Jeskyně a podzemí

Lidé vydávající se na cesty nechodí jen po povrchu, ale někdy zkoumají
i podzemí. Protože ve specifickém prostředí podzemních prostor
panují podmínky, které v případě, že dojde ke krizové situaci,
nedovolují použít běžné záchranářské metody, vznikly specializované
záchranné služby. Jednou z nich je i Speleologická záchranná
služba České speleologické společnosti, která letos slaví pětadvacet let
od svého založení.

Pro zájemce o tuto specifickou fotografickou disciplínu připravujeme
kurz fotografování v podzemí. Akce se uskuteční ve
dnech 9. – 11. 11.
2007 v Moravském krasu.

Adrenalín stúpa rýchlejšie ako vrtuľník klesá. Iljucha Alexandrov
naviguje na pristátie. Vietor je silný. S mašinou to hádže 3m nad
našimi hlavami. Shuvalov má strach a drží ma za ruku. Pevne mu ju stisnem.
Niesom na tom o moc lepšie. Ľadové kryštály pichajú ako projektily.
Otáčky rotoru mierne poľavili, hotovo sedí. Teraz to tam rýchlo nahádzať
a preč odtiaľto. Vonku nechávame nejaké vaky s jedlom. Palubný technik
nám dáva jasne najavo, že sme plný. Viac toho neunesie!

Návrat potápačov o 23:00. Varíme a oslavujeme. Nový rekord sveta
–2170m je tu. Neskoro v noci sa darí spojiť s povrchom. Hore
sa prehnal uragán. Odniesol dva stany aj s vecami. Mráz –25C. Tí,
čo zostali hore, sú zalezený v kuchyni aby prežili a závidia tým pod
zemou.

Tri dni ideme k Čiernemu moru, zaplatíme si rozbitý vrtuľník ktorý
nás horko ťažko vyloží 2300 m vysoko, tu vlezieme do jaskyne, kde po
troch dňoch lezenia, plazenia, potápania a nadávania na neskutočnú drinu,
skončíme zase na úrovni mora. Tam sa otočíme a ďalšie tri dni sa po
lanách trmácame s ťažkými vakmi naspäť hore, odkiaľ nás vrtuľník
zvezie dole k moru. A my si za to ešte aj radi zaplatíme. Sme my
normálni? Nakoniec sme sa zhodli, že energia vynaložená na takýto výkon by
vytlačila Tatrovku aj na Gerlach a tvrdo zaspávame vo vzájomnom objatí.

Dobalujeme materiál a prvá várka ide dodávkou do Suchumi na letisko.
V kúte letiska leží rozobraté torzo našej havarovanej helikoptéry
Mi-17 z roku 2005. Pri pohľade naň ma striasa. No pri pohľade na
náš „nový“ idem do kolien.

Opúšťame novoročnú Viedeň smer Rím. 08:40– Pristávame na
ľudoprázdnom letisku v Ríme. 11:30– úplne prázdnym lietadlom
A-321 pre 170 cestujúcich letíme do Moskvy. Príde sa na to pozrieť
aj sám pilot. Vrážam mu do ruky fotoaparát, o tento záber predsa
nechcem prísť.

Začátky našeho pobytu provázelo trvale plačící nebe, které
pokašlávalo silným větrem a nepřízeň počasí byla takřka jednoznačná
(a tentokrát také jednoznačně předpovězená) po několik dlouhých dní.
Vytrvale pršelo celé noci a déšť zvolna ustával kolem poledne. To jsme se
plni nadšení vydali na velmi lehké odpolední výlety do třech nedaleko sebe
ležících lokalit. Zhruba v okruhu dvou kilometrů kolem Pinzgau´s
Saalachtal v provincii Salzburg, se nachází tři mimořádně nádherné
přírodní skvosty – Saalachtal.

Jestli vás zajímá, co všechno je pod pražskou dlažbou k vidění,
navštivte výstavu Podzemní Praha. Již třetí rok ji najdete, jak jinak,
v části pražského podzemí, konkrétně ve štole č. XXII
v Lobkovické zahradě na Petříně.

Železniční tunely. Každý z nás se s nimi setkal a na
každého nějak zapůsobily. Vzpomínky většiny z nás jsou spojeny
s dětstvím, s nedělními výlety, se starými kodrcajícími
vagóny, dýmem parních lokomotiv a létajícími jiskrami v hluboké
tmě. Tunely se tehdy jevily delší než jsou dnes, oddělovaly prostor a
krajinu před tunelem s očekáváním něčeho nového – tam daleko
– na konci tunelu…