Hory a pohoří

Ti dva dole vyfasovali nějakou krabicu s jídlem, my se taky těšíme, ale dostali jsme hovno. Asi mají zaplacenej nějakej nadstandard. Achich. Usínám. Ve dvě hodiny mě budí nějaká kontrola v civilu, průkazku drží jak gestapák, vypadá taky podobně, ale je to Rus. Vždycky se nás s Karafem na něco zeptá, podívá se na nás, zjistí že mu absolutně nerozumíme, mávne rukou a zeptá se na něco jinýho s naprosto stejným výsledkem. Toto se opakuje asi tak čtyřikrát, tak se aspoň podívá na pasy a jde otravovat jinam.

Jdeme podél řeky, kde jsou nějací stávkující, stany mají na dlažbě a na trávě cedule. No, udělal bych to jinak. Naopak. Jejich boj. Vypadají, že tu stávkují už dlouho a že je to očividně baví. Vzhledem k tomu, že způsob protestu s čímsi vyjadřují hlavně v horizontální poloze.
Probíháme město, kde jsou buď bary nebo nějaký butiky. Neuchází mi jedna důležitá věc a to, že drtivá většina ženskejch je fakt pěknejch.
Ve starým městě Karaf kupuje nějakou žlutou brču s kombinací ananasu a kokosu, no zlatý pivo. Vcelku tu nic není, starý uličky a parčík, to je vše.
U řeky dáváme další pivo. Je pátek, v podstatě začátek prázdnin a podle všeho to tak vypadá. Mládež se vyvaluje na lavičkách kolem řeky a chlastá. Koneckonců, proč ne.

Nástup Velkou Zmrzlou dolinou pod Čierný štít. Po cestě jsme potkaly dva horolezce z Jablunkova. „Holky, kde máte chlapy?“ „Jo, vy jako lezete samy?“ úžas nebral mezí. Byly jsme pokřtěny na Tatranské ženy, neboli Tatranky.

Již bez lan a jídla jsem měla ze svého batohu pocit, že jsem se balila až příliš velkoryse (zejména láhev vína od Martina, který mi ji daroval se slovy „Tu máš vínko do Tater“, se ukázala být darem danajským). Ani při nákupu jídla jsem se příliš nekrotila (kilo krupice, kilo vloček) a když jsem pak nesla pět tesco igelitek k autu, říkala jsem si, že výstup nahoru na Brnčalovu chatu možná nebude úplně zadarmo.

„Prázdniny v Rumunsku? Zapomeň! Radši jeď k babičce na vesnici — O tom se spolu vůbec nebudeme bavit!“
🙂

Mnohé legendy vážící se k tomuto tajemnému vrcholku lákají zvídavé turisty, aby překonali své síly a pokořili tuto „horu bohů“. Cesta k ní však není jednoduchá…

Všude okolo nás je příjemný podzim, ani vedro ani zima, stromy jak děti květin neví co už by na sebe oblékli, stojí tu a předhání se, stojí tu a jdou s dobou. Kromě říjnového dopoledni je všude kolem nás i Liptovský Mikuláš, z jehož obklíčení netrvá dlouho se vymanit. Jedeme zadem sadem SADem do Jalovce. Jsme dva a doufáme, že brzy budeme pouze tři. Zní to jako blbost nebo jako slib státu dvou pokrokových zamilovaných Číňanů, ale vím o čem mluvím. Tři dny ve třech: Martina, Roháče a já.

K večeru jsme došli na místo jako člověkem stvořené k odpočinku a k nabrání nových sil. Ve výšce necelých třech kilometrů nad mořem (a nebylo to ani na palubě ani u otroků v řetězech v podpalubí Boingu 747), uprostřed lávových (neobdělaných) polí kam jen oko dohlédne, stál domeček. A nebyl to obyčejný domeček, byla to seizmologická observatoř (alespoň kamarád, když mi mezi dveřmi dával rady na cestu, to tvrdil). Osobně jsem si představoval, že observatoř poznám podle kopule a také jsem to tak doposavad praktikoval (nevím, kdo mi tyhle nesmysly v dětství nakukal).