Nevážně vážně

Milý čtenáři, dovol abych Tě nazval přítelem a pozval Tě, abys mne doprovázel na cestu do minulosti, do říše vzpomínek. Posuňme čas zpět a vydejme se do daleké země, do které mne dovedla touha seznámit se s předkolumbovskými kulturami části Střední Ameriky.

Není to nic neznámého. Obrázek muže, postava ve volném šatě s širokými rukávy. Tvář pohublá, s řídkými, dlouhými vousy na bradě. V ruce tenký, dlouhý štěteček, kterým muž kreslí znaky čínského písma, ony podivuhodné symboly, mně zcela nesrozumitelné.

Byl jsem již několik dnů v Darjeelingu. Toto město mně nebylo neznámé. Mělo býti v dobách britského panství na Indii útočištěm Angličanů před vedry a malárií jižnějších rovin Indie a Calloutty. V Darjeelingu měla býti přepychová sídla a hotely, postavené na severních svazích, ve kterých se za jasných dnů otvírá pohled na hřeben Himaláje a jednu z jeho osmitisícovek Kancencongu. Na jižních svazích se zelenají nekonečné čajovníkové plantáže.

Široká řeka, pramenící kdesi ve velehorách, nedaleko posvátné hory.

Stojím opět na jejím břehu. Široké schodiště se svažuje až k vodě. Schodiště pro stovky věřících, kteří zde dnes nejsou. Níže u řeky místa, na kterých lze postavit hranici. Dřevo je možné nakoupit nahoře, kudy se sem přichází z posvátného města, k nejsvětější řece.

Při procházce po břehu zamrzlé řeky jsi se mne, můj pane, otázal, jaký je můj vztah k náboženství. Protože je to téma obsáhlé, nechal jsi mi několik dnů na rozmyšlenou. Uplynulo již dostatek času a já se pokusím můj postoj osvětlit.

Vyslov můj příteli, tento pozdrav. Cítíš, jak měkce zní, jako bys měl v ústech cosi příjemně vonícího. Mír, to „r“ na konci českého slova zní tvrdě, téměř hrozivě, „šalom“ Tě pohladí.

Nevěřím, milý příteli, že mám nesmrtelnou duši a přec je v mém nitru cosi nedefinovatelného, schopného reagovat na vnější podněty. Nemá to nic společného s rozumem. Nezávisle na logice pociťuji cosi rozumem neuchopitelné, slastné, vzrušující, pocity smutné, tragické, jindy opět vzrušující, povznášející, teskné, úsměvné, lahodné – nedefinovatelné, nehmotné a přece existující.

Dnes se, milý příteli, pokusím jako laik vstoupit na příliš křehký led a budu Ti vděčen, budeš –li mne provázet. Věřím, že svými myšlenkami přispěješ k hovoru na téma Debussyho Faunova odpoledne. Tato skladba mne upoutala v mladých letech začátkem druhé světové války, kdy jsem trochu podléhal romantismu a současně byla má mysl jitřena obavami z budoucnosti.

Před více než šedesáti léty vydal se mladý, třiadvacetiletý, rakouský horolezec, Herbert Tichý na motocyklu do Indie a Himaláje. Na zpáteční cestě odbočil v Delhi k horám, překročil hranice Tibetu a s poutníky a mnichy z tibetských klášterů putoval kolem sídel bohů, posvátných hor Kailas a Gurla Mandata. Neměřil sice jako poutníci a mniši déle než měsíc cestu kolem těchto posvátných, věčně bílých vrcholů, délkou svého těla, do Himaláje ho přivedla láska k horám.

Tisíce modlitebních mlýnků se denně otáčí v rukách věřících a vysílají nespočitatelné množství této modlitby na důkaz víry a pokory věrných buddhistů. Rty šeptají Óm, mani padmé, húm, tu nejkratší modlitbu, rty nejen mnichů, ale i těch věřících, kterým osud nedopřál příliš hmotné přízně. Óm, mani padmé, húm vytesaly ruce věřících do kamenných desek a balvanů při cestách, po kterých putují vesničané, poutníci i lidé z dalekých zemí.