Chorvatský národní park Brijuni

Chorvatsko zná spousta z nás pouze z hotelů a přilehlých
pláží. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl navštívit legendou
opředené Brijunské souostroví.

Chorvatsko zná spousta z nás pouze z hotelů a přilehlých pláží. Drtivá většina pravidelně se navracejících turistů si pod pojmem „Dalmácie“ vybaví čarokrásnou přírodu, azurově modré moře, bohatý podmořský život, tematické chorvatské taverny s příjemným personálem a hlavně cenově dostupnou dovolenou. Já jsem však chtěl tuto klasickou „myšlenkovou mapu“ obohatit o nové pojmy. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl navštívit legendou opředené Brijunské souostroví.


Legenda o vzniku brijunského souostroví

Stará legenda, jež se k souostroví Brijuni váže, vypráví o záměru Boha, který chtěl přetvořit kus země k obrazu ráje. A tak vznikl jeden velký – nadpozemsky krásný ostrov. Takový ostrov, na kterém bylo všeho dosti, ostrov oplývající bohatou faunou a florou, ostrov, na kterém jednoduše vládl klid a mír. To však bohužel netrvalo dlouho. Když ďábel spatřil Boží dílo, vzedmula se v něm vlna závisti a žárlivosti. Proto na panensky krásný ostrov rozsypal hory a skaliska a rozdělil jej tak na několik malých ostrůvků. A to byl počátek brijunského souostroví – alespoň tak to vypráví dávná legenda, jež se předává z generace na generaci.

Vyrážíme si prohlédnout brijunské ostrovy na vlastní oči

Brijunské souostroví je tvořeno dvěma většími ostrůvky (Veli a Mali Brijuni) a početnou skupinkou menších ostrovů podél západního pobřeží Istrie. Od pevniny tajemné ostrovy odděluje Fažanský průliv. Nejbližší větší město je Pula, kde se dá pěkně zapotápět. V roce 1983 bylo souostroví Brijuni vyhlášeno národním parkem a to zejména díky bohatému zastoupení středomořské fauny. Právě tato skutečnost a zejména zvědavost pramenící z tajemné legendy mě přesvědčila k návštěvě národního parku Brijuni.

Zvolil jsem výletní okruh Veliki Brijun, který zahrnuje plavbu lodí z Fažany na ostrov shodující se s názvem tohoto okruhu a pak také 4 hodinovou projížďku elektrickým vláčkem včetně návštěvy několika archeologických zajímavostí. Jelikož jsem vyrážel během hlavní turistické sezóny, vyšla mě tato návštěva na 210 kun. Nutno podotknout, že turisté, kteří se ubytují v některém z hotelových komplexů nacházejících se na brijunských ostrovech, mohou využít 15% slevu z ceny vstupného.


První „brijunské“ setkání

Již během plavby se vás zmocní tajemný pocit plný očekávání. Po prvotních rozporuplných reakcích, se před vámi otevře kus země-nezemě. Divoká krajina porostlá macchií je sice místy narušena upravenými trávníčky a golfovými hřišti, která jsou součástí luxusních hotelových komplexů, ale i přesto zde naleznete celou spoustu rarit. Bohaté koruny stromů šplhající se k oblakům chrání mnohá tajemství, která jsou pro ostrovy Brijuni příznačná. Během čtyřhodinové projížďky občas nevíte, na co se dříve podívat – jestli na neznámé středomořské rostlinstvo, kamenité svahy pokryté květinovým kobercem, nebo archeologické zvláštnosti, kterých není na ostrově zrovna málo.

Projížďku ostrovních krás „narušuje“ prohlídka zdejšího safari i muzea, ve kterém na vás čekají fotografie a vzpomínkové předměty tehdejšího jugoslávského prezidenta Tita. Dojem z projížďky mi však trošku pokazily miniaturní vagónky a povykující turisté, kteří to s ohledem na ostatní zrovna dvakrát nepřeháněli.

Nebudete se chtít vrátit

Po prohlídce ostrovu Veliki Brijun jsem mohl dát dávné legendě plně za pravdu. Ostrov skutečně působí dojmem, že je tak trošku z jiného světa. Ne nadarmo se proto říká, že kdo jednou objevil krásu brijunských ostrovů, nebude ji chtít opustit. Brijunské ostrůvky se staly víkendovým sídlem řady světových celebrit, sportovců i vysokých státních hodnostářů. Nedivte se proto, pokud během prohlídky zahlédnete opalující se Cameron Diaz nebo golf hrajícího Brada Pitta. Já to štěstí bohužel neměl – tak snad příště…

Zambie – Na návštěvě u šimpanzů

Nikde nikdo, neobvyklý klid a čisto. Jedeme po hlavní silnici. Nádherný
asfalt, žádná stáda dobytka nebo dokonce divá zvěř. Tachometr stoupá a
my konečně zkoušíme, co z našeho Patrola můžeme vytáhnout.
„PRÁSK!“ ozve se obrovská rána, která nás probouzí z afrického
snění. Zastavujeme a zjišťujeme, že máme proraženou pneumatiku. Pár
kroků zpět a polívá nás horko.


Stojíme na hranicích Tanzánie – Zambie a čekáme frontu na vyřízení formalit. I přesto, že je víkend, tak je dost rušno. Byrokracie není v Zambii tak únavná jako v jiných zemích, ale přeci jen nastává malý problém. To by přeci nebyla Afrika, aby se alespoň malá překážka někde neobjevila. I tentokrát máme víza, respektive já mám víza již z ambasády. René je opět nějak nepotřebuje, Německo si umí pro své občany zjednat výhody.

Nastává jen ta potíž, že u okénka, kde se vybírá silniční daň, se platí v dolarech a tam, kde se zajímají o Carnet (doklad k autu) se platí v zambijských kwacha. Máme jen dolary a navíc je sobota, takže banky zavřené. Pouliční směnárníci jsou zloději, navíc černé směnárny jsou zakázané, evidentně to tu celníkům nevadí, neb směnárníků je tu celý zástup. Nakonec měníme, ale s našimi nasazenými pravidly a kurzem z oficiální směnárny. Platíme daň dovozovou i silniční a vyrážíme do srdce Zambie. Do sedmé země na dlouhé cestě k nejjižnějšímu mysu Afriky.

„Potholes“, že by se v nich dalo koupat

Nikde nikdo, neobvyklý klid a čisto. Jedeme po hlavní silnici. Nádherný asfalt, žádná stáda dobytka nebo dokonce divá zvěř. Tachometr stoupá a my konečně zkoušíme, co z našeho Patrola můžeme vytáhnout. „PRÁSK!“ ozve se obrovská rána, která nás probouzí z afrického snění. Zastavujeme a zjišťujeme, že máme proraženou pneumatiku. Pár kroků zpět a polívá nás horko. Obrovská díra přes celou šířku silnice od krajnice ke krajnici, zhruba metr široká a dobrých 30 centimetrů hluboká. „Jak jsi ji mohl přehlédnout?!“ ptám se Reného. „Na rovné silnici a hladkém asfaltu se člověk lehce nechá unést do světa snů,“ odpovídá se stékajícím potem po čele. Tak tohle snění nás stálo, jak jsme později zjistili, nejen opravu pneumatiky, ale i koupi nových ráfků – prasknutý ráfek se nedal opravit. Přehazujeme kolo a pokračujeme v domnění, že to je jen ta jediná a podivná „pothole“. Ale není! Přichází i druhá a třetí a další a další. Problém je, že díry jsou opravdu přes celou silnici a povrch silnice je o dost výše než okolí, není tedy nejvhodnějším a nejbezpečnějším řešením při rychlosti, kterou si na té krásné rovné silnici dovolíte a při hmotnosti, kterou máte na střeše auta, tu díru prostě objet kolem. Může se stát něco mnohem horšího, než jen proražená pneumatika. A při tom minimálním provozu, co tato silnice o víkendu má, je pravděpodobné, že tam na boku můžete ležet i pár dní. Dál už silnici nevěříme a bez snění se vracíme k obvyklé rychlosti, ke které nás Afrika naučila.


Africký čas – nenechte se nakazit!

Když jsme byli v Keni a zjistili jsme, že plánovaná doba na celý výlet přes africký kontinent je už pryč a i finanční prostředky pro těch šest měsíců se pomalu a jistě ztrácí. Když jsme cestu plánovali a sledovali těch pár cizinců, co Afriku projeli napříč, byli jsme v domnění, že šest maximálně sedm měsíců je více než dost k návštěvě VŠECH východních zemí. Ale pokud se člověk nechá nakazit virem zvaným africký čas, je to více než nemožné. Přemýšleli jsme, jak a kudy pojedeme, abychom se na ten Střelkový mys vůbec dostali. Nějak nám ale nešlo vyškrtat země, které nebudeme moci navštívit. Ale museli jsme. Kvůli času, ale i penězům. Pokud by těch bylo dost, asi bychom se ještě dnes toulali někde třeba v Botswaně. Nicméně v září musíme být zpět v práci. Odnesla to tedy Uganda, Rwanda, Burundi, Malawi a Mozambik. S Malawi jsme trochu zachybovali, do Tanzánie jsme mohli vjet právě z Malawi. Plán se přeplánoval a my jedeme po zambijské dálnici k jedné z našich destinací, které jsme si pro Zambii určili.

Chimfunshi wildlife orphanage – šimpanzí útulek


Projíždíme celou zemí z východu do středu a pak rovnou na sever ke konžským hranicím. Tam kdesi dál od civilizace je zajímavý útulek, „šimpanzí útulek“. A tam vedou naše kroky.

V roce 1983, aniž by měli pořádně ponětí, britský pár žijící v Zambii založil tento domov pro poraněné, opuštěné a ukradené šimpanze. V tomto roce ranger přinesl těžce poraněné šimpanzí mládě na farmu Davida a Sheily, ty se o něj dobře postarali a šimpanze odchovali. Zpráva, jak je v Africe zvykem, se rychle roznesla a farmáři se nejadnou ocitli obklopení rozrůstající se skupinou šimpanzů. Mnoho jich byla zabavena pytlákům, kteří je do Zambie pašovali k prodeji jako domácí mazlíčky. Ale téměř stejný počet pochází z chátrajících zooparků a dokonce i cirkusů z Asie, Evropy i Ameriky. Útulek nabírá na popularitě. Rozrůstající se šimpanzí rodina obývá téměř 700 hektarů volného výběhu. Černé ovce, agresivní jednotlivci jsou odděleni od ostatních.

Siddleovi se věnují každému jednotlivci s láskou, respektem a mateřským citem. Jejich pečlivá a perfektní práce jim přinesla mnohá ocenění a úctu okolního světa. Mnoholetá práce a zájem o tento druh jim přinesly mnohé poznatky a zkušenosti, které dnes předávají dál v různých projektech na podporu záchrany zvěře, i projektech vzdělávacích (v době publikování článku mají za sebou již 30leté výročí). Dnes je to největší šimpanzí azyl na světě.


Haló, tady šimpanz, těší mě!

Ze zvířecího světa je právě šimpanz nám nejpříbuznější. Více než z 95 % je jeho genetika totožná s genetikou člověka. Lidoopi se od opic odlišují z různých důvodů – jsou větší, chodí vzpřímeně po delší dobu, nemají ocasy a mají mnohem větší a rozvinutější mozek. Jsou to společenští tvorové, žijící v minimálně 25ti členném společenství, rozdělené do několika menších skupin. Jsou vynalézavý a efektivní lovci. Používají a vyrábějí si nástroje a náčiní ulehčující jejich život. Šimpanzi jsou všežravci, živí se především ovocem, ořechy, semínky a hmyzem. Příležitostně i loví a pojídají maso. Vykazují emoce, které kdysi byly přisuzovány výlučně člověku, jakými jsou žárlivost, lenost, soucit, ale i závist, chamtivost, lakomství a zloba. Samice porodí jedno mládě kdykoliv v roce každých 5–6 let, to pak nosí dva roky na zádech a celkem s matkou zůstává maximálně 10 let. Dorůstají až 1,7 m, o váze až 60 kg. Ve volné přírodě se mohou dožít, pokud je nepotká zranění, nemoc nebo pytláci, věku 45 let. Což je úctyhodný věk.

Tito roztomilí primáti pochází z rovníkové Afriky, kde se jich před 50ti lety toulalo napříč západní, střední a východní Afrikou zhruba 5 milionů. Každým rokem jsou tisíce šimpanzů, spolu s gorilami a dalšími druhy zabiti za účelem prodeje. Dospělí jedinci jsou poraženi a naporcováni na masný trh a mláďata prodávána jako domácí mazlíčci mnohokrát i do velmi podivných rodin nebo do zoo a cirkusů. Mláďata se však v zajetí stávají apatickými a bez matky umírají. Díky tomu se populace šimpanzů zmenšila, dnes jich žije méně než 150 tisíc ve čtyřech zemích a jsou vedeni na červeném seznamu ohrožených druhů. Existují pouze omezené právní předpisy v několika zemích na ochranu těchto druhů. Projekty, jakými je právě Šimpanzí útulek v Zambii, jsou nadějí na záchranu těchto druhů a nejen těch. Po celém světě se nachází mnoho různých projektů na záchranu přírody a zvěře, jež jsou pro člověka důležité. Bez nich by tu nebyl! Bohužel pro velkou většinu obyvatel planety jsou důležitější peníze a vlastní blahobyt na úkor toho nejdražšího co máme. Mnoho dalších je lhostejných k tomu, co se kolem děje a velká většina si myslí, že nejdůležitější je pomáhat a zachraňovat lidi, kteří by si v mnoha případech mohli pomoci sami. Jenže takové zvíře nebo deštný prales si proti chamtivému člověku, jeho pušce a motorové pile, jistě nepomůže! Pokud chceme žít v pohodě, štěstí i blahobytu, musíme se zamyslet, kam se populace ubírá a co po ní zůstává. Největším nepřítelem přírody a nejhorším predátorem je člověk!



Ježíš, to jsem se zase nechala unést. Ale pokud člověk cestuje, cestuje rád a s otevřenýma očima. Navíc cestuje proto, aby poznal svět, jeho kultury, krajiny, bohatství, ale i nástrahy. Nenechají ho situace, které při setkání tváří v tvář, mají na člověka mnohem silnější vliv než neúplné nebo zkreslené informace z médií, v klidu a když už nic jiného, alespoň přemýšlí o tom, co zažil či viděl a změní svůj vlastní přístup. Je ovšem pravdou, že v mnohém je následně outsiderem, neboť většina společnosti získává informace právě jen z médií, která organizují, kam a jak se společnost bude ubírat, a tím je jejich smýšlení opačné.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Setkání se Sylvií a línou Billy

K bráně útulku se prodíráme po rozmočené cestě plné hlubokých kaluží. Je právě období dešťů a v Zambii pršelo nějak extrémně. Vítá nás překvapená Sylvie. Vzhledem ke vzdálenosti od Lusaky a ostatních turstických destinací, je návštěvnost oblasti Chingola minimální. Provádí nás po útulku. Potkáváme obrovskou hrošici Billy, domácího mazlíčka, která si každý den líně chodí pro svou láhev s teplým mlékem. Dříve pospávala na gauči, dnes je na něj přerostlá, tak nocuje jako ostatní zvířata. Rendu si oblíbil malý kočkodan, který byl ohromen jeho neudržovanou kšticí. Hned jí začal dávat dohromady a Rendovi to evidentně dělalo dobře. O šimpanzech bychom rádi věděli víc, a tak čekáme na ráno a vydáme se se skupinkou na dvě hodiny do buše. I když se to zdá jako turistická atrakce, která mimo jiné není vůbec levná, dvě hodiny v buši vyjdou na 100 USD za osobu, tak je to i způsob finanční podpory útulku, který nikdy nemá peněz dost. Podpořit tyto projekty můžete i jako dobrovolníci při práci přímo na místě nebo si nějaké zvířátko adoptovat.

Kemp si rozbalujeme v malém útulném kempu na břehu říčky. Dojídáme zbytky z předešlého dne a za zvuku v ohni praskajícího dřeva pozorujeme rybáře až do sytého afrického západu slunce. Není nic krásnějšího než pozorovat západ slunce doprovázený koncertem afrického divočiny. Když opomenu otravné komáry a moje snad tisíckrát seštípané nohy i ruce, tak to je romantika. Noc je chladnější.



Vyprázdnit kapsy, overal na sebe, chytit se za ruce a jdeme!

Vstáváme brzy, ještě je šero. V kanceláři dostáváme modrý overal, všechno musíme vyndat z kapes, sundat všechny ozdoby včetně mé gumičky na vlasy. Prolézáme malým okénkem do výběhu, kde se na nás hned sesypou čtyři nádherní šimpanzi všech věkových kategorií. Ve výběhu jich je pět, ale ten jeden se s námi nechtěl vůbec družit. Uhhhh! Jsme nedočkaví a vzrušení, co nás čeká a jací tihle společníci budou. Dodnes jsme je viděli pouze na obrázku, v televizi nebo zoo. Přichází ranger a vyrážíme na túru. Hned na začátku se projevili jako pěkní lenoši. Nejmladšímu tříletému Dominikovi a o rok starší DeeDee se prostě nechce chodit, lepší je se nechat nosit jako mimčo v náručí. Je to také mnohem pohodlnější pro šacování kapes. Neuvěřitelní „kleptomani“, jeden jim tu ručku nestačí uhlídat. Vytáhnete ji z kapsy a šup, už je zase za knoflíkama. Nenudíme se. 12letá Cindy je velmi klidná a přátelská a ráda se s někým vede za ruku. Přeci jen u ní by se člověk prohnul, než by ji poponesl o pár metrů.

Je to hodnotný zážitek se spoustou informací a děsně prima. Carla se neustále upřednostňuje, zamilovala se do Reného. Cindy se se mou dělí i o výtečnou, dobře rozžvýkanou, trávu a připadá jí divné, že se po ní nevrhám stejně jako ostatní. Dee Dee skotačí a favorit Dominik vydává za všechny a vyvádí spoustu lumpáren. Mrzí nás, že jsme museli nechat vše, včetně fotoparátu v kanceláři. A nyní nemůžeme zaznamenat ty veselé okamžiky v jejich společnosti. A nejen ty veselé. Carla představuje neuvěřitelnou sílu primátů. Objevuje Rendovo tetování a musí ho prostě mít taky. Pokouší se ho seškrábat. Nejde to, což jí děsně rozčiluje a tak mu jednu „ubalí“. René se sbírá ze země. „To byla rána! Myslím, že vydala za všechny.“ Carla s námi chvilku nemluví, ale pak se zase začíná vnucovat. Evidentně jí ten náš nezájem činil smutnou. Dominik šacuje vše, na co přijde. Je sice nejroztomilejší, stále se svou světlou tvářičkou ale také nejdrzejší. I žvýkačku z pusy se mi snaží ukrást. Dvě hodiny jsou pryč.



Ještě jdeme se Sylvií nakrmit problémové, většinou starší, šimpanze. Napadají ostatní a jsou agresivní, bylo třeba je oddělit a zavřít odděleně. Jeden se mi snaží projevovat svou náklonnost, neustále mě sleduje, hází na mě banány a ostatní ovoce, které od ošetřovatele právě dostal k večeři. Mezi tím přihazujee neodolatelný pohled a srolovanými pysky i jakýsi opičí polibek. Asi mám velké štěstí, že je za silnými mřížemi, nejspíš bych jeho svádění neunikla.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web divokaafrika.cz, Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Řezbáři pod stříškou a upovídaný farmář v Lusace


Vše jednoou končí. Vydáváme se zpátky na hlavní silnici do Lusaky. Již po cestě na sever jsme zahlédli na krajnici pod stříškou posedávat několik místních mladíků. Teď se u nich i zastavujeme. Likalatu z kmene Luvali s pár jeho přáteli zde vyrábí masky, obrazy z přírodních materiálů, misky a další sošky. Kupujeme masky hned dvě a třetí měníme za, pro nás nepotřebné nářadí, dláto.

V Zambii ještě nakukujeme do národního parku Kafue a Blue Lagoon. Převážná část je kvůli povodním zavřená, tak se točíme jen poblíž hlavní silnice, která park protíná. Nikde ani živáčka. Za celou cestu jsme nepotkali jediné cestovatele, jediného turistu. Lidem se asi do Zambie moc nechce. Policie je tu maximálně zkorumpovaná. Dodržování pravidel vyžaduje především od bělochů. Také tady máme tu čest se přesvědčit, že „v Africe máte buď peníze, nebo čas“. Nejspíš také proto se nám naše cesta napříč kontinentem tak protahuje.

Lusaka je poslední destinací v téhle zemi. Do hlavních měst se vždy vydáváme především pro vyřízení formalit. Zajištění víz do následujících zemí, kam je samozřejmě především potřebuji já jako Češka. Renda má cestu levnější. Namibijská víza jsou hotová přes víkend a Botswana (v době naší cesty jsou stále potřeba si o víza žádat) nám dělá starosti. Vyřízení víz trvá několik dní, je třeba přesný itinerář cesty, rezervace veškerých parků a ubytování, a také zpáteční letenka. Obtloustlý černoušek si nenechává vysvětlit, že nemáme a nebudeme mít žádné letenky, když do Botswany jedeme vlastním autem dovezeným z Evropy. A tím také z Botswany vyjedeme do Namibie. No hádat se nám s ním nechce, měníme plán. Botswana počká, až bude v kanceláři ambasády sedět vstřícnější úředník.


Ale pobyt v Lusace přeci jen přináší ovoce. Potkáváme Colina, bývalého farmáře ze Zimbabwe, kterému v roce 2001 vláda odcizila velkou komerční farmu. Zimbabwe byla na našem itineráři od počátku, jen jsme nevěděli, jak to bude s dostatečnou zásobou paliva a potravin, když v zemi nic není. V příjemném kempu hned na okraji Lusaky, za dohledu žiraf, podupávání stáda buvolů a hýkání mezi chatkami pasoucích se zeber, nás Colin u dobrého zambijského piva a hamburgeru zasvěcuje do tajů „Zimbabwe dnes“. A my následující ráno spokojeně míříme k jejím hranicím.

Když ve Versailles tančí koně

Udělejte si výlet do Paříže tak, aby vám zbyl ještě dostatek času na
návštěvu Versailles. Je to koneckonců po Paříži druhé
nejnavštěvovanější místo Francie a navíc – kde jinde ve světě najdete
jezdce na koních označované za umělce a jejich seskupení pak za jedinečný
taneční soubor?

Udělejte si výlet do Paříže tak, aby vám zbyl ještě dostatek času na návštěvu Versailles. Je to koneckonců po Paříži druhé nejnavštěvovanější místo Francie a navíc, kde jinde ve světě najdete jezdce na koních označované za umělce a jejich seskupení pak za jedinečný taneční soubor?


Král Slunce a jeho pýcha

Název Versailles většinou všichni známe. Máme jej spojený s Králem Slunce, tedy Ludvíkem XIV., jehož byl zámek i přilehlé zahrady velikou chloubou. Rezidence, vybudovaná z původního loveckého zámečku, se stala symbolem jeho vlády i absolutistické moci. Zámecké zahrady, které jsou uspořádané do pravidelných obrazců, jsou potom místem klidu a relaxace. A přestože o novodobé historii nemám v plánu psát, je třeba zmínit, že po první světové válce zde probíhala mírová jednání s Německem a dne 28. 6. 1919 byl v Zrcadlovém sále podepsán Versailleský mír, jímž byla ukončena 1. světová válka. Tolik to podstatné, co nesmíme opomenout – nyní se však vraťme zpět k osobě Ludvíka XIV.

Koně byly jednou z vášní Krále Slunce. Když se zámek ve Versailles stal hlavním sídlem francouzských vládců, nechal zde postavit budovy, kde mohl ustájit svých 600 koní. Vznikly koňské paláce – Velká a Malá stáj. Velká stáj své jméno získala nikoli kvůli rozlehlosti, ale kvůli přítomnosti hlavního štolby – ten měl na starosti bezchybný výcvik koní pro krále. Vzdělávali se zde ti nejlepší jezdci a pořádaly se honosné hostiny. Prosperita, moc a luxus. A pro Ludvíka splněný sen. Žádná sláva ale není věčná – v roce 1751 bylo místo poničeno požárem a od té doby už jen chátralo. O nápravu se ještě pokusil Napoleon I., avšak bezúspěšně. Že by konec příběhu?


Založení Akademie jezdeckého umění

Kopyta lusitánského koně dopadají v pravidelných intervalech na zem a odhazují kousky povrchu stranou. Silný krk, dlouhá hříva, jiskra v oku a silné zadní nohy, s perfektním odrazem. Elegance, kmih a krása. Otěže jsou pevně napjaté a v rukou je třímá sotva 30letá žena sedící v sedle jako přikovaná. Skvělý a bezchybný sed. Kolem pracuje dalších šest jezdců na koních a je to jednoduše radost pohledět. Krásný sál, kterým se rozléhají pokyny hlavního cvičitele, jen občas přerušené vysvětlením z reproduktorů, co jsou prováděné cviky zač.

Psal se rok 2003 a na scéně se objevil jistý mistr Barnabáš, který zde založil versailleskou Akademii jezdeckého umění (Academie du spectacle équestre). Ta sice není tak známá jako škola Vídeňská, ale i tak je vysoce ceněná. Hlavním kladem je náhled na žáky jako na opravdové umělce. Neučí se totiž jen jezdit, ale také tančit, zpívat a šermovat. Jezdectví je zde považováno za druh tance a jejich seskupení za taneční soubor – jediný svého druhu na světě. Výcvik je zde velmi náročný a žáci procházejí pečlivým výběrem. Musí být starší 22 let, mít zájem vzdělávat a rozvíjet se ve všech disciplínách a v neposlední řadě – už v den svého nástupu musí být pokročilými drezúrními jezdci. Za své výkony pak i dostávají dohodnutou odměnu, přičemž výcvik mají zdarma. Dnes jich tam jezdí asi 11, z toho převážná většina žen.


Pro nás návštěvníky je zajímavá především možnost, se na hodiny jezdectví podívat. Většinu koní tvoří lusitáni barvy cremello, dovezení z Portugalska. Šest dní v týdnu se zde odehrává neobvyklé představení – můžete se na ranní práci koní podívat (za poplatek) a jezdce sledovat i v zrcadlech, jimiž je sál vybaven. Prostor náhle přeřízne zaržání a zadupání koně. Jeden složitý cvik střídá druhý. Na pořad dne ještě přijde šermování, případně prohlídka stájí. A perlička na závěr – několikrát do roka akademie připravuje různá vystoupení – nazdobení koně, barokní kostýmy, hudba a neskutečné jezdecké umění. Zážitek. Pokud vás tedy koně lákají, nenechte si to ujít. Zbytek dne pak můžete strávit v zahradách, procházka je na několik hodin. Navíc když budete mít štěstí, potkáte čtyřnohé krasavce i tam – koně tam chodí na vyjížďky. A tip závěrem: Lístky na ranní představení můžete koupit i rezervovat na internetu a na místo je pak lepší se dostavit v dostatečném předstihu.

Autorem článku je Hanka Dekojová, průvodkyně zájezdu Paříž a Versailles u CK Mundo.

Už jste přemýšleli o lyžování ve Francii?

Risoul je jedním z nejčastěji navštěvovaných středisek ve
Francii. Čeští milovníci hor jej mají v oblibě především díky
kvalitním sněhovým podmínkám, ubytování na sjezdovkách a velmi
příjemným cenám.

Risoul je jedním z nejčastěji navštěvovaných středisek ve Francii. Čeští milovníci hor jej mají v oblibě především díky kvalitním sněhovým podmínkám, ubytování na sjezdovkách a velmi příjemným cenám.

Risoul k vašim službám


Jedno z nejblíže položených francouzských dvojstředisek Risoul/Vars (pouze 90 km za italskými hranicemi), nabízí více než 180 km sjezdových tratí s převahou modré barvy a jistotu sněhu od prosince do dubna. Právě dubnové termíny jsou díky levným skipasům ideálním zakončením zimní sezóny pro mnoho Čechů.

Pokud do tohoto resortu míříte, pak vězte, že vás rozhodně nečeká žádný luxus. Lanovky i ubytovací kapacity, především v Risoulu, patří mezi ty starší. Cena tedy odpovídá nabídce, i když najdou se zde i čytřhvězdičkové hotely.

Samotný Risoul je čistě zimním střediskem, kde žije necelých 500 stálých obyvatel a ve kterém je vše podřízeno turismu. Kromě hotelů, apartmánů, restaurací, barů a obchůdků tu prakticky nic nenajdete, ale co byste také více potřebovali. Velice příjemná je vzdálenost z jakéhokoliv ubytování k veškerým službám. Ať už půjdete pro čerstvé bagety, budete potřebovat poštu, nakoupit nebo lékaře, vše bude ležet do 200 m.

Na co se na svahu těšit?

Zimní středisko Risoul – Vars nabízí skutečně nepřeberné množství sjezdovek, včetně opravdu grandiózních možností pro freeride i freeskiing. Ve spodních částech obou středisek se nacházejí mírné svahy pro děti a začínající lyžaře. Oba resorty disponují i oddělenými dětskými světy s atrakcemi, vleky a instruktory. Horní pasáže jsou o poznání prudší, ale vždy se těm nejstrmějším částem sjezdovek dá vyhnout po příjemných modrých tratích.

Milovníci freeskiingu určitě zamíří spíše do Vars, kde se nachází celá řada snowparků, včetně prostoru pro začátečníky, ženy (ano je tu skutečně výhradně ženský snowpark). Také zd najdete jeden z nejlépe hodnocených a nejdelších big air snow parků v Evropě. To Risoul kromě konvenčních lyžařů a snowboardistů, kteří najdou útočiště vlastně všude, zabaví na dlouhé hodiny spíše freeridery, kteří zde mohou bezpečně brázdit široké planiny, jako stvořené pro jízdu ve volném terénu.


Tip na celodenní výlet z Pte de Razis

Během vašeho týdenního pobytu určitě nezapomeňte absolvovat perfektní, téměř celodenní výlet napříč celou oblastí. Začněte jej u nástupní stanice na osmisedačkovou lanovku Clos du Vallon v Risoulu. Následně sjeďte k další sedačce, Platte de la Nonnte a odtud se vydejte na jeden z nejvyšších vrcholků v oblasti – Pte de Razis. Po výstupu minete restauraci, kolem které odbočíte doleva, do krásného údolí, odkud vedou dvě pomy. Ty vás ale nemusí zajímat, protože vy budete pokračovat po modrém traverzu až k lanovce Tsd Peyrol. Zde si mimochodem můžete vyzkoušet skijeering, tedy jízdu na psím spřežení.

Vyjeďte nahoru a kochejte se výhledem do údolí směrem do Vars. Uvidíte téměř celý zbytek střediska a nad vámi se bude ve výšce 2 750 m tyčit váš cíl – Pic de Chabrieres. Než tam ale dorazíte, uběhne ještě minimálně hodina a půl v případě, že si po cestě nedopřejete žádný relax. Z vrcholku La Mayat, na kterém právě stojíte, se dejte libovolnou cestou do údolí Vars a pojezděte pár jízd na místních jednoduchých svazích.

Následně se dostaňte na sedačku, nacházející se úplně vpravo – Tsd Sibiéres a sjeďte pak doprava na Ts Crevoux. Jde o lanovku, pod kterou se nachází zmiňovaný snowpark. Při jízdě nahoru se tak můžete zabavit pohledem na mladé letce na obřích skocích. A věřte, že je na co koukat. Nezapomeňte však nahoře na Col´de Crevoux vystoupit.


Odtud už je to jenom kousek stařičkou pomou na Pic de Chabrieres, odkud mimo jiné vede sjezdovka, která je určená speciálně pro rychlostní lyžování. Nahoře je nádherná vyhlídká a při jasné obloze je bez problémů vidět i Mont Blanc. Dejte si pauzu a pak opět dopněte svá vázání a užívejte si parádní sjezd do údolí po červené sjezdovce Clos Chardon. Odtud zbývá vyjet už jen jednou lanovkou, abyste se opět ocitli na Pte de Razis, kde už to budete dobře znát. Sjeďte pod restauraci a směřujte doprava, po traverzu se dostanete úplně mimo hluk vleků, kde si můžete užít nerušenou jízdu po spojovací sjezdovce, která vás vyplivne u horní stanice TS Melezete, podél které vede báječná modro-červena sjezdovka až do Risoulu.

Ochutnávka místních specialit


Jelikož středisko již znám jako své boty, mohu vám doporučit hned několik míst, která byste měli navštívit, pokud budete ubytování v Risoulu. Jsou jimi pekárna na hlavni nákupní uličce Les Chalps, najdete ji po levé straně, hned vedle jedné z restauraci. Mají zde výborný francouzský slaný koláč Cuche v šesti příchutích a není ani drahý. Na stejné ulici, hned za rohem je drobná, zato velmi útulná restaurace, stojí vpravo od lékárny, kde mají za dobré peníze raclette. Na pivo můžete do jediného Irish Pubu nebo do legendární Annapurny, kde to žije už od brzkých odpoledních hodin. Annapurnu (nebo diskotéku La Grotte du Yetti) hledejte přímo na svahu. Během dne na oběd zamiřte do restaurace u nástupní stanice lanovky Tsd Peyrefolle a dejte si hamburger nebo lasagne. Pro lehčí, zato příjemnější oběd směřujte do údolí, ze kterého vybíhají pouze dvě lanovky (Ts Razis a Ts Clos Chardons). Je zde restaurace s velkou terasou, servírují tu výborné saláty a víno, které si vychutnáte v naprosto klidné atmosféře.

Snad vás tato doporučení přesvědčí, že Risoul je jedním ze středisek, které stojí za to navštívit a absolvovat cestu do Francie.

Skiservis Dako Sport nabízí profesionální péči o vaše zimní vybavení – servis lyží a snowboardů včetně běžek, půjčovna a prodej nového i bazarového zboží. Navštivte naše stránky nebo stylovou prodejnu v Brně.

Krasové jeskyně Slovinska

Slovinský kras je tvořený především vápencem a nachází se v blízkém sousedství Jaderského moře. Jelikož vápenec je vcelku „tvárnou“ horninou, vzniklo na tomto území za několik miliónů let nespočet skal, jeskyní, děr, podzemních pramenů a řek. Právě jeskyní zde bylo doposud napočítáno přes šest tisíc!

*Slovinský kras je tvořený především vápencem a nachází se v blízkém sousedství Jaderského moře. Jelikož vápenec je vcelku „tvárnou“ horninou, vzniklo na tomto území za několik miliónů let nespočet skal, jeskyní, děr, podzemních pramenů a řek. Právě jeskyní zde bylo doposud napočítáno přes šest tisíc! Z těch šesti tisíc jeskyní ale představím pouze ty nejznámější, které zajisté upoutají vaši pozornost a nalákají k navštívení.* Škocjanské jeskyně ===================

Tyto jeskyně byly díky své jedinečnosti zapsány na Seznam UNESCO již v roce 1986 a po rozdělení Jugoslávie pouze ony zůstaly Slovinsku jako jediná lokalita zapsaná na tomto seznamu. **Škocjanské jeskyně**:http://www.mundo.cz/slovinsko/skocjanske-jeskyne jsou formovány řekou s přízračným názvem Reka, která pramení v horách. Po několika kilometrech se řeka ztrácí a proudí do podzemí, kde již pěknou řádku let vytváří úchvatné tvary jeskyně Postojna. Nebezpečí pro jeskyni představují záplavy, které přichází s jarním táním. Nejhorší z nich jeskyni postihla v roce 1826, kdy voda dosahovala do výšky 108 metrů! Při prohlídce jeskyně jistě neminete památnou desku s vyznačenou výškou vody. Prohlídková trasa měří 2,5 kilometru, teplota v jeskyni má v suchých částech většinou konstantní teplotu 12 °C, ale v dómech je nutné počítat i s nižšími teplotami. Ze začátku prohlídky vás možná napadne, že na této jeskyni není nic zvláštního, ale po několika chvílích už možná rozeznáte šumění vody a páru vycházející „odněkud“. To se blížíte k největšímu podzemnímu prostoru v Evropě – **Martelově dvoraně**. Na délku měří 380 m, na šířku má 120 m a na výšku úctyhodných 146 m. Pro překonání této dvorany je nutné přejít přes mostek, který možná nebude dělat úplně nejlépe lidem trpícím závratěmi. Postojanské jeskyně =================== Jedna z nejslavnějších jeskyní vůbec se stala nejnavštěvovanější turistickou atraktivitou Slovinska. Právě tento fakt ale z **jeskyně Postojna**:http://www.mundo.cz/slovinsko/postojanske-jeskyne vytvořil komerční místo kypící masovým turismem. I přesto ale tato jeskyně rozhodně stojí za navštívení. Při prohlídkové trase se svezete podzemním vláčkem, který vás zaveze 5 km do nitra jeskyně. Dále již budete muset po svých, ale dostanete se do překrásných sálů s unikátní krápníkovou výzdobou. Skutečný poklad této jeskyně vám ale představí **Proteus Vivarium**, které se nachází zhruba 100 metrů od vchodu do jeskyně. Uvidíte zde multimediální prezentaci o krasu a podzemí a několik akvárií s živočichy, které obývají tamní jeskyně včetně několika *macarátů jeskynních*. Častěji je tento živočich označován jako lidská ryba díky jeho růžové barvě, která připomíná lidskou kůži. Dorůstá až 30 cm a životu v temných podzemních prostorách se přizpůsobil.
Jezero Cerknica ================ Pokud sem přijedete v létě, asi si budete ťukat na hlavu a budete si říkat, že si z vás někdo vystřelil, neboť zde žádná voda není. Jezero Cerknica je totiž periodické krasové jezero a díky své rozloze (10 km na 5 km) je dokonce největším jezerem svého druhu na světě. Voda se z něho dvakrát do roka ztrácí ve spleti podzemních jeskynní a jam. Pokud sem zamíříte brzy z jara či v období podzimních dešťů, naleznete zde největší jezero Slovinska s jedinou slovinskou ostrovní vesnicí **Otok**. V období sucha ale post největšího slovinského jezera Cerknica ztrácí a na výsluní se dostává termální jezero **Bohinj**. Predjamský hrad a jiné zajímavosti ===================================
Kromě jeskyní v krasové oblasti najdete i další perličky. Jednou z nich je krásný Predjamský hrad vsazený do vysokého skalního vápencového útesu. Toto místo zkrátka nesmíte vynechat při návštěvě Slovinska. Prohlídka hradu je řešena individuálním způsobem s informacemi vytištěnými v jazyce, který si zvolíte. I zde můžete navštívit jeskyni, která se nachází pod hradem. Prohlídku můžete absolvovat pouze za pomocí svítilen. Žije zde kolonie netopýrů a její návštěva vyžaduje jistou dávkou kondice a nebojácnosti. Krasová oblast Slovinska vám může nabídnout ještě daleko více. Kromě těchto nejznámějších míst můžete navštívit i menší jeskyně – **Knižna jama**, **Vilenica** anebo si udělat procházku krásným krasovým údolím **Rakov Škocjan**. Nedaleko se nachází též známá oblast **Lipica**, odkud pochází celosvětově známí a uznávaní sněhově bílí ušlechtilí koně lipicáni. Za krasovým vínem ================= Pokud budete „přejeskyňovaní“ a utahaní objevováním krás slovinského krasu, určitě vás potěší, že tamní vápencové podloží velice svědčí vybraným odrůdám vín. Jedna z nejznámějších zde pěstovaných odrůd se nazývá **Teran**. Vápenec dodává Teranu temně rudou barvu a jedinečnou chuť. Nejen tímto lahodným mokem vás velice rádi pohostí tamní obyvatelé v některém z jejich sklípků v oblasti Nové Gorici a Vipavy.

Více informací na Sazenibonusy

Škola v Zemi zářících sedel

Koryta horských říček, která si našla svou cestu přes vrcholy
neprostupných Himálají, vytvořila na severu Indie neobvykle dramatickou
krajinu. Poutníci, procházející po hedvábné stezce, tuto oblast
pojmenovali Ladakh – Země zářících sedel. Život v pohádkových
horách je ale méně idylický, než by se na první pohled mohlo zdát.

Koryta horských říček, která si našla svou cestu přes vrcholy neprostupných Himálají, vytvořila na severu Indie neobvykle dramatickou krajinu. Poutníci, procházející po hedvábné stezce, tuto oblast pojmenovali Ladakh – Země zářících sedel. Život v pohádkových horách je ale méně idylický, než by se na první pohled mohlo zdát. Své o tom vědí školáci – některé ladacké děti od školy dělí až tříhodinová cesta. Číst a psát umí v Ladakhu jen každý druhý. Na zlepšení této situace se podílí i organizace Brontosauři v Himálajích, která v této oblasti působí již osmým rokem.


Poslední ostrůvek autentické tibetské kultury

Severoindický stát Džammú a Kašmír je křižovatkou třech náboženství. Zatímco v Džammú převládá hinduismus, v Kašmíru jsou spíše muslimové. A v Ladakhu? Tam na mešity a hinduistické chrámy zapomeňte – hlavní slovo mají buddhisté. Ladakh je historicky silně ovlivněn tibetskou kulturou. Když Čína v roce 1950 násilně obsadila Tibet, někteří uprchlíci našli domov právě zde.

Takzvané „počínšťování“ Tibetu (přemísťování čínského obyvatelstva na tibetské území), ve kterém Čína přes kritiku dalších států či lidskoprávních organizací, pokračuje, činí z Ladakhu jediné místo na světe, kde je tibetská kultura nepotlačená. Tradice tibetského buddhismu v oblasti pokračuje nepřetržitě přes více než tisíc let. Ostatně, říká se mu Malý Tibet.

Cesta do vysokých hor Ladakhu. Značka: Jednoduše

Tibetský odkaz v kombinaci s čarokrásnou přírodou láká čím dál tím víc cestovatelů. Kdo by nechtěl alespoň na moment spatřit dechberoucí scenérie nejvyššího pohoří světa, do kterého jsou zasazeny buddhistické kláštery ověšené pestrobarevnými praporky třepotajícími se ve větru?

Pokud jste se nechali zlákat, vězte, že cesta do jednoho z nejvýše položených obydlených míst na planetě není ani trochu složitá. Vše, co musíte udělat, je koupit si letenku do indické metropole Dillí. Do Lehu, hlavního města Ladakhu, dojedete jeepem za pět hodin. Důležité je jedno – dát si pozor na výškovou nemoc. Leh se totiž nachází úctyhodných 3500 metrů nad mořem. Až se tělo po pár dnech aklimatizuje, můžete vyrazit na jeden z mnoha treků. Třeba vás okolní krajina okouzlí tak jako režiséra Rona Frickeho, který v Ladakhu natočil scény filmu Samsara.


Život na úpatí Himálají

Ladakh se nalézá ve srážkovém stínu Himálají. Ročně tu spadne jen 150 mm srážek, jedná se tedy o pouští oblast. Tradičně si místní v nehostinném Malém Tibetu zajišťovali obživu pastevectvím a zemědělstvím. Ještě před čtyřiceti lety v oblasti běžně fungoval směnný obchod. Vlna, maso a kůže se směňovaly za ovoce a obilniny, které byly vypěstovány v níže položených údolích. I mzda se nejčastěji vyplácela právě v ječmeni a obilí.

Dnes už směnnému obchodu odzvonilo. Jeden či dva lidé z každé rodiny mají nyní možnost získat na místní poměry dobře placenou práci. Ostatní členové rodiny dál pracují na poli – ale jen přes léto, než třicetistupňová vedra vystřídá krutá zima s teplotami až – 30 °C. Místní přečkávají zimu v prostředních patrech svých třípatrových domů, která jsou vyhřívána jen a pouze teplem, které vyprodukují hospodářská zvířata ustájená o patro níž. Dovoz dřeva je příliš drahý a nic jiného není. A tak se prostě netopí. V místnosti je běžně okolo – 10 °C.


Renesance mulbecké školy

Umět číst a psát bohužel v Malém Tibetu stále není samozřejmostí. V oblasti Mulbek, která obklopuje stejnojmennou vesnici asi pět kilometrů od hlavního města Leh, je gramotnost 58%. Velký rozdíl je přitom mezi pohlavími. Zatímco číst a psát umí sedm z deseti mužů, u žen jsou to jen čtyři z deseti.

Přelomem pro mulbecké děti i rodiče byl rok 2008. Místní školy, která byla těsně před zavřením, se ujal nový ředitel Tsewang Norboo. Tomu se nelíbilo, že by žáci měli docházet do školy někam daleko. Jeho, dnes již více než desetileté, úsilí si postupně získávalo uznání místních. Rodiče do mulbecké školy posílají stále více dětí. Místo původních osmdesáti jich nyní do lavic usedá na sto osmdesát.


Pomoc od Brontosaurů: Finance, odborníci a dobrovolníci

Úspěchy mulbecké školy jsou tak trochu i úspěchy českými. Když se v roce 2008 ředitel Norboo obrátil s prosbou o pomoc na zahraniční organizace, iniciativy se chopila česká organizace Brontosauři v Himálajích. “Naše dlouhodobá pomoc je rozdělena do tří hlavních oblastí – posíláme do oblasti finance, odborníky a dobrovolníky,” řekl Jiří Sázel, předseda Brontosaurů v Himálajích.

V současné době se organizace zaměřuje na realizaci a další zlepšování komplexního rozvojového plánu, který platí až do roku 2022. Jeho hlavním cílem je zvýšení kvality vzdělávání a rozšíření školních prostor. Jedním z dílčích cílů je například otevřením nových tříd a internátu, naplánované na příští rok. Budoucí směřování Ladakhu je ale podle Jiřího Sázela plně v režii místních obyvatel: “My jako organizace jim jen dodáváme vzdělání k tomu, aby si vlastní zemi mohli sami rozumně řídit,” dodal.



Prázdninový přerod – z právničky učitelkou angličtiny

Do chodu školy se každoročně zapojuje i skupina dobrovolníků, která do Mulbeku přijíždí během léta. Takzvaní “prázdninoví dobrovolníci“ mají na starosti výuku místních dětí. Anna Maixnerová, členka loňské dobrovolné výpravy: “Snažila jsem se ve svých hodinách spojit hru s učením. S malými dětmi člověk nepotřebuje tak hluboké znalosti angličtiny, ale je potřeba vymýšlet aktivity, které by je bavily.“ Protože většina jejích žáků byla školního nebo předškolního věku, hodiny s českou paní učitelkou pro mnohé z nich představovaly první kontakt s angličtinou vůbec.

Stabilně pracuje jako právnička v neziskové organizaci, ale kvůli měsíčnímu dobrovolnickému pobytu si Anna Maixnerová vzala volno. Na novou roli angličtinářky se připravovala vzorně, osnovy i hry chystala s několikaměsíčním předstihem. Naučila se dokonce základy ladačtiny. „Když jsem pak dětem vyprávěla anglicky příběh, doplňovala jsem to slovy v ladačtině. Lépe jsme si pak rozuměli,“ popsala dobrovolnice.


Dalajláma a jeho armáda mnichů

Touha vyzkoušet nové věci, pomoct smysluplnému projektu a taky naučit se něco víc o sobě samém – to jsou jen některé z motivací, které prázdninové dobrovolníky do vesničky Himálajích přivedou. Za jejich pomoc jim v roce osobně 2011 poděkoval sám Dalajláma. Yvona Vera Ragasová, která strávila na projektu tři měsíce mimo jiné jako koordinátorka dobrovolníků, popsala poslední půl hodinu před audiencí takto: „Vzala si nás do parády armáda mnichů. Nebyla to ochranka, ale měli vážnou tvář a ostré oči. Běhali kolem nás a vysvětlovali, co máme nebo nemáme dělat.“


Dalajláma, který se na podpoře Mulbecké školy finančně podílí, vyslovil dík za pomoc, kterou dobrovolníci z Hnutí Brontosauři v Himalájích nezištně poskytují. V průběhu půlhodinové audience měli dobrovolníci možnost položit Dalajlámovi tři otázky. A jaké je nejsilnější poselství, které si ze setkání odnesli? „Vůbec nepřemýšlej co a jak. Konej to, co cítíš. A když to konáš, tak to dělej naplno,“ říká Ragasová.

Brontosauři v Himálajích pomáhají škole ve vesnici Mulbekh v jejím rozvoji. Jsou jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt financuje 14. Dalajláma. S Brontosaury v Himálajích můžete odjet do Mulbekhu jako dobrovolník.

Více na www.brontosau­rivhimalajich­.cz.

Do národního parku Yosemite mezi obry

Jak jsem měla možnost poznat, ve Spojených státech amerických je
všechno velké – lidé, porce jídla a pití, budovy a také příroda.
Jasným důkazem toho je národní park Yosemite ležící zhruba ve středu
Kalifornie necelých 300 km od hlavního města Sacramento.

Jak jsem měla možnost poznat, ve Spojených státech amerických je všechno velké – lidé, porce jídla a pití, budovy a také příroda. Jasným důkazem toho je národní park Yosemite ležící zhruba ve středu Kalifornie necelých 300 km od hlavního města Sacramento.

Campy v NP Yosemite


Národní park zabírá plochu více jak tři tisíce kilometrů čtverečních a díky rozdílným výškám od šesti set do čtyř tisíc metrů se zde vyskytuje šest vegetačních pásem. Tuto pestrost nadmořských výšek jsme pocítili hned při prvním přespání. Protože kempy v nejfrekvento­vanější a nejhezčí části parku – ta je jednoduše nazvána Yosemitské údolí – byly už plné (buď se objednávají dopředu, nebo funguje metoda, kdo dřív přijde, ten dřív mele), složili jsme hlavu v kempu ležící ve výšce kolem 2 000 metrů. Tam byl i v červnu ještě na některých místech sníh. Naštěstí druhý den jsme byli při hledání kempu úspěšnější a „pouhé“ sjetí o tisíc metrů nám zajistilo příjemné spaní. V souvislosti s kempováním je potřeba zmínit, že v celém parku je takzvaná bear area, tedy zde žijí medvědi černí, kteří někdy zavítají i blíže k lidem. Zatím nikdy nikoho nezabili, ale auta s jídlem dokážou poničit slušně. Proto je nutné všechny potraviny i aromatické věci ukládat do uzamykatelných beden a odpadky vyhazovat do speciálních košů.

El Capitan a Half Dome

Když jsme vjeli do Yosemitského údolí, záhy jsme pochopili, proč sem každoročně zavítá na čtyři miliony lidí. Při vstupu se tyčí téměř kilometr svislá skála El Capitan, která je největším žulovým monolitem na světě. Jako mravenec si člověk připadá i ve srovnání se skálou Half Dome. Ta se neodchyluje se od vertikály o více než sedm stupňů, a je tak nejkolmějším útesem Severní Ameriky. Dá se na ni vylézt, ale šestihodinový výstup je velmi fyzicky náročný a posledních sto dvacet metrů na vrchol se musí lézt po dvou natažených lanech.


Sprška pod Yosemitskými vodopády

Nejvíce paf jsme v Yosemitech byli z dunících vodopádů (pozor ale, některé na konci léta už vysychají). Ten největší pojmenovaný jednoduše Yosemite Falls je vysoký téměř tři čtvrtě kilometru. Skládá se totiž ze dvou vodopádů – horního a dolního – a série kaskád. Pod spodní vodopád jsme se snadno dostali po zhruba čtvrthodince chůze od parkoviště, k hornímu je potřeba zdolat prudký asi osmihodinový výšlap. Tolik času jsme neměli, přesto nás ale intenzivní vodopádový zážitek neminul. Vydali jsme se na totiž na stezku Mist Trail (tam i zpět pouze pět kilometrů) a užili si prudký a mokrý výstup přímo kolem vodopádu Vernal Fall. Byla to krása a navíc výborné osvěžení v letním dnu.


Stromy, které pamatují dobu před třemi tisíci lety

Bylo by ale ode mě nespravedlivé mluvit v souvislosti s Yosemity jen o vodopádech a skalách. Velkým zážitkem pro nás byla i návštěva jižní části parku. Tam se nachází háj Mariposa Grove, který je domovem pro pět set sekvojovců obrovských. Jsou to giganti, kolem šedesáti metrů vysocí, a úžasné také je, když si uvědomíte, že někteří pamatují dobu před třemi tisíci lety. Yosemitský park však není jen přehlídkou přírodních krás. Funguje zde výborná organizace. Při vstupu do parku každé auto obdrží mapu a noviny s aktuálními informacemi a doprovodnými programy. Po údolí jezdí bezplatné autobusy a nechybí ani několik dobře vybavených informačních center. A určitě jsem se na záchodech nemusela starat, jestli mám drobné.



Yosemitský park v číslech

Rok založení: 1890

Nejvyšší bod: Mount Lyell – 3 997 m

Nejnižší bod: údolí Yosemite Valley – 648 m

Délka turistických cest: 1 300 km

Rok zapsání na seznam UNESCO: 1984

Vstupné platné pro auto na 7 dní: 20 USD

Lyžování u dobrého ducha Katschiho

Někteří o korutanském středisku Katschberg – Aineck, situovaném
v jižní části Rakouskau, tvrdí, že je jen pro děti. Jiní na něj
ale nedají dopustit. Já patřím k těm, kteří si ho oblíbili pro jeho
perfektní sjezdovky a kvalitní doprovodnou infrastrukturu.

Někteří o korutanském středisku Katschberg – Aineck, situovaném v jižní části Rakouska, tvrdí, že je jen pro děti. Jiní na něj ale nedají dopustit. Já patřím k těm, kteří si ho oblíbili pro jeho perfektní sjezdovky a kvalitní doprovodnou infrastrukturu.

Jak se na Katschberg a Aineck dostat

Katschberg a Aineck jsou dva propojené zimní areály, na jejichž svazích vládne Katschi – dobrý duch modré barvy, který je zároveň maskotem celé oblasti. Do tohoto rakouského střediska se pohodlně dostanete z Brna přes Vídeň po dálnici A2 na Baden, Leoben a Judenburg. Cesta díky dálnicím a rychlostním komunikacím utíká rychle a ve svém cíli se ocitnete již za necelých pět hodin čisté jízdy. Z Prahy je cesta o poznání delší. Trvá pět a půl hodiny a vede přes České Budějovice, Linz, Salzburg a Bischofshofen. Věřte ale, že stojí za to tuto stále přijatelnou vzdálenost absolvovat.


Ubytovat se můžete přímo ve středisku. Osobně však doporučuji zvolit strategičtější místo. Díky tomu budete moci během své dovolené navštívit hned několik korutanských pokladů, jako je například Bad Kleinkirchhein nebo Nassfeld. Na stranu druhou ubytování okolo Katschbergu zase vybízí k návštěvě Obertauernu. Pokud si zvolíte jako já první variantu, pak hledejte nocleh okolo jezera Milstätter see, ideálně obec Seeboden.

Lyžování výhradně po zasněžovaných tratích

Oblast disponuje dostatečným množstvím tratí všech obtížností. Nejvíce sjezdovek je červených a pouze dvě, za to pořádné, černé. Ve středisku najdete dokonce dvě tréninkové sjezdovky s umělým zasněžováním, které jsou úplně zadarmo. Na lyžích nebo prkně můžete řádit po více než 70 km 100% zasněžovaných sjezdovek, nacházejících se na úpatí dvou hor – Aineck (2220 m) a Tschaneck (2030 m).

Největším lákadlem pro návštěvníky je bezesporu více než 6 km dlouhá sjezdovka – dálnice, s příznačným jménem „A1“. Svojí délkou se řadí mezi to nejdelší, co můžete v Rakousku potkat. I ona byla, společně s ostatními perfektně udržovanými svahy, důvodem, proč středisko získalo prestižní ocenění v testu lyžařských středisek v sezóně 2012/2013 pořádané portálem skiresort.de.

Katschberg patří hlavně dětem

Nejen webové stránky střediska, ale i všudypřítomné atrakce pro děti dávají vědět, že středisko důkladně myslí na nejmenší návštěvníky. Pro ty je zde připraveno hned několik atrakcí, včetně šesti lyžařských škol a dětského světa (Kinderwelt Katschi), bezpečně odděleného od okolních sjezdovek. Na děti jsou připraveni i v restauracích, kde mají dětská menu za příznivé ceny.


Sáňkování na Katschebrgu

Kromě zmiňované sjezdovky A1 doporučuji půjčit si klasické dřevěné sáňky a užít si odpoledne nebo večer na osvětlené 1,5 km dlouhé sáňkařské dráze. Start a místo, kde se zároveň dají sáně půjčit, najdete u horské chaty „Gamskogelhütte“. Při delším pobytu možná vy nebo spíše vaše děti ocení kluziště v centru střediska Katschberg. To je rovněž večer osvětleno. Veškeré potřebné vybavení seženete ve všech půjčovnách sportovního vybavení.

Mohu-li za sebe doporučit nějakou restauraci, pak to určitě bude dřevěná restaurace Schneeflocker. Najdete v ní útočiště před nepřízní počasí i v případě nutnosti odpočinku. Nachází se na černé sjezdovce Tschaneckpiste, ale nebojte, její větší část můžete objet po modré. Z místních jídel bych vyzdvihnul Kaiserschmarn – trhanec a velmi vydatnou gulášovou polévku.


Zimní středisko Katschber – Aineck hodnotím velmi pozitivně. Ve středisku jsme byli bez doprovodu začátečníků nebo dětí a mohli jsme tak projet kompletně všechny sjezdovky. Domnívám se, že středisko je proto vhodné jak pro zkušené lyžaře, tak pro děti. Během třech lyžařských dnů v oblasti jsem ocenil nejen moderní přepravní zařízení a rovné tratě, ale také dobrou doprovodnou infrastrukturu, včetně příznivých cen.

Skiservis Dako Sport nabízí profesionální péči o vaše zimní vybavení – servis lyží a snowboardů včetně běžek, půjčovna a prodej nového i bazarového zboží. Navštivte naše stránky nebo stylovou prodejnu v Brně.

Chutně a levně v Budapešti

Maďarská kuchyně je po celé Evropě známá širokým využitím papriky
a svým exotickým nádechem. Bohužel, ani Maďarsku se kulinární globalizace
nevyhnula a najít zde pravé maďarské jídlo není vůbec jednoduché.


Maďarská kuchyně je po celé Evropě známá širokým využitím papriky a svým exotickým nádechem. Některá jídla, jejichž kořeny se nacházejí v maďarské kulinární kultuře, jsou oblíbená i u nás. Pokud se však nevydáte do země jejich původu budete se muset spokojit pouze s jejich různě povedenými napodobeninami. Bohužel, ani Maďarsku se kulinární globalizace nevyhnula a najít zde pravé maďarské jídlo není vůbec jednoduché. Z jedné strany jsou v Maďarsku populární zahraniční sítě s rychlým občerstvením, z druhé si typický Maďar k obědu dá něco jednoduchého, třeba řízek s rýží. V celém Maďarsku samozřejmě najdete mnoho restaurací orientovaných na turisty nabízejících „ungarische gulasch”, ale nejedná se o úplně nejvhodnější místa pro ochutnání maďarských specialit.

Kam se tedy během pobytu v Budapešti vydat abyste si z něj přivezli ty nejlepší kulinární vzpomínky? Snad pomůže tento článek. Je rozdělen na dvě části. První je věnována restauracím a jídelnám s typickými maďarskými pokrmy. Ve druhé naleznete vybrané podniky nabízející nejlepší světové pokrmy. Ve všech zmíněných místech se dobře najíte doslova za pár korun.

Frici Papa


Už delší dobu v této restauraci, umístěné přímo v centru Budapešti, tvoří většinu hostů zahraniční turisté. Není se však čemu divit – toto místo se právem dostalo jako tip do kategorie „budget” v mnoha turistických průvodcích. Hlavním důvodem je možnost vyzkoušet zde za nízký obnos typická maďarská jídla. Místo svou atmosférou připomíná levnou jídelnu, najdete zde však číšníky. Ceny hlavního chodu zde nepřesahují 1000 forintů (méně než 100 korun) a přitom jsou porce opravdu velké. Obzvláště doporučuji vyzkoušet pörkölt (to, co u nás známe pod pojmem guláš) vařený na červeném víně a tvarohový dezert túrógombóc, který stojí jen 450 forintů. Adresa: VII obvod, Király utca 55. www.fricipapa.hu

Kádár Étkezde

Retro-bufet se stoly potaženými umělohmotnými ubrusy a sodovkou ze sifonu. V minulosti bylo takových míst v Budapešti víc, v poslední době však rychle mizí. Nikde nedostanete lepší maďarské domácí jídlo než tady. I zde jsou ceny velice atraktivní, atmosféra jako doma. Výběr je sice malý, díky tomu je však vše vždy čerstvé. Problémem může být jen otevírací doba – v Kádár Étkezde je otevřeno jen v době oběda, tj. od 11:30 do 15:30. Adresa: VII obvod, Klauzál tér 9

Grinzingi

Čas se zde zastavil asi před dvaceti lety. A v tom spočívá kouzlo tohoto podniku. Místo trochu připomíná lahůdky v socialistické době u nás. Dřevěné obložení na stěnách, chladnička s chlebíčky a obsluha oblečená do bílých zástěr. Nemají zde sice moc co nosit, v jídelním lístku najdete jen několik druhů chlebíčků, chleba se sádlem (190 forintů), párky, karbanátky (380 forintů) nebo pagáče (slané maďarské pečivo)… Sem se však nechodí kvůli jídlu, ale dát si levné a celkem dobré víno. Nabízené pokrmy se k němu velice dobře hodí. Litr vína zde stojí 1300–1400 forintů. Přicházejí sem štamgasti, studenti sousedních univerzit a někdy se zde objeví i několik turistů. Adresa: V obvod, Veres Pálné utca 10 www.grinzingi.hu

Jégbufe

Aneb „ledový bufet”. Nebudeme přehánět když řekneme, že se jedná o kultovní místo. Tento bufet funguje již od roku 1952 a nabízí hlavně sladkosti, chlebíčky a kávu. Specialitou podniku jsou prokládané vafle, jediné svého druhu v Budapešti. Vše samozřejmě za přístupnou cenu. Nejedná se o exkluzivní kavárnu, spíše jeji verzi pro pracujíci lid. Lidé sem chodí dát si rychlou kávu, zákusek nebo chlebíček. Pořád zde funguje starý systém objednávek podle kterého si nejdříve objednáte a obdržíte lístek, který předložíte u pokladny, zaplatíte a až pak se vydáte k pultu, kde vám vše co jste si objednali vydají. Zdá se to sice komplikované, ale stojí to za to. Nejlépe je objednat si kousek klasického Dobošova dortu (s čokoládovo-máslovým krémem a karamelovou polevou) a kávu a posadit se na barové židli u okna s výhledem na rušné náměstí Ferenciek Tere (Františkánské náměstí ). Adresa: V obvod, Ferenciek Tere 10

Kam se vydat pokud chci zkusit i jídla z jiných částí světa?


Hummus bar

Pro vegetariány, ale nejen pro ně. Ve městě najdete těchto barů s rychlým občerstvením nabízejících speciality z Blízkého východu hned několik. Nabízejí, kromě jiných specialit, skvělý hummus a falafel. Výborné plněné pity zde dostanete již od 600 forintů. Adresa: například Alkotmány utca 20 v 5. obvodu www. hummusbar.hu

Pad Thai Wokbar

Nejlepší thajská kuchyně ve městě. Pokrmy jsou připravovány přímo před vašima očima. Sympatický, moderní design a rozumné ceny v samotném centru města. Sami si můžete vybrat, které ingredience mají být použity pro přípravu vašeho jídla. Klasické Pad Thai zde stojí asi 1500 forintů a zaručeně vás nasytí. Adresa: V obvod, Október 6 utca 4

Szeraj

Bezpečně nejlepší „turek” ve městě. Neuvěřitelně široký výběr jídel tureckého a čínského původu (od předkrmů, kebabů a grilovaného masa až po neuvěřitelně sladké turecké pamlsky). Pořád je zde hodně lidí, ale místa je uvnitř tolik, že není nutné čekat na volné místo k sezení. Kebab na talíři zde dostanete asi za 1300 forintů. Adresa: V obvod, Szent István körút 13


Článek vznikl ve spolupráci s rezervačním portálem Agoda.com, nabízejícím široký výběr ubytování v nejlepších hotelech v Budapešti i po celém světě.

Brontosauři v Himálajích hledají dobrovolníky do Himálají na rok 2014

Brontosauři v Himálajích hledají dobrovolníky na rok 2014, kteří
chtějí pomoci dětem z vesnice Mulbekh k dobrému vzdělání!
Právě je nejvhodnější příležitost k přihlášení.

Brontosauři v Himálajích pomáhají škole ve vesnici Mulbekh v jejím rozvoji. Jsou jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt financuje 14. Dalajláma. S Brontosaury v Himálajích můžete odjet do Mulbekhu jako dobrovolník.

Brontosauři v Himálajích hledají dobrovolníky na rok 2014, kteří chtějí pomoci dětem z vesnice Mulbekh k dobrému vzdělání! Právě je nejvhodnější příležitost k přihlášení.

Ve dnech 21. – 23. 2. 2014 pořádáme první přípravné setkání, které je pro většinu zájemců o dobrovolnictví povinné. Poslední přihlášky na první setkání přijímáme do 19. 1. 2014. Více informací najdete nebo na webu BrontosaurivHi­malajich.cz


Zcela nově můžete jet do Mulbekhu také na výuku Buddhismu. V rámci zcela unikátního kurzu Buddhismu v Malém Tibetu se naučíte meditační techniky a pochopíte význam buddhistické filozofie. Kurz probíhá v malebném klášteře v odlehlé vesnici Mulbekh zcela výjimečně. Absolvováním kurzu totiž podpoříte tamní školu, kterou podporuje i 14. Dalajláma.


Kontakt:

Mgr. Alice Koudelkova – Koordinátor dobrovolníků

Email: Dobrovolnictvi (at) Brontosau­rivHimalajich­.cz

Telefon: +420 732 818 514

www.brontosau­rivhimalajich­.cz