Člověk v sobě nese předpoklad stát se nesmrtelným! Musí však
usilovat o to, aby tuto metu dosáhl. Posláním každého z nás je
dosažení vlastní nesmrtelnosti! Právě tento cíl by měl být tím
nejdůležitějším, o co bychom měli usilovat. Pokud totiž o svou
nesmrtelnost usilovat nebudeme, nikdy ji ani nemůžeme dosáhnout.

Základní povinností člověka je, aby se stal bytostí prodchnutou citem.
Má být citovým člověkem, který se ve všem vždy řídí pouze svými
city. Jeho cítění má stát nad jeho rozumem a má mu být jednoznačně
nadřazeno. Rozum člověka má tedy stát ve službách citu!

Citový člověk má totiž v čistotě svého cítění spojení
s celým stvořením a ve chvílích nejvyšší citové vroucnosti se
dokáže povznést až k trůnu Nejvyššího. Citový člověk soucítí
se všemi lidmi, jakož i se všemi ostatními živými bytostmi i s
celou přírodou a proto nečiní nic, co by je poškozovalo. V každé
situaci se řídí hlasem svědomí, oním Božím Zákonem v něm,
protože i svědomí je součástí našeho citu.

Citový člověk si uvědomuje, vnímá a vyciťuje celistvost bytí, to
znamená jeho hmotnou i mimo hmotnou realitu a proto ví, že žádná smrt
ve skutečnosti neexistuje. Že existuje jen přirozený přechod do jiné
roviny bytí, kdy lidská duše pouze odkládá své pozemské tělo tak, jako
když se někdo zbavuje svého obnošeného šatstva.

Pro citového člověka proto smrti vůbec není, protože ve svém citovém
nadhledu stojí nad ní a přehlíží ji. A v tomto jeho nadhledu nad
smrtí, která se týká pouze jeho hmotného těla, avšak nikdy ne jeho ducha
spočívá jeho nesmrtelnost! Takový člověk je totiž doma v celém
stvoření, ať už se nachází v hmotnosti, nebo v jemnějších
úrovních bytí mimo této země.

Člověk, který se řídí svými city a jehož rozum stojí ve službách
citu žije v harmonii a v souladu s celým universem a je proto
vnitřně naplněný a šťastný, protože on sám všude rozsévá soucit,
porozumění a štěstí. A proto dobro a štěstí sklízí.

Ve stvoření, ať už se nachází kdekoliv, žije jako v ráji,
neznajíce smrt a chvále svým štěstím naplněným bytím velikost a lásku
Stvořitele, který mu toto všechno daroval.

Namísto Stvořitelem předurčené cesty prvotnosti citu však člověk
vykročil jinou cestou. Cestu rozumu! Cestu rozumového poznání! Cestou rozumu
nadřazeného nad cit! To rozumové v sobě postavil na první místo a
svůj cit potlačil do pozadí. Tento čin však měl pro něj katastrofální
následky a přinesl mu mnoho bolesti, utrpení a v konečném důsledku
i tragické vědomí vlastní smrtelnosti.

Proč? Protože rozum jako nástroj poznávání je hmotný. Je produktem
lidského mozku, který je hmotný. Z tohoto důvodu je celý náš
mozkový potenciál determinován hmotou. Determinovaný hranicemi hmoty.
V jejích hranicích sice nachází vznikající uplatnění, avšak jeho
možnosti vnímání rozsahu bytí končí hranicemi hmotného světa.

Člověk, polapen do pasti rozumu postaveného nad cit se stává
materialistou, pro kterého nic jiného, než to hmotné neexistuje. Tím se
vyčlenil z celistvosti bytí ve stvoření a vzdálil se Stvořiteli,
jehož existenci už nevěří, protože rozum, neschopný povznést se nad
hranice hmoty odmítá vše, co se nachází nad touto hranicí jako
neexistující.

A jelikož hmota a rozumové myšlení neznají věčnost a
nadčasovost, ale pouze neustálou proměnu všeho hmotného ve formě vzniku a
zániku, sáhla na rozumového člověka smrt! Člověk, který v sobě
postavil rozum na nejvyšší místo se stal smrtelným!

A taky na základě tohoto vědomí vlastního, nezbytného hmotného
zániku v lidech vyvstal egoismus. Egoistické užívání si života byť
na úkor jiných ve snaze užít si co nejvíce, protože život máme jen jeden
a svou smrtí jednou provždy všechno definitivně ztratíme.

Obrovské množství utrpení a hrůz už způsobil v dějinách naší
civilizace chladný, vypočítavý a egoistický rozum postavený nad cit.
A ona chladná vypočítavost rozumu žene svět vstříc záhubě.

A k tomu, aby to všechno postupně dospělo až k této hranici
stačilo pouze přehodit „výhybku“. Výhybku ze správné cesty
citovosti jako dominantní složky osobnosti směrem k nadřazení rozumu.
Směrem k nadřazenosti rozumu, ze kterého omezenosti povstává veškerá
bída a utrpení světa. Z kterého povstává i smrt, jako konec
hmotného těla a který vede lidstvo do záhuby.

Kdo se tedy řídí především svým rozumem, kdo potlačuje své cítění
a jeho podněty do pozadí, ten je uvězněn v okovech hmoty a jeho
údělem bude utrpení, bolest a smrt.

Kdo však dokáže správným způsobem nahlédnout na tyto skutečnosti, kdo
dokáže znovu postavit své cítění za základ vlastní osobnosti, kdo
dokáže podřídit svůj rozum svému citu a svědomí a takovýmto způsobem
žít, mluvit a myslet, ten kráčí po správné cestě, předurčené
člověku Stvořitelem.

Pokud na ní vytrvá a nedá se z ní svést, dojde k branám
ráje, dojde ke štěstí, radosti a plnosti vlastní existence, dojde
k pochopení a hlubokému si uvědomění celistvosti bytí, existence
Stvořitele a tím vlastní nesmrtelnosti ve stvoření, plném navzájem si
prokazované lásky všech bytostí v něm žijících.

Člověk má být bytostí citu! Člověk má svůj rozum podřídit vedoucí
úloze citu! Neboť jedině v citu spočívá život a jeho další
pokračování, pričemž naopak v otrockém podřízení rozumu spočívá
člověka nedůstojná, hmotná omezenost jeho duševního obzoru a nakonec
i jeho vlastní smrt.

http://kusvetlu­.blog.cz/ v spolupráci
s M.Š.