Není důležitějšího poznání, než je toto! Vzpamatujte se!

Vše, co kolem sebe vidíte, je konečné. Je dočasné. V určitém
okamžiku to vzniklo a od okamžiku svého vzniku pomalu, ale jistě spěje
k zániku. Týká se to lidí, zvířat, rostlin, ale také naší planety,
Slunce a celého okolního vesmíru. Týká se to však zároveň nejen světa
nejhrubší hmoty, kterou vidíme, ale také celého obrovského světa hmoty
jemnější, kterou sice nevidíme, ale do které odcházejí naše duše po
smrti, čili po odložení fyzického těla. Také tato jemnější hmotnost,
takzvaná jemnohmotnost, podléhá zániku úplně stejně, jako všechno
ostatní, co je hmotné.

No a v tomto obrovském, ale konečném světě hrubohmotnosti a
jemnohmotnosti, se pohybují lidští jedinci prostřednictvím své svobodné
vůle. Na základě svobodné vůle se rozhodují, kam povedou jejich životní
cesty. Rozhodují, jaké hodnoty budou preferovat a co bude pro ně prioritní.
Na základě své svobodné vůle si formují postoje k jiným a
vytvářejí si vlastní životní filozofii.

Takovýmto způsobem jednají lidé nejen ve světě hrubohmotnosti, ale
také ve světě jemnohmotnosti, kam odcházejí po své fyzické smrti. Také
tam určuje jejich další směřování jedině jejich vlastní svobodná
vůle. A pak se zase znovu rodí do hmotného světa, a takto to pokračuje
stále dokola. Pořád dokola, ale ne donekonečna, protože žijeme
v univerzu, které je konečné.

Kdyby však existovalo jedině toto konečné univerzum, s jeho
konečnou hrubohmotnou a konečnou jemnohmotnou částí znamenalo by to, že
naše bytí by bylo časově vymezeno pouze jeho trváním. Znamenalo by to, že
s nevyhnutelným zánikem našeho univerza by v něm musely zároveň
zaniknout také miliony lidských bytostí, které se v něm
nacházejí.

Všichni lidé by však měli vědět, že jejich bytí není vůbec
podmíněno nezbytným zánikem univerza. Měli by vědět, že jsou právě
prostřednictvím své svobodné vůle schopni vymanit se z pomíjivosti
univerza, a tak uniknout svému rozkladu v něm. Měli by vědět, že nad
pomíjivostí hrubohmotné a jemnohmotné části stvoření se nachází
věčná a nepomíjivá říše Ducha. A právě k ní by měl začít
člověk, nacházející se ať už v hrubohmotné, nebo jemnohmotné
části univerza, směřovat kormidlo své svobodné vůle pokud chce, aby se
zachránil a unikl nevyhnutelnému zániku hmotného světa.

Abychom to celé dokonale pochopili, ukažme si to na velmi názorném
příkladu. Představme si moře, ze kterého se tyčí čtyři pilíře. Na
pilířích je umístěno velké akvárium. V akváriu žijí ryby, a
protože je velké, jejich život je k nerozeznání podobný životu ryb
v moři.

Má to samozřejmě jeden háček. Slunce nad akváriem hřeje a voda
z něj se pomalu odpařuje. Proces odpařování je ale tak pomalý, že je
téměř neznatelný. Nicméně v delším časovém horizontu je
očividně patrný.

A pokles pokračuje stále dál a dál, což v konečném důsledku
znamená, že akvárium nakonec zcela vyschne a všechny ryby v něm
zahynou na jeho dně.

A přece ryby v akváriu zahynout nemusí! Nemusí, pokud si
uvědomí situaci, v níž se nacházejí. Pokud si uvědomí, že žijí
v akváriu a život v něm je časově determinován postupným
odpařováním jeho hladiny. Toto poznání znamená pro ryby jediné: musí
z akvária vyskočit!

V první řadě tedy musí pochopit, v jaké situaci se
nacházejí, a potom se na základě svého svobodného rozhodnutí musí
odhodlat k rozhodujícímu skoku ven z pomíjivosti života
v akváriu, do věčnosti a nepomíjivosti života v moři.

A čím dříve k tomuto poznání a rozhodnutí dospějí, tím
lépe. Neboť čím déle jim to bude trvat, tím větší námahu bude třeba
vynaložit ke skoku do moře přes okraj akvária.

Při dlouhodobém váhání se totiž nakonec může stát, že hladina vody
bude tak nízká, že všechny ryby pochopí, že se musí dostat ven, aby se
zachránily. Avšak okraj akvária už bude tak vysoko a vody v něm tak
málo, že osvobozující skok ven nebude možný. Ryby budou pak odsouzeny už
jen na zoufalé plahočení ve stále více ubývající vodě, aby nakonec
všechny bídně zahynuly.

A přesně takto je to také s lidmi, žijícími v akváriu
pomíjivého univerza. Plavou si v něm sem a tam na základě vlastní
svobodné vůle, a nechtějí si uvědomit fakt nevyhnutelné pomíjivosti
prostoru, ve kterém žijí.

Z moře věčnosti, z nepomíjející říše Ducha, k ním
bylo posláno do pomíjivé hmotnosti mnoho poslů, včetně samotného Syna
Nejvyššího, aby se jim dostalo poznání reality, v níž žijí. Aby se
na základě tohoto poznání a uvědomění si své situace dokázali včas
odhodlat ke skoku z akvária univerza do moře věčnosti.

Neboť uskutečnit tento skok není vůbec tak jednoduché. Dostatečné
množství síly k němu totiž může dát člověku jen síla dobra a
ctností, o které se vážně ve svém životě usiloval. Neboť jen
člověk dostatečným způsobem spravedlivý, čestný, laskavý, ohleduplný,
ušlechtilý a čistý může nashromáždit tolik potřebné síly, aby se
prostřednictvím ní mohl jediným skokem přenést přes okraj akvária
pomíjivosti do moře věčnosti.

Žel, na světě je jen velmi málo lidí, kteří si uvědomují,
v jaké situaci se nacházejí. Lidí, kteří se vědomě zdokonalují
v ctnostech, shromažďujíc sílu, potřebnou k jejich
rozhodujícímu skoku na svobodu.

Miliony lidí našeho světa žijí v tomto směru v smrtonosné
nevědomosti. Na základě vlastní svobodné vůle se ženou za
nejrůznějšími osobními prioritami a jsou slepí a hluší vůči všemu
ostatnímu. Plně propadli životu v hmotném akváriu a nic jiného je
nezajímá. Zajímají je jen peníze, majetky, zábava, konzum a užívání
si. Jejich duševní obzor a jejich vnímání světa je omezeno pouze stěnami
materiální reality. Pouze stěnami materiálního akvária. A je úplně
jedno, zda se nacházejí v jeho hrubohmotné a fyzické části, nebo
v jeho části jemnohmotné. Všude tam stojí z vlastní vůle na
principech fatální materialistické nevědomosti o skutečném dění,
uprostřed něhož stojí.

Ale čas pomalu plyne a hladina vody v akváriu klesá! A to
znamená, že všichni lidé budou každým novým dnem potřebovat vždy
větší sílu na to, aby dokázali jako ryby přeskočit přes okraj akvária
pomíjivosti a zachránit se v moři věčnosti.

A nakonec přijde den, kdy to už nebude možné! Den, kdy pro enormně
nízkou hladinu bude okraj akvária už tak vysoko, že ho nebude možné
překonat. Bude to den, kdy past materie zaklapne! Den, kdy všem,
z vlastní svobodné vůle v hmotě uvězněným lidem zůstane už
jenom pláč a skřípění zubů. A tento den se blíží! Nevědomí mu
kráčejí vstříc ve své nevědomosti, a jejich osud je zpečetěn!

Nicméně ty člověče, staň se vědomým! Uvědom si konečně, jaká je
realita, ve které se nacházíš. Zdokonaluje se proto v konání dobra,
v ctnostech a v zachovávaní ušlechtilosti vlastního vnitřního
života. Shromažďuj tímto způsobem sílu, nezbytně nutnou
k rozhodujícímu skoku z pomíjivosti hmoty do nepomíjivosti Ducha.
K rozhodujícímu skoku ze smrti hmoty do věčnosti Ducha! Neboť čas se
krátí!

http://kusvetlu­.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š