Učení teologové, mýlíte se!

Je smutné, že existuje mnoho oblastí, ve kterých se současné
křesťanství odklání od původního učení Ježíše Krista. A jedním
z nich je právě teologie. Jde v podstatě o určitý druh
filozofie a filozofování, se snahou o rozumově racionální
rozebírání víry a její mnoha jednotlivostí. Vysoká teologie není něco,
co by bylo přístupné nejširším masám věřících. Ale ne proto, že by
snad byla skrývaná a utajovaná, ale proto, že je tak mimořádně
komplikovaná a intelektuálně náročná.

Ale toto všechno, i když se to na první pohled nezdá, je
v ostrém rozporu se slovy Krista, který nás nabádal k něčemu
úplně jinému! K tomu, abychom byli jako děti!

Co znamená jeho doporučení? Znamená, že k výšinám vede jedině
cesta čistého dětského srdce a jednoduché, nekomplikované a přímé
dětské mysli. Znamená to, že skutečnou Pravdu bytí lze chápat jedině
tímto způsobem, protože skutečná Pravda je prostá, jednoduchá a
přirozená. A proto přístupná absolutně každému člověku bez
rozdílu!

Naopak, komplikovanost, složitost a přílišná učenost pouze zamlžují
cestu k Pravdě, protože se ji snaží vidět složitější, než ve
skutečnosti je. Ba co víc, takový přístup zcela znemožňuje její
chápání! To, co lidé takovýmto rozumově komplikovaným způsobem
získávají, jsou jen jejich vlastní lidské názory tak, jak to kritizoval
už Ježíš ve své době slovy:

Konečně je proto potřebné pochopit, že skutečná Pravda je prostá,
jednoduchá a nekomplikovaná, což je na míle vzdálené od přehnané
komplikovanosti nejrozličnějších teologických rozumových konstrukcí.
A právě proto je možné Pravdu vnímat a znát jedině v prosté,
nekomplikované jednoduchosti srdce a mysli, jakou mají děti. Jde tu totiž
o účinky vesmírného zákona stejnorodosti, na jehož základě
k sobě nachází cestu pouze to, co je stejné a vzájemně
stejnorodé.

A zákon stejnorodosti se ve vztahu k poznání Pravdy bytí a
poznání Stvořitele projevuje ještě také jiným způsobem. A sice tak,
že nejvnitřnější duchovní jádro naší osobnosti, to skutečné ,
o které jde především, se v nás projevuje čistými city. To
znamená, že jedině za pomoci čistých citů je člověk schopen vnímat,
poznávat a chápat všechno to, co k nám přichází z výšin
Ducha.

A toto, jeho duchem skrze čistý cit uchopené duchovní poznání,
pocházející z výšin Ducha, pak člověk může prostřednictvím
spolupráce s rozumem odít do slov. Může ho zhmotnit do slov. Takto by
to mělo fungovat a takto by měl člověk formovat své poznání Pravdy
i poznání Stvořitele. Jedině tímto způsobem se totiž dokonale
naplňují účinky velkého vesmírného zákona stejnorodosti, na jehož
základě duchovní jádro člověka, projevující se v nás čistými
city, může navázat kontakt a spojení se vznešenou Pravdou Ducha. Jedině
takto ji může tušit, vnímat a porozumět jí.

Člověk však kromě citových impulsů ducha vlastní také rozum, aby
prostřednictvím něj poznával hmotný svět a mohl ho ovládat.
A prostřednictvím rozumu a rozumových znalostí se lidé skutečně
stali téměř neomezenými vládci hmotného světa. A to proto, že opět
na základě vesmírného zákona stejnorodosti, je právě náš rozum
stejnorodý s hmotou. Proto k ní nachází cestu, proto jí rozumí,
chápe ji a ovládá ji.

Žel, kvůli úspěchům rozumu v ovládání hmotného světa, začali
postupně lidé mimořádným způsobem nadhodnocovat jeho význam. Začali se
opírat především o něj a časem to došlo až tak daleko, že
mínění rozumové složky jejich osobnosti se pro ně stalo rozhodující
také ve věcech ducha. Také duchovní oblast a duchovní pravdy začaly být
vnímány, poznávány a uchopovány rozumem.

Ale protože rozum je na základě zákona stejnorodosti stejnorodý jedině
hmotě, muselo dojít k tomu, že vznešenost, velikost a zářivost Pravdy
Ducha byla rozumově zploštěna, okleštěná, ohraničená a omezená.

A tak to, co pocházelo z Výšin Ducha, jako potrava a oblažení
pro ducha člověka, sídlícího v jeho srdci, bylo rozumem znehodnoceno a
ztratilo schopnost povznášet ducha. Ztratilo to schopnost vést člověka
k výšinám Ducha.

Tak se z duchovních učení působením rozumu staly nauky duchovně
mrtvé a učenci, kteří je byť celý život studovali, se stali neschopní
vnímat, poznávat a porozumět skutečným pravdám Ducha. A proto tito
lidé, například bibličtí zákoníci a farizeové, nebyli vůbec schopni
chápat učení Ježíše Krista. Jeho učení však bylo mnohem blíže
obyčejným lidem, kteří v sobě přece jen ještě nesli určitou míru
prostoty, přirozenosti a nekomplikovanosti srdce.

A právě kvůli tomu volá Ježíš k nám všem, abychom byli
jako děti, protože jinak nebudeme moci vejít do království nebeského. To
znamená, že se máme více řídit svými čistými city, které jsou impulsy
našeho ducha, a jejichž prostřednictvím se stáváme schopní vnímat a
uchopit pravdy Ducha.

Vše je tak nesmírně jednoduché, pouze člověk sám si to zkomplikoval.
Vždyť přece o pravdě srdce a čistého citu netřeba vůbec uvažovat!
Netřeba o ní vůbec hloubat! O pravdě srdce a čistého citu
netřeba dělat žádné teologické konference!

Pravda srdce, čili pravda ducha, přece v každém člověku vždy
jasně září v čistotě jeho citu! Ním se řiďme a ním prociťujme
hodnotu i pravdivost věcí. Zde netřeba vskutku o ničem
přemýšlet! Zde je potřeba pouze prostě žít a jednat ve svobodě ducha! Ve
svobodě čistého citu, který se ozývá v našem srdci!

Jakékoliv myšlenkové hloubání o tom věci pouze zbytečně
komplikuje a zamlžuje! A žel, právě na takovémto myšlenkovém
hloubání, analyzování a komplikování je postaveno to, co se nazývá
teologií. Teologie je rozumová snaha o vyjádření pravd Ducha, což
však na základě vesmírného zákona stejnorodosti není možné.

Ale protože lidé ve svém nitru enormním způsobem nadhodnotili vlastní
rozum, v jeho pýše, v pýše rozumu odsouvají bokem cestu dětské
prostoty. Skutečná pravda i skutečné poznání Stvořitele musí být
podle názoru lidí, přeceňujících rozum, mnohem složitější a mnohem
intelektuálně náročnější. Jen tímto způsobem je to podle nich opravdu
velké. A proto, aby mohli dosáhnout této iluzorní velikosti, vzniklo
cosi takového, jako je teologie. Jen ona může podle jejich názoru odkrýt
nejskrytější tajemství bytí, protože poznávacím znamením skutečné
moudrosti je právě míra obtížnosti pochopení. A proto tento druh
lidí realizuje své a svou „moudrost“ právě v rámci
složitosti teologie.

Toto je však cesta falešná! Je to cesta pýchy rozumu, který svýma
nehodnýma rukama sahá na pravdy Ducha a zplošťuje je, zmenšuje je a zužuje
je. Je to cesta pýchy rozumu, který z velikosti učení Ducha vytvořil
pouze své vlastní nauky lidské.

V ostrém protikladu k tomu znějí slova velkého Mistra:

Jedině v dětské čistotě srdce a citu je skrytá cesta
k pochopení Pravdy bytí, i k pochopení Stvořitele! Jedině
dětská čistota srdce a citu je pravou cestou ke Světlu!

http://kusvetlu­.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š