Hned z kraje bych měl zmínit proč právě Thajsko, Malajsie a Singapur. Jenže sám si na žádný konstruktivní důvod nevzpomínám. Nakonec to je to vůbec nejméně důležitý a pravděpodobně ještě daleko méně zajímavý. Vůbec bych tento článek bral dost s rezervou. Rozhodně není pro milovníky faktů, čísel, jmen a už vůbec ne pro Thajce. Nejen, že trochu pomluvím krále, ale hlavně jsem v zemi svobodných nepobyl tak dlouho, abych podal nezkreslený pohled. Nejde o žádný vyčerpávající profil země, ale soubor dojmů, zážitků, překvapení, zklamání z třítýdenního nezávislého výletu obyčejného člověka. Proto se předem omlouvám všem zúčastněným a zasvěceným za případný nechtěný, nepřesný náhled náhodného, tichého cestovatele či za naprosté nepochopení místní problematiky primitivním ignorantem. Přesně mezi těmito body jsem se celou dobu pohyboval.

Nepíšu fakta, protože těch je všude dost, navíc fakta jsou zpravidla jedny. Vlastních poznatků a dojmů může být napsáno až 6 miliard. Tady upouštím ty své.

Bangkok

Letiště Don Muang je asi nejčastější vstupní branou do Thajského království. Do Bangkoku to není nijak daleko. Poprvé odmítáme taxíkového nahaněče. Chceme jet vlakem z nádraží hned naproti letišti. Je něco po 3 hodinách odpoledne a vlak do hlavního nádraží Hua Lampong v centru jede podle tabule v 17:00. Cesta má trvat asi 45 minut a stát 10 B. Prozíravý dohazovač čeká, až se trochu zpotíme a navrhuje taxi znovu. Lístky na vlak se začínají prodávat 16:55 a těsně přede mnou asi v 16:57 prodej náhle končí. Úředník, po krátké domluvě vysílačkou, přepisuje tabulku a znovu otevírá úřad. Pro zbytek fronty už platí: odjezd 17:15, cena 5 B.

Jedeme hodinu 3. třídou předměstími, které by při zachování stejných měřítek znamenaly tak 7. až 8. třídu plného stojícího vlaku do kterého neustále další lidé přistupují i s vědomím, že vlak už asi dál nepojede. Cíl by měl, ale nemá sílu.

Cesta vlakem mi připadá jako dobrá a levná cesta k rychlému, bezpečnému nahlédnutí do nejchudších částí Bangkoku. Vidíte jiné věci než kolem hlavní silnice z taxíku.

Už je skoro tma, takže se sháníme po bydlení. Mám nějaké typy na levné ubytování na Samsen Road. Hned před nádražím se nás ujímá zástupce T.A.T. (Tourist Authority of Thailand) a vede nás do kanceláře přes ulici. Tam se dovídáme, že noc ve Station Hotelu proti staniční budově stojí 250 B za dvojlůžkový pokoj s větrákem. Na recepci to je sice 300, ale pořád dobrá cena, vzhledem k umístění hotelu a kvalitě ubytování. Pravda, poslední co byste v hotelu našli je ticho. Pestrost zvuků z ulice je nepříjemně košatá a navíc zbíječky spát nemusí. Hned na úvod dobrý větrák. Čtyřrychlostní stropní třílisťák vás tlačí k madracím. Vítr ve tváři a rozevláté vlasy mi dávají pocit, že celou noc někam jedu. No lepší než bdít v zaprděném Bangkoku.

Ráno se probouzíme s kohoutím kokrháním, které jako by vycházelo z vedlejšího pokoje. Máme přesný, propracovaný plán na obchůzku místních atrakcí bohužel podle nepřesné, neúplné, stručné mapy. Problém čínské čtvrti ležící na naší trase není jen velký počet ulic, ale hlavně jejich podobnost a neprůchodnost. Do Thajska jsme nepřijeli jen za přírodou a kulturou, ale také jako gurmánští turisti. Pobyt v Bangkoku nás v tomto směru dost vyděsil. Nejen vizuální stránka pokrmů a jejich obyvatel, ale hlavně nezřízený smrad ve mně budí ještě méně důvěry než „strava“ v menze, což jsem do té doby považoval za nemožné. Máme jídlo z domu tak na 4 dni, pár dní vydržíme o hladu, takže někdy kolem 22.2. tedy asi na cestě na jih umřeme hlady.

V Grand Palace otevírají až ve dvě takže asi hodinu a půl jezdíme tuk-tukem dobrovolně po památkách a nedobrovolně po obchodech. Řidič neustále připomíná svou pracovní filosofii. „Můj nejlepší kamarád, dívání zadarmo, dívat 20 minut, já dostat 1 benzin kupón, ty něco koupit, já dostat 5 benzin kupón. Více než zlata na sochách Buddhy tak vidíme v obchodech s prstýnkama. K čemu je mi zlatý prstýnek prodávaný hluboko pod cenou za 200 dolarů s rozpočtem 10 liber na den.

Pokračování příště…