Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.
Gigantické interiéry obřích mešit se svými mramorovými oltáři vykládanými perletí jsou na Bosporu přirozeným magnetem turistického zájmu, ale o současnosti Turecka mi víc řeklo toto malé, donedávna tvrdě zakazované řeholní společenství. Tato země, která v l.polovině našeho století prošla obdobím nekompromisního boje za laický stát (se zákazem oficiální výuky islámu a jeho zrušením jako státního náboženství), se dnes pomalu, ale vytrvale islamizuje. V čele svobodně zvolené vlády stojí od minulého roku muž, odsouzený po puči r.1980 za pokus o zavedení islámského režimu.
Pozorný turista si změny všimne i na ulicích: ještě před třemi lety – od té doby se mimochodem počet obyvatel Istanbulu zvýšil pravděpodobně o víc než půldruhého milionu – jsme v jeho ulicích zaznamenali jedinou skupinku zahalených žen, turistek z Iránu. Čím dál víc jich však skrývá své vlasy a odvrací oči při pokusu o rozhovor. Neustále přibývá nejen mešit, ale bohužel i projevů nesnášenlivosti a extremismu. V trestním zákoníku se objevil paragraf o trestu za urážku islámu nebo Proroka, stoupající počet obyvatel se vyslovuje pro zavedení šaríy islámského práva. V očích Evropana jsou to všechno kroky zpět, ale zdejší úhel pohledu je přece jen trochu odlišný.
Bludištěm uliček naštěstí neproniká jen aroma orientálního koření. Všude najdete množství stánků s výborným kebapem, tedy jemně nařezanými kusy skopového upečeného na rožni, občas vámi praští vůně kukuřice vanoucí z roštů podél ulic, leckde vám ochotně nabídnou silně oslazený tmavý čaj. Bez obav se nechte pozvat nebo si svou restauraci vyhledejte sami; obsluha je trysková, jídlo skvělé, ceny nízké a personál se nikdy nezapomene usmívat. Nám k tomu ještě nad hlavami kopala v televizi za marného povzbuzování všech přítomných turecká liga.
„Břídilové“, oklepal se nad výkonem obou mužstev kolega slávista. Sport se zde ovšem provozoval už dávno v době, kdy naši slovanští předkové nerozvážně bloumali mezi Vislou a Dněprem – alespoň na 400 m dlouhém Hipodromu vedle naší restaurace závodili vozatajové před zraky 100.000 diváků už od 3.století. Za 300 let tu pak bylo obklíčeno a zmasakrováno 30.000 císařových odpůrců, a přestože tu krev tekla proudem naposledy v minulém století, spěcháme raději nočními uličkami do bezpečí hotelu.
Hotel Orient přímo pod modrou mešitou v centru města je za své 4 dolary vděčným nocležištěm mladých nemajetných turistů z celého světa. Není tedy divu, že jediné volné místo je k dispozici na rovné střeše, což je ovšem přesně podle našich představ. Našli jsme tu skvělý výhled na noční město a na lodě brázdící vody průlivu, ale především bezvadnou partu studentů z Jižní Afriky, Austrálie, a šikmookého kolegu z Hongkongu, který se už ale domů nevrací. Společně obdivujeme do noci modře zářící Sultan Ahmedovu mešitu, do které bychom se vešli všichni od Hutvaldu až po Rybník.
V její blízkosti jsme na druhý den ráno poprvé na cestě zaslechli češtinu, ale kluci měli bohužel namířeno do Egypta. Tuto atraktivní a při tom velice lacinou cestu kolem Mrtvého moře a skalních měst jordánské Petry (známých ze série filmů Indiana Jonese) jsme zamýšleli absolvovat původně, ale po vlně útoků Džihádu u Nilu jsme si nechali zajít chuť. Pout do Mekky pro nás nemuslimy je vyloučená, a tak se fundamentalistům vyhneme na východě.
Na předním skle našeho luxusního autobusu se blýská nápis „naše kroky řídí Alláh“. Samozřejmě nás tedy veze do Íránu.
