Cestovatelský portál – rady a tipy na cestu
Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do
kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu
s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými
úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si
tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či
jakou máte pleť.
Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny
může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou
neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř.
Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají
bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě
miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů.
I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný
uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech
na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor.
Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin,
tlejících padlých stromů a lesních paloučků.
Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se
skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými
obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny
navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky
i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale
i turistům.
Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale
k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo
v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý
ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám
nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za
čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.
Opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a
několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé
nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme
probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek
cesty napříč černým kontinentem.
Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis,
přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape
Agulhas v JAR. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se
všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí
o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička,
odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle.
Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním
magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné
mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými
bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného
zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau,
vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však
do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to
romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont
Aven.
Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po
2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která
patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším
místům v celé Malajsii.
Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když
jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými
autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady
a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.