Ano, jsou to ty slzy co neobsahují tolik soli a svérázně voní. Trevor nasadil žluté holínky, které mu končí těsně pod koleny, přesně tam , kde vyčuhují vlněné, zeleno-černě pruhované ponožky. Jen se na to podívám a potím se až za nehtama.

Jdeme půl dne a už jsme si zvykli, že hora je pořád stejně veliká a stejně daleko. Po cestě utěšujeme Trevora, že už je to jenom kousek. Taky ho učím nová španělská slovíčka. Vůbec třeba nevěděl, kluk jeden jihoamerickej, tak běžný výrazy, jako je třeba jején. Což je vlastně jenom jiné označení pro puri puri (Volně bych si do češtiny dovolil přeložit jako: muška muška.) Navečer docházíme do základního tábora. Trevor se ještě zmohl na postavení svého stanu a větu: Zítra v osm jdeme dál., a vyčerpáním usnul tak rychle, že kdybych byl prevít, napsal bych popravdě: omdlel.

Ráno v osm dáváme baťohy na záda a všimneme si, že Trevorův stan ještě stojí. Nejen, že se courá, ale ještě mu tady budem dělat maminku a říkat v kolik musí vstávat, aby nebyl pořád posledňáček. Zdržuje teď, bude muset přidat v kopci. Jenže to se zanedlouho ukázalo jako naprostý nesmysl. Stoupáme po římse 700 metrů vysoké stěny a je jasné, že průvodce opouštějí všechny síly kromě té gravitační, která ho čím dál častěji válí v prachu. Už se na to nemůžeme dívat. Martina bere brzdě mošnu a GPS. Petr, Tomáš a já se o indiána střídáme. Můžete si doma kolikrát chcete říkat: neber zbytečný věci, ať to nemáš těžký a pak se najdete ve skalní stěně s dvěma průvodci na zádech: s Lonely Planet a chlapcem s Guyany. Výstup je jinak ale okouzlující. Zkrápějí nás kapky deště, který byl ještě o 300 metrů výše k nerozeznání od bujarého potoka. Větřík pod, před i nad námi hraje s mráčky na honěnou. Narozdíl od nás, čím více udýchán, tím rychlejší. Mráčkům dochází síly a radši se schovají mezi stolovými horami, kde oblékají závoje z mlhy a tančí načechrané vílí tance do nepravidelných rytmů perkusí ranního, rozespalého pralesa. Kocháme se, fotíme a GPS. Petr předává Trevora na koně Tomášovi. Na vrcholu pod převisem stavíme stany, vaříme a dáváme spáče do hajan. GPS. Petr se neudrží a pohádkou O tapírovi, tukanovi a kousku papáye, v libozvučném nářečí Trevorova rodného jazyka vtipně obohaceného o slangové, neformální výrazy kmene z druhého břehu řeky, sametovým přízvukem přivede chlapce k sladkému spánku a ostatní k upřímnému, neškodnému pláči.

Pokračování příště se bude týkat získávání loveckých trofejí&