Cestopisy

Čtvrteční ráno je opět přímo ukázkově nádherné. Netopýři, kteří nás v noci obletovali, se už uložili ke spánku, my se naopak pomalu probouzíme. Po nezbytné ranní hygieně a snídani sjíždíme opět na pobřeží. Ale jen na chvíli, protože vzápětí odbočujeme na Guernicu. Kdo by toto jméno neznal! Nejprve tragédie – za občanské války r. 1937 ji německá legie Condor proměnila v hromadu sutin – potom světoznámý stejnojmenný Picassův obraz.

Po snídani si sedneme nad mapu a prstem po ní „projedeme“ naši cestu, která by měla vést severními oblastmi Španělska až na jeho úplný západ a zpět. Začínáme ji v kraji Katalánsko, pak přejedeme do Aragonie, budeme pokračovat přes Navarru, projedeme problematickým Baskickem, poznáme pobřeží Atlantiku v krajích Stará Kastilie a Asturie, na samém západě se podíváme do Galicie. Vracet se budeme vnitrozemím přes kraje León, Stará Kastilie, Aragonie a Španělsko opustíme opět v Katalánsku.Protože počasí se na nás dnes od rána doslova směje, spěcháme vstříc novým zážitkům. Dnešní den by měl být plně věnován krásám Pyrenejí, přesněji řečeno tzv. centrálním Pyrenejím.

Příjemně naladěni se probouzíme do nedělního rána. Samo ráno však asi příjemně naladěno není. Obloha je zatažena poměrně souvislou oblačností. Pod vlivem této skutečnosti se i naše nálada stává brzy podmračenou. Navíc jsme na cestě už pátý den a to se mezi příslušníky naší rodiny začíná vkrádat „ponorková nemoc“. V naprostém mlčení ujíždíme dále silnicí směr Séte.

„Tak kam letos?“
„No, snad na sever, když na něj stále vzpomínáme.“

„Neblbněte. Řekli jsme, že se nebudeme dvakrát vracet do stejných míst, a tam jsme už byli dokonce dvakrát. To už snad stačilo.“
„Tak něco navrhni ty, když nesouhlasíš.“
„Já bych si dala říct třeba na Španělsko. Tam se mi líbilo a určitě si tam ohřeju své zimomřivé kosti.“

Rakousko po třetí bylo pouze jednodenním výletem v jednu krásnou říjnovou sobotu. Odjížděli jsme v 5 hodin ráno a až do osmi hodin jsme nevěděli, kam přesně v Rakousku zamíříme. Stále jsme si nebyli jisti, že nám v tuto roční dobu bude přát počasí a že se budeme moci vydat třeba někam do podhůří Alp. Proto jsme spíše počítali s tím, že budeme věnovat více času hlavnímu městu. Je pravda, že jsme tajně doufali, že se nám počasí vydaří a že se vydáme dále než jen do Vídně.

V úterý zase vyjíždíme v osm ráno a naše cesta vede 40 km na sever od Helsink, do Järvenpäi. Autobus tentokrát
není stejný jako v předchozích dnech. V levé přední části je mezi sedadly stolek a celá zadní část je vyplněna
velkým stolem a kolem něho jsou do podkovy uspořádána sedadla ve tvaru sedací soupravy. Je to pro nás neobvyklé.
Jedeme zase krásnou krajinou a tak interiér autobusu přestává poutat naši pozornost.

Nedělní ráno je polojasné a tak doufáme, že by snad mohlo být lépe než včera. Po vydatné snídani spěcháme do
přístavu a nastupujeme na loď, která nás má dovést k cíli naší ranní cesty. Na lodní dopravu zde platí stejná
jízdenka jako na městskou dopravu. Štípneme si lístek, modlíme se, aby se nezhoršilo počasí a „kocábka“, která nás má během čtvrt hodiny dopravit na Suomenlinnu, nešla ke dnu mezi ledovými krami, které stále ještě pokrývají vodní
hladinu. O půl desáté vyjíždíme.

Je pátek, 28. února 1997. Hned po ránu se sluníčko prodírá přes mraky, jakoby chtělo
dokázat, že to s tím brzkým
příchodem jara myslí vážně. Vždyť jsme si letošní zimy užili až dost. Na ruzyńském
letišti se pomalu scházejí
účastníci vzdělávacího kurzu pro management škol zařazených do programu PHARE, aby
čekali na let OK č. 480, který
je dopraví do hlavního finského města Helsink k osmidennímu pobytu.

Ráno se zastavíme nejdříve ve starobylém městě Rochesteru. Sídliště se zde připomínalo také už v římské době,
později tu stálo keltské město, v němž r. 604 založil svatý Augustin druhé biskupství v Anglii. Do dějin města se
vepsal též známý spisovatel Charles Dickens, který tu i zemřel. Hned z mostu nad řekou je nám dopřán pohled na dvě
nejvýznamnější městské památky, na katedrálu a na mohutné zříceniny hradu.

Parlament patří k nejreprezentativnějším budovám v Londýně. Jeho budovy se oficiálně nazývají The Palace of
Westminster, čímž je zdůrazněno, že stojí na místě bývalého královského paláce. Předchůdcem Parlamentu byl skutečně
Wetminsterský palác, stavěný od doby krále Edwarda (1003 – 1066) a v době vlády Viléma Dobyvatele a Williama Rufuse
rozšířený. William Rufus nechal postavit i Westminster Hall. Při velkém požáru města r. 1512 byla stavba těžce
poškozena, ale Westminster Hall, kaple sv. Štěpána a krypta požár přežily bez úhony. Až do r. 1529, kdy Jindřich VIII.
dostal sousední Whitehall Palace jako dar, byl Westminster Palace královským sídlem. V roce 1547 se stal sídlem
Parlamentu.