Brzy ráno se vydáváme na autobus, jenž nás doveze ke Cramond Islandu,
malému ostrůvku poblíž Edinburghu, na který se dá za příznivých
podmínek dojít suchou nohou.
Cestopisy
Tahiti – poslední ráj
Dnešní Tahiti představuje svět jen o něco méně šťastnější
nežli ten, který v roce 1767 objevil anglický kapitán Samuel
Wallis, který zde přistál se svou lodí Delfín. O pouhých několik
měsíců později zde přistály dvě lodi francouzského mořeplavce
Louis-Antoine de Bouganville. Nešťastný Francouz sice o slávu
objevitele přišel, nicméně měsíční pobyt ho tak nadchl, že ostrov
prohlásil za součást Francie a po návratu napsal knihu oslavující
přednosti polynéské civilizace.
St. Martin – ostrov dvou zemí
St. Martin rozhodně není nějakou oázou klidu v Karibiku. Holanská
strana je klasickým příkladem masové turistiky se všemi výhodami a
nevýhodami, od módních butiků, kasín, a diskoték. K tomu přidáme
nějakou tu palmu, hrstku pláží a slavnou Orient Beach, kde se procházejí
naháči a kam se sjíždí pohoršovat kypré Američanky z výletních
lodí, a máme Sint Maarten.
Francouzský motýl Karibiku
Karibský ostrov Guadeloupe je často označován za srdce Malých Antil,
těmi s větším básnickým nadáním potom motýlem Karibiku. Pravdou
je, že ostrov z letadla motýla připomíná.
Laponsko, krajina jezer a komárů
Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami – protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.
Turecko, první část
Když jsme 30. července 2005 odjížděli z právě zdolaného Pirinu do Plovdivu, abychom se odtud vypravili vlakem s všeslibujícím názvem Balkan Express do Istanbulu, o Turecku jsme toho mnoho nevěděli. Nikdo z nás neměl s Blízkým Východem žádné zkušenosti, zato jsme měli prověřeného průvodce, pana LP (vřele doporučuju), pár tipů na místa, která jsme chtěli navštívit, dva týdny čistého času a velká očekávání.
Napříč Amazonií, část II.
Nálada na lodi je výborná, sice nic moc domluva, ale faktor pařby se celou cestu pohybuje tak mezi trojkou a čtyřkou. I když máme batohy pod houpacími sítěmi a po týdnu tam už není takový úplný pořádek, o kterém se zmiňuje nápis na brazilské vlajce, nikomu se nic neztratilo. Jsem vůbec celkem překvapený jak se všichni k sobě chovají přátelsky. Většinu společného času hrajeme britskou karetní hru s názvem „Shit Head“ nebo brazilskou oblíbenou „Domino“.
Napříč Amazonií, část I.
Vstupuji na brazilské imigrační. Moderně zařízená, leč stará a
oprýskaná budova, vybavená dvěma psacími stroji, třemi úředníky,
četníkem s nablýskanou brokovnicí a přísným výrazem a brazilskou
vlajkou na stěně. „Nemáte v pasu vízum, vraťte se zpátky do
Santa Eleny“ říká s přimhouřenýma očima úředník, zatímco
si četník láskyplně přejíždí konečky prstů po brokovnici. No to víte,
taková situace nepotěší.
Španělsko VI
Západ slunce obdivujeme u řeky Ebro a potom už pro dnešek: „Dobrou noc“. Další den začínáme brzy po ránu v hlavním městě provincie Aragonie, ve více než půlmilionové Zaragoze. Původ města sahá až k Iberům, tehdy se
město jmenovalo Salduba. Jeho existence pokračovala i v pozdějších dobách, jen název se měnil. Za Římanů to
byla Caesaraugusta, za Arabů Sarakusta.
Španělsko V
Další den až do města Noia ještě sledujeme pobřeží. Noia byla přístavem města Santiago de Compostela, dnes je však přístav zanesený pískem. I přesto jsou zde přece jen patrné stopy z dob, kdy sem na lodích připlouvali mořeplavci ze severních zemí. Nedělní ráno ale věnujeme přímo symbolicky návštěvě nejznámějšího poutního místa ve Španělsku, městu Santiago de Compostela.